Nač to ticho? jest o to besedě?
Každý sedí, pod sebe jen hledě,
tiše jest, jak bába v kostele,
a pak řekne, že žil vesele!
Ne, ne, prosím, moji páni,
beze všeho upejpání,
to vám od srdce zde povídám:
lépe já, co beseda jest, znám;
vy pak o těch slastech, o tom medě,
zkrátka: o venkovské o besedě
nezdáte se posud pojmu míti!
Arci ztrácíte tím velmi mnoho,
že však nemůž’ každý všezvědem hned býti,
nedělejte si moc z toho,
neboť já jsem si dnes předsevzal,
bych též k lepšímu cos jednou dal,
že vám popíšu, byť jenom z části,
venkovské besedy četné slasti,
a tak dokážu vám dle svých sil,
že na venku lid náš český,
spořádaje si ples veský,
předce „do černého“ uhodil! –
Když se ještě v loni psalo
a z měst do vsí přešly rekrace,
to jest, když nastaly vagace,
tu se v Koloději stalo,
že se studentům tam zachtělo,
jednou také žítí veselo,
a, by sedláci a jejich selky
nechytali při tom lelky,
nýbrž kousli také do medu:
dáti ve vsi – slavnou besedu.
Student – ten se řídí vždy dle nosu;
tož i zde, by přišli do rákosu,
a by podle noty mohli pískati, –
hleděli si rychtáře jen získati.
Ten šel na lep, jako z oudělu,
za ním hned gremium konšelů.–
A proč ne? – Za mandel slámy
neb za pytel ječných otrubů
budou vidět něco jejich mámy,
které daj’ zas lecco pro hubu!
A tak pomalounku celý plán,
ku besedě byl jest ukován.
Druhého dne za svítání
sekerky se po vsi shání,
a pak od oteckých prahů
dlúhú řadú všickni tahú,
malí, velcí přímo ku lesu. – –
Prosím páni neračte se mýlit,
to netáhnou ještě do plesu,
ani chytati tam medvěda, –
ale volá je tam beseda:
neboť od svých pánů synů vědí,
nač se o besedě nejvíc hledí,
že když sál se pro besedu strojí,
potřeba je na pár vozů chvojí,
pár for ratolestí, lupení,
a má-li být jakés sezení,
několik na prkna klad,
a konečně, – nemýlím-li se snad –
hodně klacků, špalků, doubků, buků,
výrostků, pár pánů kluků – –
než – o ty se postará již publikum –
A však, ke všem všudy diblíkům,
kam jsem se to nyní zabrousil?
Nechme tedy sedláků a pil,
neboť v lese co se děje, víme,
pročež se zas do vsi navrátíme,
půjdem sem tam do baráků,
jak to s dcerkami je u sedláků.
Nejprv musím, vzácná společnosti,
sdělit k všeobecné vědomosti,
že ty dcerky daly vidle stranou,
a že z nich se staly jednou ranou
slavnostné deklamatorky!
Už tam není Anky, Dorky,
ani Mařky, Lidky, Zuzany,
dnes se přestrojily za panny,
každá dnes má hlavu ve víru,
v rukou nosí listy papíru,
jí po straně student poklusává,
a ona mu pilně odříkává.
Pojďme na příklad ku děvčat vzoru,
ponavštívme rychtářovic Doru!
Ta je prostřed ve světnici;
student sedí na lavici –
kamna představujou publikum,
a sál – prozatím je celý dům!
Na špičkách, ač bosa, hezky stojí,
odkříkává „deklamánku“ svoji,
a když student hůlku obrátí,
tu si zvolna rukou zaklátí,
jednou dolů, druhou nad hlavu – –
a zas mluví – jako v „ústavu.“
A ta její milá máti
trnouc zůstává vám státi,
radostí se tvář i nos jí září,
ba již slze tekou šourem s tváří.
„Dorče! u všech všudy láter,
vždyť ty mluvíš jak pan pater!
a mně se to vždycky zdálo
selkou být že pro tě málo – –
ne, ne, výš musí jít naše Dora,
vzít si musíš profesora,
advokáta, malíře,
rytíře neb kejklíře!“
Dorka na mamku se stranou dívá,
tulíc se, jak když se rozednívá.
A však, kdoby nad Dorinkou stál?
Pojďme, vzácná společnosti, dál.
Pod hospodou od konšelky
křik je slyšet nyní velký,
neboť ta dle zvyku svého,
počnouc od Josky malého,
Francka, Kačku, ba i Pepičku,
všecky myje právě v škopíčku,
aby, chtěj-li večer něco vidět
a být tam, kde kantor s rychtářem,
farář bude snad i s šafářem,
nemusel se tatík za ně stydět.
Hoši vesele si v jizbě hopcujou,
že si také jednou boty obujou!
Poněvadž však holky jsou teď v kádi
a tu hosti nevidí se rádi,
oknem se jen na ně podíváme,
a ke „kantorům“ pak se dáme.
Tam je teprv hřmotu, hluku!
Na škamnách pár sedí kluků,
každý drží notný inškrment,
před kantorem partesů je cent,
a když se jim smyčcem „eins, zwei“ dává,
hřmotně kupa hudců odehrává.
A však, nechme jich tu při muzice
a jděm raděj podle – do světnice.
Tu nás přivítá smích nekonečný!
Na stolku jsou pentle, copánky,
v prostřed jizby věrtel řezanky,
kolem níž jsou zaměstnány slečny.
Jedna drží skopové vám střevo,
druhá řezanku zas podává,
a ta třetí, co má dlouhé dřevo,
pozorně to střívko vycpává.
Chvílemi se vycpanina změří,
a když se již dosti dlouhou zdá,
pro sukní se honem běží,
kolem níž se had ten přišívá.
A než ohlédnem se drobet v světnici,
vidíme již přicházet k nám Mínu,
„Bychom vzdálili se,“ – prosící, –
že chce oblíkat si novou krinolinu!
Půjdem tedy, litujíce sousedy,
že, budou-li zejtra jitrnice chtíti,
dráže si je budou muset zaplatiti
za příčinou krinolin – a besedy.
Pojďme tedy, – třeba ku hospodě!
Cestou však si všímněme dvou kloučků,
kteří, jak to v dědinách je v módě,
zastávají zde tak zvanou „tloučku“:
To jest, u všech statků na rohy,
na stodoly, ploty, na stohy
lepí hrozitánské cedule,
zvouce sousedstvo tak proslulé.
Aby se však některá z nich četla,
k tomu pozdě již a málo světla,
a pak – už se navrátili zas
sousedé, co do lesa šli na chvojí:
pročež svrchovaný je už čas
vidět též, jak hospoda se přístrojí.
U dveří lze uviděti hnedle
z obou stran dvě notné jedle,
jimiž kdo se šťastně do vnitř protlačí,
spatří divy ještě větší, mnohem jinačí,
zmizelať dnes učouzená obmítka,
kolem plno věnců, malé břízky,
na nich pentle, mašle z celé vísky,
zkrátka – zelená to tady besídka!
By však z besídky se stala beseda,
kde je jaké prkno hned se vyhledá,
z prken pro hudbu se kůr urobí,
zeleným pak loubím celý pošije,
šenkýš břízkami se přiozdobí
i pás smrčků nad ni přibije;
na dvě židle vždy se prkno vloží,
pro rychtáře potáhne se koží,
pro faráře, kantora a dcerušky
židlí pět a na ně podušky.
Napřed pak je, by tam hosti nevpadli,
ze čtyr prken ohrada neb zábradlí,
za kterým hned v vpravo, v jednom úhlu
viděti lze malovanou truhlu,
tribunu to pro ty, přednášet kdo mají,
vlevo pak je kotec, kam se schovávají.
Když se vše již takto připravilo
otevrou se okna na náves,
a tu banda spustí, až až mílo,
vytrubujíc, že už počne ples.
A co šenkýř bříšek svůj si hladí,
čítaje, co strží k posledu,
přicházejí ze vsi staří, mladí
na tu slavnou dnešní besedu.
Ten přichází v kožiše a bobrovici,
položiv na talíř dvougrošák,
jiný platí za svou drahou polovici,
kluci bez peněz – ti jdou jen tak.
Konšelka jde v špensru s varhánkami
a s ní holky, hoši buclatí, –
Jiřík nutí Mařku, že jsou sami,
by jen šla, že za ni zaplatí.
Vše se tlačí, mědí do talíře tříská,
před hospodou rve se bujná spřež,
hudba mezi to pak stále vříská – –
– – S cesty !! – krinoliny jdou, a rychtář též!
Nyní vše, co mohlo se již usadilo,
hudba přestala již svolávat;
a teď – myslí kdos, že vše se utišilo?
Chyba lávky! Teď je teprv chvat:
„Jak pak, kmotře“ – v zadu dí hlas jeden,
„aby nám snad ten váš hoch teď povídal
o tom princi, co byl strašně sveden,
víte to, co nám na mlátku odříkal?
„„Ba že máte pravdu!““ kmotr svědčí –
„„Josífku náš, polez ven s tou řečí!““
A když volá vše a nedá úlevy,
Josífek se na truhle jim objeví.
Počne! – šťastně z paměti to mele –
tu však venku zabučí si tele. –
O ty tele, proč jsi v nevčas zabeklo?
Josef zarazil se! – vše mu uteklo!!
„Není divu!“ počne rychtář k společnosti,
(staloť se mu to též často v kanceláři,
když byl mluvcem ve své důstojnosti)
„že se deklamánka vždycky nevydaří!
Když tak poslouchá již tuze mnoho,
nemůž’ dostat každý celek z toho,
pak se musí deklamánka rozkouskovat;
a tak tedy, moji drazí lidé,
když už každému jen kousek zbyde,
nemusí se Josífek víc naparovat!“
Přišel tedy jiný přednášet;
odříkávat od a až do žet,
jakoby to četl z vytištěné lekce!
Rychtář a s ním celičká ves hlavou kýve
a vše svědčí mu, když hovoří jak dříve:
„No, ten studentík se zná už na vejšplekce!“
A co chválí všickni toho rytíře,
zavzněl ze zadu hlas šenkýře:
„Jak pak ale, kdyby tento takhle
tam ta vaše Dori nám též řekla,
co se prej dnes naučila za špektákle?!“
Dori, slyšíc to, se hrozně lekla,
zčervenala a pak živou věcí
s místa hnout se nechtěla,
a když chtěli ke truhle ji vléci,
rázně nohama se opřela!
Rychtáře to arci zlobilo –
uráželoť otcovskou to pýchu –
brzy však, by vše se zakrylo,
obrátil se na zad, polou v smíchu,
řka: „Nu, o jediný kousek! vem ho pes!
Vždyť pak nemusí se říkat všecko dnes,
a až my se jednou u nás sejdeme,
pak si říkání to sami přečteme!“
Ještě sice mnozí vystoupili,
mnohý dobře mluvil, mnohý zas až běda,
a jestli někde zarazili,
dočetl to za ně napověda! – –
Než – když přišla řeč na napovědu,
oč, že ulehčím i já si ku posledu?
Když si něco z plné duše vykříknu,
tak se tuším mimovolně zajiknu,
pak – a tak – pak – ach už jsem se spletl!
A však mám ho, kdo by za mne četl,
mám tu také svého nápovědu, – –
nuž (obrácen k napovědovi) ty, přečti, co as ku posledu
o venkovské besedě stalo? –
Ale nahlas! z plných plic!!
Po deklamacích se tancovalo,
a pak – v knížce nestojí už nic.