MONOLOG.

MONOLOG.
K vám, kteří pozemskými statky oplýváte, vznešení páni, šlechto urozená, monarchů z vůle boží Majestáty, ubohý blázen ruce spíná – zlá doba na něj dolehla to ode dne, kdy začala hrát Bída na housle k tanci jeho Veselosti... a proto v zrak se jemu nedívejte, neb může smát se pouze jedním okem, co druhé se mu v slané vodě topí, a obě ho tak bolí, bolí – nemáte, páni, někde ve svých domech vakantní službu domovníka? Můj otec – znáte, páni, toho starce? Je domovníkem v starém šerém domě, kde asi dvanáct nájemníků bydlí, má bleděmodré čekankové oči a v prsou starou, zajizvenou ránu – můj otec bolí mne. [106] A znáte vy ten starý šerý dům... nad železnými vraty trčí pták, podivné jakés zvíře, má dvě hlavy, dívá se na vás otevřeným zrakem a přec je neživý; a chodby jsou tam šedivé a tmavé, na stěnách visí kříž a pavučiny, a v lidských tělech scvrkají se duše na pidimuže. Můj otec je tam domovníkem. Náš ponocný však mnoho pamatuje a mnoho zná a mnoho viděl. Když spravedlivé nebe oko zavře a zardívajíc hanbou se a zlostí nad vším, co za den bylo uvidělo, usíná smutně – když lotři noční povstávají k činům, on s lampou kráčí, bdící svědomí, a pozoruje... Ten ponocný mi jednou vypravoval, že nejsem jenom sluhy potomkem, že sluhou nebyl vždycky otec můj – ach, od toho dne začala hrát Bída na housle k tanci mojí Veselosti, 107 a proto mohu smát se jenom jedním okem, co druhé se mi v slané vodě topí – tož prosím, v zrak se mi teď nedívejte! Můj otec pánem byl a stavěl dům. Ten starý šerý dům, ten stavěl, páni, on. Pro děti svoje, svoje přátely a také trochu pro své pohodlíčko – vždyť taký už jest, páni, světa běh. Pak dlouho bydlil v prvém poschodí, to dávno už, já nebyl na světě – tak starý ponocný věc vypravuje... A potom stalo se: – bez viny nebyl ovšem otec můj, však proto lilie jest pouze květinou, že nevinnou je – byl listopad a byla tmavá noc, (to všecko viděl starý ponocný, a spravedlivé nebe – spalo, spalo), tu v domě hádka strhla se; kde meč, kde dýka – všichni sápali se na mého otce. A jeden vehnal špičku meče svého až k srdci jemu. Myslili, že mrtev. A tenkrát jeho čerstvou teplou krví 108 to zvíře nasytili nad vraty, až oba zobce se mu zkrvavily. TyTo byla, páni, vlastně moje krev, neb já jsem pošel z krve otce svého, a že jí málo, tož jsem do dnes chudokrevným. Déšť ostatně už sešlehal tu krev s zobanů potvorného zvířete, já však ji vidím na nich do dneška. A proti nadání všech uzdravil se otec. A že byl od té doby pokorným, tichým, duší zakřiknutou, tož dali mu tam službu domovníka, tam, v starém šerém domě. A mně je líto jeho zotročení. Dvůr zamést káží – mete dvůr. Nanosit vody, – shrben vodu nosí. To a to přinést – běží ve dne, v noci. Jde panstvo na ples – otec v mrazu čeká, i přijíždějí – čepici svou smekne, a mrazný vítr hrá mu sporým vlasem – on necítí! S kozlíku vozu lokaj odplivne si a ví, kam otrocká ta slina padne, 109 a slina padne otci mému na tvář – on setře ji a necítí! Psa pohladí, na otce mého zařvou, pes štěkl by, můj otec skloní hlavu a v čekankových očích úzkost hostí a necítí!... Ten starý šerý dům má trhliny. A trhlina je písmo Osudu, poslední hláska v jeho abecedě. A tomu smyslu otec rozumí a chodí, pátrá, plný zoufalosti a maltou zalepuje a svory vbíjí – v truc Osudu chce zachovat ten starý šerý dům. Pán jeho spí, a neteční jsou k všemu nájemníci – jen tatíčkovi mému krade sen ten strach o starý šerý dům! Tu jako pavouk chodí ztichounka a jako včela kutí cos a lepí, neb křikli by, že ruší jejich klid – a tatíček můj necítí! 110 K vám proto spínám ruce, ó vzácní páni, šlechto urozená, monarchů jasné Majestáty, dopřejte v některém svém domě pošetilému starci vakantní službu domovníka! Hůř nebude mu nikde. On bude sloužit vždy a všude, poctivec bědný, a mnoho nežádá: jen kývněte mu blahopřejně řasou a poklepejte časem na rameno, on, dobrotisko staré, vám bude žehnat čekankovým zrakem, dušičkou udupanou, a vrásčitým bít o zem bude čelem! Já, vzácní páni, šlechto urozená, a Majestáty mocných vladařů, za toho starce já vám vděčen budu, mě bolí srdce – po bláznovském svém způsobu vám vděčen budu: papouškům, špačkům, opům pitvorným odkoukám talent jejich, 111 smích uvězním do tahů vašich lící a přikuju jej zvonivými pouty – jen dejte, prosím, někde otci mému tu službu domovníka! 112