ZIMNÍ VEČER.

Josef Svatopluk Machar

ZIMNÍ VEČER.
Na čistém sněhu chví se do dálky zarudlý poslední svit... na jaro myslíš si... na první fialky, vlaštovek švihavý kmit... Ach, stárnem, mincmistře... Však minci poctivou jsme bili, viď, v každičký čas; vše pro ni ztavili jsme duší vášnivou, co Osud naházel v nás. A když jsme hodili časem škvár řeřavý a na nás kletba se sila – vždyť jsme jej hodili jen lotrům na hlavy; však mince poctivá byla... Tma kolem... Mlčí pláň... Sníh pod nohou ti vrže, krok před tebou se tratí cesty koleje... v pravo i levo sněhové jsou strže a nahé sněti jakés aleje... [19] Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy, poct, diplomů a hlasné pochvaly a nezávidím laurů, jež kol hlavy svých milců vije národ uznalý – jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, clownem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá, bych otrocky jej bavil v jeho svátek, ždal důkaz přízně jeho lakomý a klidně svinul jak kapesní šátek před jeho rozmarem své svědomí. 20