Tvé přísahy, tvůj zápal, sliby ony
tak divně pronikly mi duši celou,
jak disonance, jež se mísí v tony,
když v klapky sáh kdos rukou neumělou...
„– Tvá, věčně tvá!“ – Ach, „věčně“!... S příštím jarem
což, žár-li nový v mladé duši vzplane?
Pak přísahou po způsobu už starém
zas nadchneš jiné srdce rozhárané!
A dobře vím, jak dávno už ti chystá
ta starostlivá péče dobrých lidí
krb, kde by blaženost tvá byla jistá
a nevěstou tě mnohý zrak již vidí;
ba, máť tvá prý již vyhledala muže,
jenž usedlý je, mnohé cnosti chrání,
tys poslušna – než zvadnou slední růže,
snad nazývat tě budou milostpaní!
Věř, zasměješ se nad tou láskou naší
i nad vzpomínkou na ni bezecenou,
mír domácí ti bude jistě dražší
a budeš vzornou milující ženou.
Však kol mé hlavy černá noc ať visí,
a krvavý červ ničí moje tělo
i chladné rty, jež líbala jsi kdysi,
a srdce, které tě tak rádo mělo...