Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu:
Osoba jistá vyznala nám právě,
že Morava se touží vrátit celá
pod Naši Milost, slíbíme-li pardon
hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu
a dvěma jiným. My jsme opatrně
a zcela vlídně osobě té řekli,
že nutno, by se bez podmínky vzdali
milosti Naší všichni vzdorní páni,
odbojná města; všechny regimenty,
ať v poli, ve zdech, aby rozpustili,
My že chcem zatím všecko uvážiti,
by nález Náš byl všem jim spravedlivý.
Vám ale pravím: vytrhněte nyní
s vší brannou mocí, jež Vám k ruce stojí,
a vrhněte se honem na Moravu.
Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem
utiskly silně hříšnou rebellii –
vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy!
My na oko dál budem vyjednávat
a čekat s touhou dobrých novin od Vás.
Je usmířen hněv mého Majestátu,
ó čistá, svatá Panno Marje cellská,
už potřena je zbujnost nepřátelská,
a hříšná hrdla odevzdána katu.
Krev rebellů ty zemské hříchy smyla
před tváří Mou. Však soucit chví Mou duší,
že soud je čeká větší a trest tužší,
by božská spravedlivost v právu byla.
Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím:
rci jménem Mým tam Bohu Otci, Synu,
ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu
a neničí je hrozným hněvem Svojím!
Dva ostré úhly do očí ti padnou,
jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz,
tož nos a brada; mezi nimi pevně
masité rty se k sobě přitiskují;
studené velké bleděmodré oči
by ze skla mohly být, neb smích a slzy
v nich nejsou hosty, a cit této hlavy
tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu,
jak bývá u všech šelem kočkovitých.
Ah, hrůzná hlavo královského tygra,
rty otevři! Což, máš na ostrých zubech
dnes ještě stopy čerstvé lidské krve?
Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo:
„Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou?
Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku?
Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled?
(Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz,
zkus trochu táhnout za ty ostré úhly,
já zatnu nehty do těch tuhých očí –
hle, maska tedy, vida, povoluje!)
Královský tygře, jaké překvapení!
Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený
do prázdna civí, čeho pak se bojí?
Tvých rebellantů, Švédů, Dánů, Turků?
Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc
se vidí na všech stranách obklopeným
psy, puškami – je konsternován strachem
a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. –
A dneska jsi nám komickým už spíše:
kostelník venkovský kýs potměšilý,
jenž stykem denním s celým houfem svatých
zná imponovat prostým chalupníkům,
tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl
kams výš – tvou věru nemůže být vinou.
Jdi, nech zde masku, vrat se do své truhly.
A paty živých přes ni kráčet budou
bez záští; nelze nenávidět tebe,
jak sotva kdo se hlásit bude v světě,
že miloval tě. Jeden stesk jen hořký
chvít bude při tvém jméně naší duší:
Proč že jsi nebyl královským tím tygrem,
jenž na pyskách a na ježatých vousech
by dodnes nesl stopy čerstvé krve;
proč příšerou ne, jejíž zločin by se
moh vyrovnati gigantické duši –
proč byl’s, čím byl jsi...? Stíny bědných předků,
lze odpustit vám... ne však omluviti.