V Betlémě zrodil se na slámě
pán Ježíš z rodu ctného
a idylličtí pastýři
tam měli radost z něho.
Pak vyrost tak a všelijak
a bez professe, pasu
po krajích chodil sem a tam
a v očích plno jasu.
Miloval děti a chudáky
a horoucími slovy
do pustých duší zahřímal
a kázal zákon nový:
– na chudých že prý stojí svět,
jim po smrti nebe že patří,
že Excellenc-pán s žebrákem
jsou prý si vlastně jen bratří;
ba chuďasa, že jednou posadí
si pánbů podle sebe,
co velbloud prý projde jehlou spíš,
než takový rentier v nebe;
a v nebi, tam prý bude hoj!
vždy kamna zatopená,
havannah pravá, peněz dost
a vína nepokřtěná;
to nebe že cíl náš a dědictví,
svět že jsou vězení mříže – – –
Pak mocní světa tohoto
na dřevo vbili jej kříže.
A potom pán Ježíš z hrobu vstal
a v srdci lekci nesa,
té zemi tuze rád s bohem dal
a vstoupil na nebesa – – –
Ježíši pane, tvou památku
slavíme teď během roku,
ku tvému žití vzhlížíme
v každičkém tom svojím kroku.
Zrodíš se v Betlémě v prosinci
k radostem drobounkých dětí,
– neb idylly vymřely a pastýřů
už nikde neviděti –
pak tuze čerstva vyrosteš
a kážeš nám zákon svůj nový,
bychom se v trampotách těšili
alespoň pěknými slovy:
že si nás, chudáky, posadí
pánbů hned vedle sebe,
co slon projde uchem jehly spíš
než nějaká Excellenc v nebe;
a v nebi, tam že bude hoj!
vždy kamna zatopená,
věřitel žádný, cigar dost
a vína nepokřtěná;
tady že lump jen má blahobyt,
jen taškář že plné má spíže –
o Velkonocích pak páteři
na dřevo vbijí tě kříže.
Ty ale moudře vstaneš zas,
když zem v jarní zeleni plesá
nedbáš, že růže chce zrovna kvést,
a vstoupíš na nebesa.
A to je facit: Svět jde dál,
jak před tebou a za tvých časů;
zle bylo tenkrát a bude hůř,
zní skřehot prorockých hlasů.
Nebe nám bledne, víra je pryč –
hleď, líp by bylo snad přeci,
kdybys nám několik procent dal hned
místo těch posmrtných věcí!
Vždyť už jen tu a tam dětská směs
z těch Vánoc tvých těší se zticha,
a už jen páterům fialovým
rostou z těch sloves tvých břicha!