VENKOVSKÁ IDYLKA
Již snopy všechny s polí odveženy,
a strnišťat jen lán se táhl v dál,
tu a tam mezí přímo přetržený
a cestou, na níž prach se pozvedal.
Vál vlažný vítr; bylo odpoledne,
kraj bez lidí byl smutný mlčící,
jen já jsem po té stezce neúhledné
ku vlaku spěchal k blízké vesnici.
Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku
a k vesnici se táhne v nížinu,
proti mně – bledé chrpy v modrém oku –
děvčátko hnalo husí rodinu.
Šlo zpívajíc si cestou prachovitou,
a prutem švihalo si po trávě –
najednou zhledlo hůl mou sukovitou
a prohledlo mě od pat ku hlavě.
Jak každý poet já měl dlouhé vlasy,
jež větrem hnány, v čelo vály mi,
a svrchník můj – prost dávné svojí krásy –
poletal kol mne vzmachy mocnými.
Podle mne prošel řad hus kejhajících
a kolebal se víře cestou prach –
však dítě stálo, zapáleno v lících,
a modré oči rozvíral mu strach.
76
A náhle stranou do strniště vniklo
a půlkruhem se hnalo bez dechu,
zrak upjat ke mně, jakýs výkřik tiklo
a prutem pralo husy k pospěchu...
Já potom zahled, jak se ohlíželo,
dál prchajíc se svými housátky –
snad s holí tou mě dobré dítě mělo
za lotra z babičiny pohádky!
77