VÁNOČNÍ MELODIE.

VÁNOČNÍ MELODIE.
V Betlémě zrodil se na slámě pán Ježíš z rodu ctného a idylličtí pastýři tam měli radost z něho. Pak vyrost tak a všelijak a bez professe, pasu po krajích chodil sem a tam a v očích plno jasu. Miloval děti a chudáky a horoucími slovy do pustých duší zahřímal a kázal zákon nový: – na chudých že prý stojí svět, jim po smrti nebe že patří, že Excellenc-pán s žebrákem jsou prý si vlastně jen bratří; [156] ba chuďasa, že jednou posadí si pánbů podle sebe, co velbloud prý projde jehlou spíš, než takový rentier v nebe; a v nebi, tam prý bude hoj! vždy kamna zatopená, havannah pravá, peněz dost a vína nepokřtěná; to nebe že cíl náš a dědictví, svět že jsou vězení mříže – – – Pak mocní světa tohoto na dřevo vbili jej kříže. A potom pán Ježíš z hrobu vstal a v srdci lekci nesa, té zemi tuze rád s bohem dal a vstoupil na nebesa – – – Ježíši pane, tvou památku slavíme teď během roku, ku tvému žití vzhlížíme v každičkém tom svojím kroku. 157 Zrodíš se v Betlémě v prosinci k radostem drobounkých dětí, – neb idylly vymřely a pastýřů už nikde neviděti – pak tuze čerstva vyrosteš a kážeš nám zákon svůj nový, bychom se v trampotách těšili alespoň pěknými slovy: že si nás, chudáky, posadí pánbů hned vedle sebe, co slon projde uchem jehly spíš než nějaká Excellenc v nebe; a v nebi, tam že bude hoj! vždy kamna zatopená, věřitel žádný, cigar dost a vína nepokřtěná; tady že lump jen má blahobyt, jen taškář že plné má spíže – o Velkonocích pak páteři na dřevo vbijí tě kříže. 158 Ty ale moudře vstaneš zas, když zem v jarní zeleni plesá nedbáš, že růže chce zrovna kvést, a vstoupíš na nebesa. A to je facit: Svět jde dál, jak před tebou a za tvých časů; zle bylo tenkrát a bude hůř, zní skřehot prorockých hlasů. Nebe nám bledne, víra je pryč – hleď, líp by bylo snad přeci, kdybys nám několik procent dal hned místo těch posmrtných věcí! Vždyť už jen tu a tam dětská směs z těch Vánoc tvých těší se zticha, a už jen páterům fialovým rostou z těch sloves tvých břicha! 159