XII.
PO SMRTI
Nad hrobem mojím rostla řídká tráva,
pár zvonků kvetlo, hrstě netřesku,
hrob pomalu se slehá, propadává,
a nad ním skřivan vzletá k nebesku.
I shledaly se v žití pestrém proudu
žen postavy, kdys milované mnou,
a v rudém sále k poslednímu soudu
zasedly všecky vážně nade mnou.
Červánky prvé nebem zahořely,
jich zlato tříštilo se na oknech,
a sálem tiché upomínky chvěly,
chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech.
Unyle jedna kolem rozhledla se
a vyčítavě teskně šeptala:
– Žár lásky měl jak slunce v letním čase,
však jak dni jarní byla nestálá. –
Rozhodný sopran zaševelil vzdorně
a zlobou plál zrak jeden blankytný:
– Byl hercem jen, hrál svoji roli vzorně,
však v prsou nosil kámen bezcitný. –
A černovláska, již jsem líbal vřele
a nazýval svým tmavým andělem:
– Byl složen – řekla – z ničemností cele,
a nikdo nemoh mu být přítelem. –
107
Úsměšek, v jedněch ňadrech leta skrytý,
tu vytrysk, vyzněl ve smích veselý:
– Byl bláznem vždy, tak dlouho pitval city,
až pod nožem mu náhle umřely. –
A na to děla kráska s copem zlatým,
ta kamelie v plném rozkvětě:
– Můj cit však zničil vtipem jedovatým
a svatého nic neměl na světě. –
Dvě zelenavé oči zadívaly
se do prázdna, a tenký chvěl se ret:
– Nenávist s láskou se v něm proplítaly,
a milovat bez záští nedoved. –
Pak bledé dítě jelo ručkou k skráním
a hovořilo v tichém zoufání:
– Víc nevím: byl mým prvým milováním
a dal mi prvé v žití zklamání. –
A žaloby a výčitky se chvěly
na zašlé žití moje ze rtů všech;
a sálem tiché upomínky spěly,
chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech.
Jen jedna seděla tam podle stěny
jak mramorová socha strnule,
široce majíc oči rozevřeny,
v krvavé zřela oken tabule.
Ta znala bědy moje nejtajnější
i bídnost moji znala docela:
i hájit mě i ortel nejstrašnější
dít právo měla – – a ta mlčela...
108
V dlaň čelo náhle sklonila, jak v zmatku
by výraz chtěla ukrýt zoufalý,
a z hnědých očí zpod bílého šátku
jí žhavé slzy proudem padaly...
109