XXI. VZPOMÍNKA

XXI.
VZPOMÍNKA
Je v parku lávka, kterou za dne dvě lípy stíní šumíce, a v noci letní, jasné, chladné tam padá světlo měsíce. V těch nocích, které rádi mají dva milující, koček tlum a mudrc, který snívá v taji, i básník, plný velkých dum, v těch nocích přišla moje milá, jí devatenáct bylo let, má Rusalka, má dobrá víla, zhalena v řasný bílý pled. Ty modré noci! Pozazpíval pták, jenž se ze sna probudil, proud světla sněťmi k zemi splýval a bílé plochy travou lil. Mha modravá se vzduchem chvěla až vzhůru v lehká nebesa, v nich kreslila se stromů čela jak bájného kus pralesa! Ó noci modré intimnosti, tak nad rájem jste zářily, když ve své lásky nevinosti tam Adam s Evou chodili!... 57 Co vše by mohla vyprávěti ta lávka, staré stromy ty! Přísahy stoupaly v ty sněti a do hvězd byly vyryty! A těchto hvězd zas obraz vnikal do modrých očí bezděky – a ret můj jej tam uzamykal a vězniti chtěl na věky!... Ta lávka lidí moudřejší je a vzpomínkám slov nehledá – – teď šedý mech ji celou kryje, a nikdo víc tam nesedá. Park pust je, smuten. V noci třpytí se němé hvězdy v běhu svém, a měsíc nad ním nyní svítí jak smutná lampa nad hrobem. Má Rusalka, má dobrá víla, v těch nocích v městě vzdáleném dvě malá lůžka odestýlá, kam klade v citu blaženém dvě poupátka a k stolu hledí, kde v zelenavém zášeří muž její obstarožný sedí a s klidem otce večeří... 58