CREDO...
Toť vidění podobenství slávy Hospodinovy.
Ezechiel 2.1.
Na siném nebi mračna vlnila se,
les úpěl tesklivě, a vichr divě dul –
já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase,
hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul:
„Zas rozepjal jsem mračen okruh siný
a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem,
však nechci zničit je, ni hrst tu hlíny,
já proto volám jen, že v síle ještě jsem!
Už věky tomu, co jsem v teskné chvíli,
již na mne uvrhla ta prázdnost pravěká,
zem stvořil v pohled plnou krásy, síly
a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka.
Jej učinil jsem vládcem davu tvorů
i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém,
však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru
a dýku vražednou skrývají pod šatem.
Vzdor země k člověku já stále sytím,
pot lije krvavý on každém při kroku
a zjedná-li své vůli průchod bitím,
ta ruka bolí víc než záda otroků.
A přec mi děkuje, přec hymny pěje
mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé,
mě dárcem dobra zve, a přec se leje
mu v pohár života jed hořký z ruky mé.
151
Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá
a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí,
já dal mu nemoc, jež mu radost zžírá,
a nudu, která vším jak střepem pohodí.
Já dal mu rozum: co se v tomto tají,
on neví, že to boj a konečný pak zmar,
leb jeho skříní v staré jeho báji,
v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar.
On myslí, hloubá, vrtá v svojí zemi
a sčítá tělesa na drahách klikatých
a po vší práci s potu ručejemi
svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých.
A hlavu kloně v suché dlaně kvílí
a chladné přírody se táže, čím zde jest –
a já se bavím v teskné věčné chvíli
ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd!
A jestli někdo mě z děl mojich pozná,
mou hroznou podstatu a jedovatý dech,
tma šílenství ho obestře hned hrozná,
a jeho myšlenky dám lidem na posměch.
Čas přijde, že mi zábava ta zvšední;
pak všechna tajemství a celou bytost svou
těm lidem odkryju, by podiv slední
jich hrudí zachvíval jak prázdno hrudí mou.
Pak dechem svojím budu tříštit světy
a ether roznítím pak žhavým zrakem svým
a budu zřít já, všemi tvory kletý,
na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým
152
a zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou...
bezmeznou pustotou se budu šinout dál...
snad světy stvořím pak zas jiné s jinou setbou“ –
a Hrozný Příšerný se s bouří v dálku bral...
153