V. STARÝ MOTIV

V.
STARÝ MOTIV
Má milá přišla dneska sama, to poprvé – ó jaký ples! Ta přísná její gardedama prý dříme sladkým spánkem dnes! Je máj, a den plál v celé kráse, park nálady pln veselé, a naše alej bělala se jak družiček řad v kostele. Když spatřil jsem ji krůčkem drobným a samu ke mně pospíchat, horečně schystal k větám zdobným jsem zadržených řečí sklad, tma v očích byla, čelo pálí, a líc má hoří do krve, tak bylo mi, když školák malý jsem k zpovědi šel poprvé. Má milá přišla, v tváři smavě jí radost kvete nachová – já klobouk zvedl ostýchavě a uklonil se bez slova. I milka má se pozachvěla, a řeč tak všední počíná, jak nad každým by slovem bděla zas censura dnes matčina. 29 Je vzácný hovor ten, jejž máme, a bloudí hezky z široka: bůh ví, proč teskně vzpomínáme na jeden obraz z rokoka, kde v pestrých šatech páni, dámy, a v sněhobílé paruce hru směšnou hrají pod lipami v kruh držíce se za ruce... A jakby štěstí nezažité nám odletalo na vždycky, my těžce vzdychli ve chvíli té a milka děla tragicky, že tenkrát v šatech ze sametu – když třpytné hvězdy svítily – i při pohřebním menuetu ve skvělých sálech tančili... 30