ŽALM.

Josef Svatopluk Machar

ŽALM.
Ó Bože (jsi-li), proniká-li k Tobě hlas našich vlasteneckých advokátů, národních řečníků a umných veršotepců, žen blouznivých a čilých žurnalistů, všech, kteří ve všech tóninách Tě prosí o svatý plamen nadšení, by spadl odkudsi s nebes, zážeh srdce, duše národa všeho k bojům dnešním, příštím – i kacíře, i syna ztraceného hlas slyš a vyslyš: Spadne-li ten plamen, ať padá v srdce cudných milujících, jichž láska kvete v slohu třicátých let; ať padne v hrdla spolku při sklenici, jenž chraplavým si hlasem hejslovaní; purkmistrům dej jej pro slavnostní chvíle, vlastencům z profese i advokátům, těm dej jej, Pane, neboť taký plamen neškodí celkem: chytne, kmitne, shasne, [93] a nositel se z něho klidně vyspí jak z vína, z piva. Ale národ, Pane, chraň před nadšením tím jak hlízou moru, před extasí a opilostí ducha chraň národ, Pane! Tvrdými nás učiň, tuhými v sobě, chladnými jak ocel, ta ocel, jež hra leskem labradoru a nechytá a nehřeje. Jen sláma, dřevo plamenem vznítí se, však život tratí. Ta ocel svítí, chladná, lesklá ocel, odráží slunce úsměvem svým zlatým, odráží oheň krvavými šlehy, kdo uhodí v ni, bolest cítí v ruce, kdo rozpálí ji ve strašlivém žáru, ten nesmí všetečně se dotýkat jí, neb ona změní modravou svou barvu v červenou zhoubu, zničí, spálí všecko, však sama nehoří. Tu tvrdost dej nám, ó Pane, hladkou, tvrdost ocelovou – a jsme-li dosud železem jen měkkým, nechť dopadá Tvůj perlík v naše tělo, ať duní to v nás, ať si hřmí ty rány, ať odletí ty třísky nestatečné, 94 jimž není dáno ocelí být jednou, ztvrď, Pane, nás, by příští temné časy nás našly tak... Ó modrá oceli ty, z tebe-li bodák, vjede v prsa cizí a nezlomí se; šavle je-li z tebe, rozpoltí rázem sebe tvrdší lebku; dělo-li z tebe, dovede tvůj jícen mluviti smrtě; můžeš pluhem býti, tím znakem míru; chirurgovým nožem, jenž uzdraví, kde musí amputovat; i drobným pérem, zbraní nejstrašnější, když nerezaví... Oceli ty modrá, ty, silná v sobě, na nic nespoléháš, jen na sebe, jen na tu tvrdost svoji, tu hrdou, egoistní, chladnou tvrdost – ó Pane, jsi-li, slyšíš-li a můžeš – tou ocelí, tou ocelí nás učiň! 95
Básně v knize Golgata:
  1. KARIKATURY.
  2. * * *
  3. ŘÍJEN.
  4. POPELEČNÍ STŘEDA.
  5. ULTIMA THULE.
  6. ZIMNÍ VEČER.
  7. NA GOLGATHĚ
  8. BŮH A KRÁL
  9. KRÁL ŠALAMOUN.
  10. DIOCLETIAN.
  11. 1617. – 1637.
  12. ŽAPONERIE.
  13. PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ.
  14. Z DOB „WERTHER’S LEIDEN“.
  15. POLEDNICE.
  16. ZVON.
  17. SOLUS SIBI.
  18. EPIGRAM MÁJOVÝ.
  19. EPIGRAM LITERÁRNÍ.
  20. 1848–1898.
  21. MYŠI ČILI ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH.
  22. „BOŽÍ BOJOVNÍCI.“
  23. OSUD.
  24. ŽALM.
  25. PIRÁTI.
  26. ŠAŠKOVA TRAGEDIE
  27. MONOLOG.
  28. PÍSEŇ RODINNÁ.
  29. EPISODA.
  30. TRAKTÁT O VLASTENECTVÍ.
  31. KONEC SATANA
  32. LEGENDA O SMRTI JOSEFA PĚSTOUNA.
  33. ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY.
  34. V NOCI PRVNÍHO MÁJE.
  35. VÁNOČNÍ MELODIE.
  36. LEGENDA, KTERÁ MOHLA BÝT NAPSÁNA TAKÉ PO MÉ SMRTI.