X. ROZMLUVA

X.
ROZMLUVA
Tvé přísahy, tvůj zápal, sliby ony tak divně pronikly mi duši celou, jak disonance, jež se mísí v tony, když v klapky sáh kdos rukou neumělou... „– Tvá, věčně tvá!“ – Ach, „věčně“!... S příštím jarem což, žár-li nový v mladé duši vzplane? Pak přísahou po způsobu už starém zas nadchneš jiné srdce rozhárané! A dobře vím, jak dávno už ti chystá ta starostlivá péče dobrých lidí krb, kde by blaženost tvá byla jistá a nevěstou tě mnohý zrak již vidí; ba, máť tvá prý již vyhledala muže, jenž usedlý je, mnohé cnosti chrání, tys poslušna – než zvadnou slední růže, snad nazývat tě budou milostpaní! Věř, zasměješ se nad tou láskou naší i nad vzpomínkou na ni bezecenou, mír domácí ti bude jistě dražší a budeš vzornou milující ženou. Však kol mé hlavy černá noc ať visí, a krvavý červ ničí moje tělo i chladné rty, jež líbala jsi kdysi, a srdce, které tě tak rádo mělo... 38