ČERVNOVÁ IDYLA

ČERVNOVÁ IDYLA
Žár opustil jsem městských ulic i ospalý klid starých domů i nudu parných kaváren i obzor kouřem zahalený i stíny sporé chorých stromů, jež stojí v parcích seřaděny, kam vždy mne pudil líný den. Jak rád teď s lesnatého vršku, kde netkne se mne parno dení, se dívám širým údolem, kde požehnané dlouhé lány svou zeleň v bledé žluto mění a podle mezí lemovány jsou chrpou nebo koukolem! A vánku dech provívá jemně i nad mnou stromů šumné hlavy i květnou trávu v přeletu a volným šatem dívky třese, jež luhem nese nůši trávy a jejíž plné ňadro dme se bez úzkostných pout korsetu. A zrak se zvolna točí jinam. Hle, v dáli malý vozík hrčí lip stromořadím košatým, z nichž ostříž vyplašen sem tíhne, teď v modrém nebi jak hřeb trčí, teď jako blesk se dolů mihne a pluje křídlem rozpjatým. 70 Pak zadívám se k domkům bílým, jež jak by v slunce lesku spaly, dým vydychují modravý; hle, v písku tam pod velkou hruší se košilaté děcko válí, rve moudrého psa dlouhé uši a pokřik zvedá jásavý... Zde nevzpomeneš dávných bouří, jež nechávají v nitru sledy a ztrpčí navždy mladý věk. Ve voné trávě sedíš tady a zříš jen nadšenými hledy v kraj širý, jenž má června vnady, zpěv cvrčků, chřestot kobylek... 71