XV.
PES
Toť chvíle žalu, vzpomínek a stesku,
kdy pustne kvetoucí kdys zahrada,
a v svadlou trávu při západním lesku
žloutnoucí listí upadá.
Na lávce sedám, kde jsme sedávali
za žáru leta, kdy kvet celý sad –
teď leto, květy, moje milá v dáli,
a smutný vítr vane z lad.
V té hodině, kdy pohled její snivý
předbíhal ke mně vonou alejí,
pes její, svědek lásky mlčenlivý,
teď přijde tichou kročejí.
Ten pes ji provázíval v zašlém čase,
a teď se zvykem sem snad ubírá
a jako tenkrát ke mně sedne zase
a na mě tmavé oči upírá.
Na šedé lávce žluté listí leží,
jak plitký nápis netrvalých chvil,
po svadlé trávě chladný vítr běží,
a západu lesk dozářil.
Pes u mých nohou bez pohybu sedí,
na koleno mé skloněn čenich má
a významně a dlouze na mě hledí
moudrýma svýma očima.
47
A když se zvednu, dlouhou radou stromů
mě tmavý pohled ještě provází,
pak žlutým listím známou cestou domů
též zamyšlený odchází...
Má lásko, já tě viděl u oltáře,
já viděl často, jak jsi kráčela
plničká štěstí, úsměvu a záře
po boku svého manžela,
než všecko dohromady neřekne mi,
jak smutně pustým je můj život dnes,
jako v tom parku onen pohled němý,
jímž lituje mne ten tvůj pes...
48