ZVON.
„Má choti milá, já zvon ulít dal,
aby Vám den co den připomínal,
den co den třikrát ten stříbrný hlas
k modlitbě, k vzpomínce zavolal Vás.
Oblékám brnění, beru svůj štít,
v erbu svém chci záhy zlatý kříž mít,
pojedu s císařem ve svatou zem
bíti se pro Krista s Saracénem.
Nenavrátím-li se za deset let,
tož už mě nespatří nikdy Váš hled,
mše dejte sloužiti, by duši mou
Pán Ježíš uvedl ve slávu svou.
Zvonem pak zvoniti kažte tré dnů,
ať zví lid, že jsem už na věčném snu,
a jemu buďte vším, čím já mu byl:
v radostech přítel a štít za zlých chvil.
[74]
Bude-li trudný čas a doba zlá –
nechť s rukou silnou se spojí páž mdlá:
chotě si musíte rozumem vzít
i když snad srdce tak nebude chtít.
Pak dejte otlouci s věží i s bran
erb můj, bych nebyl Vám připomínán,
a v den té svatby ať též mlčí zvon,
zbytečně moh by Vás rozsmutnit on.“ –
To rytíř Bužan byl, jenž takto děl
a jenž pak s císařem v svatou zem jel
s pohany pro Krista Pána se bít
a pro kříž zlatý, jejž v erbu chtěl mít...
Pak roky míjely... čtyři, pět, šest –
o panu Bužanu pražádná zvěst.
Zvon zvonil na věži, a paní šla
do kaple, klekla a vzpomínala.
Osm i devět let... Z tažení už
rytíři přišli zpět; i mnohý muž,
jenž pana Bužana vídal a znal
a jenž to neb ono vypravoval –
75
říci však nedoved, kde jest, kam šel...
Už i rok desátý ku konci spěl,
i potakoval lid hlavami jen:
– Náš dobrý pán tam spí svůj věčný sen! –
Mše byly slouženy, a duněl zvon,
neštěstí hlásil vší krajině on,
a bledá paní ta do kaple šla,
štkala a v slzách se rozplývala.
A zase minul rok. Do hradních bran
vjížděli ženiši z dalekých stran;
vjel každý šťasten už v nadějích svých –
vyjížděl smuten však, zlomen a tich.
I přišel trudný čas a vojna zlá –
bez rady tiskla se v čelo dlaň mdlá:
„Ctná paní, neznám, co sladká je řeč,
chci býti štítem Vám, nosit Váš meč!“
„Rytíři, mohu jen vděčnost dát Vám:
má duše – rakví jest, můj choť spí tam,
mé srdce – u něho na stráži bdí,
mé oči – nad ním jen planou, svítí.
76
I světem nesmí být zapomínán:
já nedám otlouci s věží ni s bran
erb jeho; zvon jeho ať také zní,
jako zněl doposud, v den svatební.“
I byla svatba pak. – Neveselá
vyjela nevěsta do kostela,
po cestě zamlklý stál lidí shon –
najednou hlaholí s věže ten zvon.
Jak výkřik radostný po době muk
výská si do kraje stříbrný zvuk:
– Hola tam, z vojny se vrací můj pán!
– Hola tam, z vojny se vrací můj pán! –
Po tváři nevěsty rozlil se nach.
V daleku na cestě zvedal se prach,
sloup jeho nesl se blíže a blíž,
a v slunci štít plál a v něm zlatý kříž.
Rázem se s nevěstou obrátili,
kůň s hřívou vlající k branám pílí.
A zvon dál hlaholí ku výšinám:
– Z vojny se navrací můj pán tam, tam! –
77