LIST Z DENÍKU VĚZŇOVA

LIST Z DENÍKU VĚZŇOVA
Dnes den je výroční, co v tichou celi tu jsem vstoupil po prvé v tom smutném pocitu, že brzo svadnu tady bídně – teď zvolna minulo již třikrát deset let, v mých prsou uvadl ten bujný vzdoru květ, a já zde žiju tiše, klidně. Po širé přírodě již věru netoužím, co kdy jsem miloval, to vidím okem svým, v němž nebe kus je vezdy: na skvoucích oblaků v něm z rána zírám zjev i západ vidím tam, kdy vzplane v zářnou krev a v noci zlaté třpytné hvězdy. A k lidem nechtěl bych! Ti smutní robové v reptání bez činu nést volí šíje své a rodí se, by prázdně mřeli; a kdybych vyšel dnes, vím, původ šedin mých že k necti připočet by mi teď každý z nich a s pohrdou by na mne zřeli! Ó mládí přeludy! Já pro vás mečem vlád, já s druhy metal jsem smrt děsnou s barikád, mé ruce pro vás krvácely – – – dnes dumy nezkojné mých druhů z dávných dob již navždy utišil ve smírném lůně hrob, – já z milosti dán v tuto celi. Ó směj se, osude, své ironii teď, tvůj vtip se podařil, já padl za oběť, až ke dnu stopen tvými víry: 82 Hle, ducha, který chtěl svět ozářiti celý tím žárem myšlenek, jež v jeho nitru vřely, teď skonejšily stěny čtyry. – – Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých tak hravě přítulných je v teskných dobách mých v té rakvi světem živým celým, a rád je vídávám, jak ke mně skákají, po nohou lezou mi a jemně pískají, když chudé jídlo s nimi dělím. A pavouk křižáček, jenž sídlí v koutku stěn, svou prací umělou mi také krátí den, před strážci mými prchá v děsu, však ihned odloží svou plachost bázlivou, po vláknu modravém se spouští v ruku mou, když mu v ní k síti mouchu nesu. A jednou, dobře vím, až mrtvol studený zde najdou strážcové na loži u stěny, – kdy cíle dojdu smutné poutě – že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou, jen v díře myšek rod s tou srstí šedivou a křižák pavouk v tmavém koutě... 83