Má zvláštní vlak dnes přijet; z mořských lázní
prý vracejí se hosté. Jsou to blázni,
že jedou domů! Proč tam nezůstali?
Tak pěkně mohli všichni býti zdrávi –
a tady zatím rozbijou si hlavy.
Však dobře jim! Proč se mne nezeptali,
zda bezpečná je cesta nebo není?!
To myslí si, že už jsou přeučení,
a zatím neví žádný zhola nic!
Vždyť neví žádný z nich v tom vlaku celém,
že tamhle na tom mostě před tunelem
já vytáhl jsem šrouby z kolejnic
a pěkný balvan tamhle s toho lomu
že na trať shodil jsem. No, dost a dost
jsem nadřel se – a to jen pro radost,
že nepřijde z nich ani jeden domů! –
Aj, už je signál – za chvíli tu budou
ti páni bohatí a – chacha! – učení!
Mně zdá se, že již slyším dunění.
Ba, na mou věru, tam už záři rudou
je vidět! Tak – jen hodně přikládejte!
Tak – ještě víc! Jen hodně páry dejte,
ať s veselou to jede do pekla!
Ne – je to let! Ta bestie to žene,
že smečce ďáblů snad by utekla;
mně přece však dnes neuteče – mně ne! –
Hle, už je tady! Frnk – jen se to mihlo!
Nic jiného mé oko nepostihlo,
než dva jak u okna se objímali.
Jen líbejte se! Tiskněte se k sobě!
A smějte se! Však za okamžik malý
už ležet budete tam v řece – v hrobě – –
Ach, škoda, že už dávno zapadlo
to hloupé slunce, na to divadlo
že málo bude vidět – Hu, to byla rána!
Hoj, teď už se to asi válí v krvi –
Teď honem tam, bych uviděl to prvý!
Toť práce má! To bude podívaná!
Chacha!
Tady to mám černé na bílém:
papežem jsem zvolen všemi hlasy.
Copak tomu doma řeknou asi?
Jistě pomyslí si, aprilem
vyvésti že chci je. Hlupáčkové!
Věřím, že vám nejde do hlavy,
kterak Moje Svatost oslaví
ten váš sprostý rod. Až roucho nové
na se obléknu, až na leb holou
tiaru si zlatou postavím,
šíj až těžkou ověsím si štolou,
berly až se chopí ruka, vím,
přede mnou že všichni na kolena
padnete, vy všichni, které dosud
na roveň mně stavěl hloupý osud:
bratři, sestry, otec, matka, – žena.
Hola, žena! Smí mít papež ženu?
Na to jistě ti, co k mému jménu
slova „svatý otec“ připojili,
nevzpomněli v rozhodnou tu chvíli.
Bylo by to příliš hloupé věru,
kdyby tato sprostá ženština
měla překazit mou karieru,
k níž svět všecku naděj upíná – –
To se nesmí stát! Buď klidný, světe!
Nežli nový rozbřeskne se den,
tato ruka ženštinu tu smete
do pekel – a budu svoboden!
Pak si jako papež, jemuž není
nemožností nic, dám rozhřešení.
Co stojíte? Proč neklekáte v prach?
Snad nevíte, kdo jsem, vy velké děti?
Teď třesete se, viďte, máte strach?
Nu, ztište se! Já umím odpouštěti. –
Ach, dobře vím, co mýlí vás a plete:
to, bosa často že má chodí žena
v své nekonečné lakomosti kleté,
že záda nůší mívá zatížena,
když po vesnicích vůkol drůbež shání.
Ba, nedovedu pochopiti ani,
jak dostal jsem se ke sprosté té ženě –
já – kníže! Přede mnou vždyť poníženě
se klaní vše, jak jen se objevím.
Jak? To že vám snad ani známo není,
že sultán bratrem nazývá mne svým?
To, věřte, budí moje podivení.
Ba, já a sultán – my jsme rodní bratři
a proto pocta královská mně patří.
Nuž, tedy jenom hezky na kolena! –
Ha, slyšíte ten bohopustý řev?
To závistí zas bouří se v ní krev
a bláznů spílá mně ta sprostá žena.
Však mýlí se! Tím pomůže si málo!
Já, kdyby mne to třebas život stálo,
dál budu volat – a mám hlasu za tři! –,
že já a sultán jsme dva rodní bratři.
Já nedávno jsem přišel do kostela,
kde bylo lidí černo – jako much.
Mým příchodem tam velký povstal ruch,
hned uctivě mně každý místo dělá,
já vážně pak, jak na můj úřad sluší,
jdu středem jich až k samé kazatelně.
Co kněží jsem kdy slyšel, pravidelně
si myslili, že jako pařez hluší
jsou všichni jejich zbožní posluchači.
A tak i tento křičel. Nevím už,
co všecko mluvil v bílé komži muž,
však myslím, že to asi bylo k pláči,
neb kapesníky měly práce mnoho.
Já zakřiknouti kazatele toho
jsem tisícerou chuť měl, ale zatím
jsem do vousů se šklíbil spokojen
a říkal sobě v duchu: Mluv si jen,
však já ty rozumy tvé brzy zvrátím!
Jak skončil kněz, já na jeho jsem místo
si vylezl a spustil. Nevím ani,
co všecko mně as tenkrát do kázání
se připletlo, však to je zcela jisto,
že veselejší bylo nad prvé;
vždyť posluchačů všech se smály oči
a smíchem tváře rudly do krve.
Vtom náhle od zadu kdos po mně skočí,
co jiní dva mne za ruce zas chvátí
a provazem je počnou svazovati.
Já ve tvář jednoho z těch násilníků
jsem zaťal zuby, až se svíjel v křiku,
a potom mlčky jako filosof,
jenž nemiluje planých, prázdných slov,
jsem vyšel z kostela a do kočáru,
jejž objednali svému pohlaváru,
– přec chodit nemohu jak lidé prostí! –
jsem usadil se s celou důstojností.
Už je tomu rok, co jednou z rána
náhle já jsem umřel. Vidím stále,
stařičká jak matka, polekána
zprávou o té ráně nenadálé,
skácela se na zem. Tomu ruchu,
který nastal po celém hned domě,
srdečně jsem smát se musil v duchu,
nejvíce však tomu, kterak o mně
mluvilo se potichu i hlasně:
jak prý je mně dobře, Bůh že k sobě
povolal mne v nejhorší prý době,
že prý nyní vypadám tak krásně,
jako kdybych dřímal, že prý už
není moje tvář tak bezvýrazná,
že je ze mne zcela slušný muž,
v němž prý nikdo nepoznal by blázna –
Měl jsem tisíc chutí vykřiknouti:
„Vy jste blázni!“ Ale ještě včas
napadlo mně, že by takto zas
konce nebylo mé hloupé pouti
bláznivým tím světem; proto dál,
ač mne cosi stále křičet nutí,
mrtvolou jsem zůstal bez pohnutí.
V duchu však jsem upřímně se smál:
Počkejte jen, až mne pochováte
na to svoje divné pole svaté,
víko rakve tyhle pěsti obě
náhle vyrazí – a bílý zjev,
před nímž v žilách stuhne vaše krev,
vyskočí a postaví se v hrobě.
Ach, to bude útěk! V malé chvíli
zůstane tam jediný – zjev bílý.
A ten bude volat mrtvým tichem:
„Vidíš, jak jsi bláznivý, ty světe!“
Člověk by se zrovna koulel smíchem – –
Nuže, proč se také nesmějete?