X. * * *

X.
* * *
Je ticho... šírou bílou plání lesk slunce líně proletá, a v snětích volá pozdrav raní mu opeřený poeta. Kdes v dáli hudba, píseň zmírá a v mrazném vzduchu chví se dál, a v tonech těchto odebírá se z města vírný karneval... Zde střevíček, zde z vlasů stuha, zde svadlých květin celý sněm, zde rukavička, zde je druhá, zde vějíř – voní parfumem, zde podobizna – hezký oval, zde lístek – písmo drobné je – já za nic, za nic nebojoval, však k čemu bral jsem trofeje? Čím byly mi ty všecky ženy? Co hledal jsem v jich pohledech? Mír duši svojí vytoužený, či nový žár a bouří spěch? V mé hrudi teskno jako v sále, jenž po plesu je tich a pust, pryč hudba, světla – vzduchem dále jen dech a šept chví žhavých úst, 103 a truchlý zvuk se tiše vije přes mnohé krásné chvíle rov – toť drahé písně melodie, však nemám, nemám k ní už slov... 104