MEMOIRY AHASVEROVY
Můj bože, jak jsou tihle lidé k smíchu!
Já, Ahasver prý, Palestiny syn,
štván věčnou kletbou velikého hříchu
v zoufalství bloudím jako hrozný stín,
prý místa není, kde bych mohl v tichu
znavenou hlavu vložit smrti v klín –
když tohle všechno na mysl mi vstoupí –
můj bože, jak jsou tihle lidé hloupí!
Je pravda, že jsem v minulém kdys čase
života sytý smrt si nalézt chtěl,
že blázníval jsem živlů ve zápase
a v sopky skákal, z nichžto oheň vřel –
však – dík teď bohu – zdráv jsem vyšel zase
a moudrosti mne nimbus obestřel,
než ty mé kousky – to mi nejvíc k zlosti –
lecjaký poet mele do věčnosti.
I pravdou též (jen trochu vzpomenouti),
že vstoupl jsem kdys na bok Karmelu
(bylť nervosní jsem už z té dlouhé pouti
a přál si dojít žití účelu),
či, bych byl jasným: chtěl jsem zahynouti
a umlčet ty zvuky ševelu,
jenž mocněj se tam začal v nitru sápat –
nu, nový tenkrát nebyl tenhle nápad!
Z rodiny hrobu vzal jsem lebku hnědou
(princ dánský, prosím, napodobil mne),
jak dnes ji vidím: pavouci v ní předou
své sítě loupežnické přeumné;
118
bez očí na mne zří, ty kosti vedou
beze slov řeči ke mně rozumné –
leb mojí ženy: Děs mi v duši vletl,
a já tou lebí s hory dolů metl!
V těch hrobech řadou spaly moje děti,
i jejich děti, děti dětí těch –
a dále tak – to starci mnoholetí,
stařenky sešlé, stříbro na vlasech – –
já sahal tam a začal vynášeti
jen lebky, lebky, červi v záhybech
jim tleli, červi, již je pojídali –
já hrůzou házel lebky s holé skály!
A tím jsem se tam uzdravil jen vlastně,
já ztratil navždy touhu umříti,
a lží jsou všecky o té sceně básně,
jež pathosem mě chtějí zastříti.
Ten pohled, prosím, na sežloutlé dásně,
na červy – eh, jak moh by vábiti
nějaký zdravý organismus lidský!
Už pohled jest tak málo esthetický!
Můj věhlas jest již šíře povědomý,
mám kancelář s dvanácti písaři,
mám ekvipáž, mám čtyři pěkné domy,
i zámek koupit snad se podaří,
jsem správním radou v pěti bankách, to mi
též lecos nese; časem oko zří
tu a tam nouzi: půjčím, dvanáct ze sta,
tak humanitou zkrášlena má cesta!
Zasedám v radě města. Poslancuji
na říšském sněmu. Moje názory,
119
mé řeči pozornost vždy vyluzují,
já nenávidím ony tábory,
jež právem podvratnými v státě slují –
čítám se hrdě v trůnu opory,
křtěn dávno arci jsem a hlavu svoji
před sloupy kloním, na nichž lidstvo stojí:
Tož mravnost, práce, císař, náboženství,
toť hvězdy, na něž vždycky přísahám,
já vážně pojal svoje člověčenství
a přesvědčení svoje v úctě mám,
vlast má je perlou v tomto veškerenství
a třeba-li, já všecko pro ni dám:
svou výmluvnost, své nejkrásnější tropy,
při nichž se národ jistě k činům vzchopí!
Jsem hrd na zásady své idealní
a sebou sám jsem zcela spokojen;
bláznivé touhy, smutkové mi žalní
jen někdy ještě kmitnou jako sen,
kéž ženu vzkřísil bych a syni dální
kéž vyšli by tak živí z hrobky ven!
Jen na chvilku se mohli k žití vznésti
a já se pást na žasu jich a štěstí!
A rcete dál: co více k žití svádí,
než rozšafné a moudré století?
Vzhled slušný koupí se a svěží mládí
se dostane, jak hračka pro děti,
a zmládnem-li, pak žijeme i rádi,
pak nechcem na smrt ani mysleti
a zněl-li trest: pár tisíc roků žíti –
pak nerač, bože, na to zapomníti
120
Jsem v tomto věku chlapík jiný zcela
(viz výš, jak asi všechno stalo se),
pálená kadeř vlní se kol čela
a zlatý cvikr trůní na nose,
má toaleta je dle mody skvělá,
holená brada, demant leskne se
na ruce mojí, parfum ze mne vane,
mě tituluje sklepník: Milostpane –
Jsem advokátem. Ne to chlouba malá,
věk posadil nás lidstvu na špici;
nám spravedlnost váhy svoje dala,
neb slepá je; my ve své pravici
klíč máme k cestám, kudy štěstí cválá,
k nám utíká se lidstvo trpící –
kdys kněz to byl – teď my urvali vládu,
a vždy ji uhájíme svému řádu!
„Co mrtvo, spát nech,“ psal kýs poet velký,
(chtě zablýsknout se nejspíš duchem svým),
měl pravdu; nesmím takto chytat lelky
a zabývat se prázdným třeštěním,
rod musím zachovat tak starý, velký
i zabývám se nyní ženěním –
mně známá kráska bude za podíl
a dohazovač mi ji dohodil.
Je rozumná, má dobré vychování,
a otec její žije v nadbytku,
klopívá oči, žertů zlých se chrání,
zná Schillera a čte teď Marlittku,
myslím, že bude jednou vzornou paní
(v kuchyni sama dává pobídku!) –
121
já bouřně žil, čas káže povelem,
zas otcem být a dobrým manželem.
Před zrakem mým se brána otevírá
v říš, kde vše plane barvou růžovou,
mé oko s blahem v čárný kraj ten zírá –
kde žádost, jež tam nemá vůli svou?
Jsem nejšťastnějším tvorem všehomíra
a nechci myslit změnu na novou –
obraze čarovný, ty nejsi přelud bledý –
ó viň svůj půvab před vznícené hledy!
Mít budu paní vzornou, v každém kroku,
mít budu počet dětí veliký,
vším zásobeni vzrostou během roků
na ředitele, rady, státníky,
mé dcery s něhou v tmavém, velkém oku
zřím opěvány všemi básníky –
já, šťastný otec, na ně patřit budu –
toť náhradou za všechny doby trudu!
Postavím kapli; povodeň-li bude,
dám stovek pár; v žurnálech ctihodných
se zastkví jmeno dobrodince všude;
ves jakás shoří – z prostředků dám svých
tolik a tolik; dám na různé chudé:
pelikán hrdla mláďat drobounkých
svou krví sytí – já když pozasiji,
snad sklidím pro své aspoň baronii!
Můj dík ti, bože, že až do věčnosti
jsi prodloužil mi zemský život ten –
již nebudu víc klnout v zoufalosti
ten hříchu mého dávný směšný den,
122
Dřív nechci ve hrob složit svoje kosti,
až řad dnů světa bude vyplněn,
ba, na mše dám i chci se pomodliti,
že dlouhé věky ještě budu žíti!...
EPILOG VYDAVATELŮV
Pan Ahasver, jak vidno, moudře chopil
se hybných sil všech věků našeho,
že hloupé kousky v minulosti ztopil,
je hodno chvály muže moudrého;
že verš neb rým on místy v křivo sklopil,
odpustí vkus čtenářstva ctěného,
je stár (což neřek by, kdo by ho viděl)
a poetiky užívat se styděl...
123