KŘÍŽ

KŘÍŽ
U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž; se hlavy Krista věnec z trnů svitý spad dávno na zem, v ráně boku skrýš si vyhlíd pavouk, lupič krvavý, a tělo jeho potáh pavučinou. V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou keř listy házel, jenž stál u hlavy. Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě byl u oltáře v slávě zavěšen: lid zbožný líbal zkrvavené rámě a dívky ze vsi večer den co den mu věnce kladly na zraněné čelo; když množství před ním na kolenou dlelo, sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě, sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal, a kadidla dým stoupal k jeho hlavě, jenž při pohřbech od černých rakví vál. – – – – – – – – – – – – – – – – – Však sestárl, a ruka malířova dát nemohla mu mládí umělé, lid žert si tropil z líce Ježíšova, neb červ mu vrtal vrásky na čele. „Pryč s křížem!“ moudře otci obce děliděli, když rokovali o tom v poradě – a v chrámě brzy na to o neděli kříž nový visel v pestré parádě. – – – – – – – – – – – – – – – – – 141 Lid musí vždy a všude kohos míti, jenž chví se nad ním v hrůze posvátné, by moh se modlit, vzývat ho a ctíti a svěřit mu boj duše malátné. Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná nového boha dala ve chrám náš, kol něho pocta teď se vznáší šumná, a ty v exilu smutném dokonáš... Však jako ty, bůh přežije se nový, a jako tvůj, tak jeho přijde den – jej jiným nahradí, a mezi rovy on dotlí zapomenut, zavržen... 142