XXIII. MŮJ HOMER

XXIII.
MŮJ HOMER
Můj Homer stár je dvě stě let, má z pergamenu bílý hřbet, a mezi jeho listy ležel tak mnohý zhnědlý suchý květ. Byl každý hrobním nápisem nad šťastnou chvílí v žití mém, však zapomněl jsem v nich už čísti, byl hrob i nápis – stejně něm. Já neznal, zda to svědci chvil, kdy koncert sálem hlaholil, či bouřných nocí karnevalu, či procházek, když večer byl. Já nevěděl o kvítkách těch, zda pyšnily se na ňadrech, zda loupeží jsou nebo daní, zda provázel je smích či vzdech! Než jeden květ... ten podnes znám... kus kamelie leží tam... je pošlapána, plísní krytá, a nad ní často vzpomínám. Ta byla v rusých kadeřích a při valčíku sklouzla z nich po sněžné šíji, bílých šatech, a já ji s prašných parket zdvih. 60 To počátek byl... Na konec též zbyla jen ta suchá věc... pak bolest v hlavě, bolest v srdci a vzpomínek všech očistec... Za noci slýchám vody hřmít, jež bijí v skály jakés štít, a je mi, jak bych o ni šílen měl mladou hlavu roztříštit. Ah, zapomenout! Možno-li? Já hodil v ohně plápoly ty všechny dobré němé květy, však tenhle jeden – nikoli... Ach, zapomenouti kterak lze? kde síly nabrat k tomu, kde? Vždyť já jsem tolik síly neměl, bych uvrh v plamen brak ten zde! 61