Hana, gymnasistka prvé třídy,
dumá nad úlohou. Bílé listy
mají popsány být, jak jim řekla
slečna profesorka: Každá z vás tu
shledla jistě s rodiči už svými
různá pěkná místa v naší zemi,
povíte, co viděly jste, potom
označíte, co vám v paměti je
jako místo ze všech nejkrásnější. –
Hana zakousla se do násadky,
hned však odtrhla ji, neboť slečna
několikrát už jim připomněla,
že to zlozvyk. Ven se zadívala
na plující mráčky, hele, tamhle
to je pes, je skrčen, jeho oči
pokryty jsou řasnatými chlupy,
ne, teď je to krokodil, má tlamu,
rozvírá ji, teď mu do ní leze
ryba s velkým stříbrolesklým břichem –
bože, bože, sešit čeká – Hana
namočila pero – jsem to oslík,
vždyť je namáčím už po desáté –
začnem: S maminkou jsem byla v Praze,
Praha, tuze pěkné velké město,
Hrad na vršku a nad Hradem kostel,
s čtyřmi věžmi, jedna z nich má klobouk,
jak jsem viděla tu starou modu
v jedné knize, klobouk zelený je,
také v Indočíně mandarini
podobnou věc na svých hlavách nosí.
Hrad má několik set stejných oken,
dělo se tam mnoho různých příhod,
jak jsme učily se v dějepise.
Na ten Hrad jsme jely pěkným autem,
vystouply tam, dívaly se dolů,
dole věží, domů k nesečtení.
Vltava se kroutí mezi nimi,
s jedné strany k druhé vedou mosty,
po mostech se hemží lidé, auta,
vozy tramvaje – no, pěkný pohled.
Naproti je hora. Petřín. Na něm
plno stromů. Nahoře je kostel
a věž ze železa. Byly jsme tam,
a to, co lze s výšky její spatřit,
je prý dobrá půle české země.
Já ji viděla a trochu bála
jsem se, že by vítr věž moh shodit
a nás s ní. Když pak jsme jely městem,
viděla jsem tenisové hřiště,
slečny, páni, všichni v bílých šatech,
na tenis se vždycky ráda dívám,
jak se do těch míčů krásně tepe,
maminka mi slíbila, že mohu
jít se učit, budu-li mít z primy
aspoň trochu slušné vysvědčení.
Praha ostatně má mnoho kouře,
za to zmrzlina je všady dobrá;
také v divadle jsme dvakrát byly,
potom v biu, tam je zvláště krásně.
Z Prahy odjely jsme na Šumavu.
To jsou hory plné trav a lesů,
lidí plno – maminka hned řekla,
že tam je půl Prahy. Ale hlavně
musím o moři se také zmínit.
Sedm let mi bylo. To je vody,
samá živá voda. Plavala jsem,
časem polkla vlnu – brr, je slaná,
a to moře chvílemi se stáhne,
na písku pak nechá ležet mušle,
někdy hvězdičky. Ty sbíraly jsme,
na oknech je sušily – leč ráno
černy byly, plny mravenečků.
Tak jsme je zas prostě vyhodily.
Jedenkrát jsme byly také v Tatrách.
To jsou, prosím, hory na Slovensku.
O nich napsáno je v zeměpise,
jak jsou vysoké a které jsou z nich
nejvyší, však vím, že je to Kriváň
a dvě ještě. Mají bílá čela,
prý to sníh, já myslím, že to stáří.
Orli jsou tam, viděla jsem sama,
jak tam lítali. Lid mluví řečí,
jež je tuze podobná té naší,
zpívá sobě mnohé pěkné písně,
trochu smutné, při tom pase stáda,
která zvoní, když se procházejí,
zvonci na krku a žerou trávu.
Ještě jiná města viděla jsem,
jak jsme projížděly autem kraje,
tuze pěkná, všelijaké řeky,
hory v dálce, jež se zdají modré,
ale když se přijde k nim, jsou tmavé
(jsou-li lesy na nich), jsou-li holé,
pak jsou rezaty – zde přišla pausa,
co a jak dál – Hana, gymnasistka
prvé třídy, zde se zarazila.
Kousla do násadky – ale včas si
vzpomněla na slečnu profesorku.
Zadívala k oblakům se: vida,
velká zamračená mužská hlava
s bujným vousem, rozcuchaným vlasem
mračí se tam – tak mohl vyhlížeti
Samson, hrůza lidí filištinských.
Teď se valí k němu valné čmouhy,
ano, takhle vypadalo moře,
když se bouřilo a bilo k zemi –
bože, úloha! Teď označiti
co nám z putování našich zbývá
jako místo z všeho nejkrásnější –
Praha? Šumava? A moře? Tatry?
Města? Kraje? Řeky? Což se zeptat
u maminky? Zpřísněla by jistě:
Vzpomeň sama. Napiš – Pak by trochu
usmála se – a já bych jí letla,
míní Hana, na šíj, dala pusu,
stulila se, sedla bych jí na klín –
Na klín! Na klín! Už to mám! A Hana
namočila, rozblažená v očích,
tváře zapáleny, usmívá se,
pevně staví písmenka a píše:
Ale nejkrásnější místo v světě
je přec jen na maminčině klíně.