On žil je, chodil všemi kouty jeho
a všude trpěl. Nemoc nedala mu
jít do ulic – tož života hlad sytil
jen papírem, jenž jako láva vplýval
mu do pokoje. A z té jizby chrlil
zas do světa své verše. Hřměl v nich vzdorem,
jakoby silou duše, mládím, vášní –
a papír odaně je nosil listům,
jež tiskly je – neb jmeno měl a čítal
se k sluncím básnictví, jak všichni druzí.
A na ty druhé nervosní měl pozor,
zda nový ton, či útvar, naladění
se neozve jim v slokách – ozval-li se,
už trpěl, že by zatemněn být mohl.
A rychle chrlil verše v nových tonech,
kde přetrumf bizarní vždy bizarnějším
a na to s dechem zatajeným čekal,
zda stvrzeno to bude také tiskem.
Měl časem několik i jasných hodin:
když na papíře čet, že jmeno jeho
je nejpřednějším – – ale žel, týž žurnál
dne druhého to řekl o koms jiném,
jenž degradován zas byl hnedle na to –
on neprohlíd snad ani praktik těchto,
on trpěl, trpěl. Ze všeho a nad vším.
Ze statistik, kde ve čtenářské přízni
své jméno čet na zastrčeném místě,
ze zpráv, že ten a onen tiskne právě
vydání nová sbírek svojich básní,
z malinké cifry, jíž tisk nakladatel
ty verše jeho – trpěl vším a stále,
co tiskoviny nesly v pokoj jeho,
ať jeho se to týkalo či jiných.
Jej trávil závisti hlod k všem těm starým,
že mají pevná jmena po národě,
vztek na mladé měl, že jsou právě mladí
a nositelé slibné budoucnosti –
tož těmto lichotil a oněm vrážel
– politik bědný – dopálené šípy,
jichž hroty ovšem obaloval vatou,
by neranily, když ten onen vrátí
je k němu do stavení. Drobnohledem
zpytoval všecko: trpěl zde, když našel,
že tam či onde kdos mu ukrad obrat,
či náladu – zle trpěl, že to možno,
a že nevisí škůdce na lucerně –
a trpěl dvakrát, nenašel-li pranic,
a pocit měl, že po pěšince jeho
je pusto, nikdo že už nejde za ním.
Žil papírem a papír pálil duši
a nervy jeho bičoval. A papír
byl vše, co nechal dědictvím zde světu,
a papír celým pomníkem jest jeho.