To nejsou hnědých zraků třpyty,
jež mírným leskem k sobě zvou,
to není půvab v tváři skrytý,
jenž vábí k tobě duši mou. –
Toť kouzlo, které v tajné skrýše
bůh zavřel v mladém nitru tvém,
a které přece z tebe dýše
i slovem, smíchem, pohledem.
Věř, drahá, mi, že deně cítím
před nelíčeným zjevem tvým,
jak trpký sen vlád nad mým žitím,
a u tebe se probouzím.
V dál mizí záští černí ptáci,
a hyne otrávený květ,
v mé nitro se zas víra vrací
i zápal nezkalených let.
Já byl už bezcitný a mračný,
mdlý, sytý žití únavou,
vždy cizích slz a smutku lačný,
jež bývaly mi zábavou –
teď slouchám s účastenstvím živým
tvým řečem, plným důvěry,
tvým dětským nápadům se divím
po celé dlouhé večery,
z tvých snivých očí beze mračna
vždy doba dětství zaplá mi:
pláň nebes dlouhá, bezoblačná
a jiskřící se hvězdami...