DÍVCE
Máš čílko spanilé, máš dlouhé rusé vlasy,
máš zářných očí dvé, jež hnutím každé řasy
jmou srdce již;
však ruka osudu, jež toto vše ti dala,
že v líc tvou brzkou smrt tak zřejmě klidně psala –
ty netušíš.
Proč zraky lidí všech na tobě utkvívají,
však před tvým pohledem se matně klopívají
ku zemi níž,
ty, bílá květino, v svém mládí, v jarním čase,
jež za hold bereš to své tklivé řídké kráse –
ty netušíš.
A starší sestra tvá, když těkáš v budoucnosti
a sdílně otvíráš, jež mysl tvoje hostí,
vstup ve snů říš,
proč vždycky svědčí ti i ku pravdě i báji,
proč při tom v prsou vzdech a slzu v oku tají –
ty netušíš.
Proč drsný bratr tvůj při tobě beze hlesu,
a bílou rukou svou když biješ do klávesů,
proč sedne blíž,
ty, jež v té mírnosti zříš lásky paprsk stálý
a nikdy soucit snad a nikdy tajné žaly –
ty netušíš.
A na procházkách svých když na tmavé zříš lesy,
na nivy, zahrady, kde ptáci pějí v směsi,
a šťastna díš:
87
„Jak krásný je ten svět, jak sladko na něm žíti!“
proč oko matčino se vždycky vlhce třpytí –
ty netušíš...
A družek tvojich rty, ty věčně klevetivé,
a bystré zraky jich, ty stále závistivé
– když ty se skvíš –
proč jmeno nechají tvé čistší nad lilii,
proč mlčky šperky tvé i šaty opomíjí –
ty netušíš...
Ó krásná, život tvůj je hoden závidění,
ty neznáš bolestí, ty neznáš utrpení,
být šťastnou smíš
a želet nezbude ti žití času ani,
smrt bez muk dotkne se jak tichý sen tvých skrání,
jejž netušíš.
A věř, že po letech ti, co teď litují tě,
nad tvojím hrobem pak svou hlavu skloní, dítě,
ku zemi níž
a žitím zklamáni a radostí všech syti
že s trpkou závistí jen smutně budou zříti
na tichý růvek tvůj a kříž...
88