ŠAŠKOVA TRAGEDIE

ŠAŠKOVA TRAGEDIE
[99] VIDĚNÍ Z R. 1648.
Já viděl Věčnost. Nad hvězdami všemi a dalekými planoucími slunci, kam lidská myšlenka se nedonese, já viděl Věčnost. Neobsáhlé cosi bez hloubky, hranic. Ležely v ní věky s národy, vojsky, říšemi a králi, oltáři, bohy; zločiny tam byly i velkost, sláva; bída milionů i jásot jednotlivce; báje srdce, sny ducha, dramy zoufání a krve – vše ztrnulé a všecko beze hlesu. A příčiny všech věcí řadily se k svým následkům, a bylo všecko zjevno, jak palce kol, jež v sebe zapadají. Měr lidských nebylo tu zla a dobra, vše vymknuto je dávno z lidské sfery, a pocitů tu není, jenom Smrti. [101] A časů proud jsem viděl padající v tu neobsáhlost. Na šedivých vlnách se nesly říše, národy a vojska a knížata a králové a sláva, sny, báje, krev a zoufání a bída, uvadlá srdce, duše polámané – a pokud z toho pozemského žití jim hlasu zbylo, hlučelo to, lkalo, úpělo, klnulo a vyčítalo, i potom stichalo vše, bezehlasně klesajíc v majestátní ticho Smrti. Já viděl Osud. Seděl beze hnutí nad valícím se šedým proudem časů, sám šedavý a studený jak kámen a záhadný a velký jak ta Věčnost. Do proudu díval se a jak dvě hvězdy, dvě černé hvězdy oči jeho byly, však neleskly se. A tu pluly chvíle s úpěním zbitých, mukou porobených měst, vesnic ohněm, pláčem, bídou psanců, vším děsem války. Duše má se chvěla, neb rodné hlasy zněly z toho proudu, 102 to bědy mého lidu pluly kolem. Tu k Osudu jsem pozdvih svého hlasu: „Kde váhy jsou, jež toto všecko váží? Co přijít ještě má? Co přijít může? Hle, třicet roků pluje kolem Tebe, tož třicet roků krve, slz a vzdechů. Čí vina je? Jsme právem odsouzeni? A byla-li v nás vina, už ty slzy ji mohly smýti, a ta krev ji splatit... Co nutno ještě?“ Seděl nepohnutě. A náhle bylo jasno mi v té chvíli, že není pánem vin a pokut, trestů – on, věčný dohližitel, nese péči, by myšlenky a činy v zemském žití plod vydaly a zašly, a plod jejich by vyzrál v nové myšlenky a činy, a řetěz přerodů těch vládne lidstvem a na Věčnosti on je řadí k sobě, by v říši Smrti byla harmonie... A takový děj zřel jsem v proudu nyní: Most vidím, věž – oh, znám ji, na té věži zřetelně poznám zrezavělé koše, v nichž houpaly se kdysi sťaté hlavy, jež přinesli sem ze Starého Města – 103 a kolem věže jarobujná mládež, to naše mládež, s klobouky a péry, puškami, kordy: jako lvi se bijí – oh, česká krvi! nadšení jim září z bujarých zraků – ó ten svatý zápal, jímž život, oběť největší, se pálí! Muž suchý v kutně – poznávám tě, otče, a líbám kříž, jímž kyne v boj tvá ruka! – jim velí, pobádá je činem, vzkřikem a marně ne: hle, schlíplá vlků smečka jak s beznadějným vztekem ustupuje! Tu cítím, jak se upírají na mě dvě černé hvězdy, nelesklé ty oči a Osud mluví: – Vidíš boj ten dole? – „Zřím, vlci švédští chtějí dobýt Prahy.“ – A obhajci? – „To naše mládež zlatá.“ – A vede ji? – „Kněz Plachý, jezovita.“ – A bijí se? – „Za víru katolickou a za Císařskou Milost, Ferdinanda.“ A tu jsem viděl, jak ty černé hvězdy zaplály na mžik, jak z nich krutý výsměch vyšlehl na mě. Na to Osud řekl: 104 – Číš naplněna. Jesti dokonáno. Už boje netřeba. – I stalo se pak, že v skutku mír byl zavřen, válka hrozná že došla skončení a časy bídy že přestaly, jak kroniky nám praví. 105