Golgata (1901)

1896-1900, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR:
GOLGATHA (1896–1900)
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1901
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[4] Bůh – náboženství – kněží, vlast – vlastenectví – vlastenci – nekonstruoval jsem sice z těchto pojmů přítomnou knihu, ale ex post vidím, že ta konstrukce v ní jest. Jiné básně, v tom čase psané, jsou přidány jako ornamentální výplň.
5 ORNAMENTY
I.
[7]
KARIKATURY. MALÍŘI FR. KUPKOVI V PAŘÍŽI.
I.
KARIKATURA MOUDROSTI ŽIVOTA.
Synu můj, hleď v úctě míti prvou z vážných těžkých rad: kdo chce poznat cenu žití, musí moudře užívat. V útrobách ti žízeň plála, hlad ti strojil hody zlé, dojemně ti přikrývala zima tělo vychrtlé – Přijde Štěstí, lehké dítě, na klín si ti usedne, pohladí tě, políbí tě, jizbou tvou se rozhledne, [9] na stůl dá pár lahví vína, mísu plnou odklopí, lituje tě, ruce spíná, skočí, v kamnech zatopí – ty měj vtip však, milý hochu, bujným chtíčům v cestě stůj: trochu jez a pij jen trochu, utři ústa, poděkuj – – S Žízní, Hladem – zde to vězí – pak si hoduj, bujně veď: zde tě, brachu, neobmezí žádná moudrá průpověď... Snad se ti i rozum ztratí při té smutné orgii, snad že druhové ti zlatí při pračce tě zabijí – aťsi! Lidé čestní, sytí tu ti musí chválu vzdát, že jsi poznal cenu žití znaje moudře užívat! 10 II.
KARIKATURA POŘÁDNÉHO ČLOVĚKA.
Čas chodí v troskách. Na zbořené chrámy, oltáře bohů, na zkácené sloupy, zvětralé pravdy, zásady a ctnosti maluje uhlem veliké své nicky. Co je ti po tom, lidská efémerko? Najdi si kouteček bezpečný, jistý, kam padnout nemůže žádná ta troska, zanes tam uzlík svůj s švestkami pěti. Sploď děti, krm je – a bude-li dunět kol tebe vůz pak starého Chronu, přikrč se k zemi i s mláďaty svými a nestrč mu, hlupáku, v loukotě ruku. 11 III.
KARIKATURA VLASTNÍ.
Jel černý rytíř do světa a zbroj měl těžkou železnou, jel v tmavý les, kde bydlil drak, za zlatovlasou princeznou. A draka zabil, toť se ví, –však hlaholil tím bojem les – a zlatovlasou princeznu si černý rytíř v dálku vez. (A v pohádce by přišla teď jen pausa dlouhá přesladká – však, rytíři můj neblahý: ten život není pohádka!) Snad že ten drak, ach, bestie, sám nesmrtelnou duši měl a v zlatovlasou princeznu té duše atom třeba vjel – 12 či – ale k čemu k hádankám chtít nalézt klíček jalový? To všecko nějak stalo se a dnešek už je takový: Dnes zlatovlasá princezna dvě malé princezny zas má a černý rytíř potýká se denně s dráčky se třema. Vlas zlatovlasé princezny začíná stříbrem prokvétat a brejle už si nasadí, když nit má v jehlu navlékat. I černý rytíř šediví a listopad má jeho vlas a na rtech smích mu nesedí, a na rtech sedí mu jen ďas. A dnové jdou. A smráká se. Tož konec. Mluvit dál? Proč? Nač? Už k řeči není ani slov, zde zněl by už jen tichý pláč... 13
* * *
Dohořelo, dohořelo... Z žáru zbývá popel bílý, a ty bědné ruce zebou, meluzina v duši kvílí. Chladno, chladno... Přehrabuješ nikde ani jiskry jedné... Aspoň jen ty ruce zahřát, zahřát jen ty ruce bědné! [14]
ŘÍJEN.
Pět dní a nocí korouhvička sténá s hřebenu domu; mrazivý vítr jak šílenec řádí v korunách stromů; v zamžená okna třískají si kapky zoufalé, líté – Vy oči umdlené, vy oči šedé, co vyhlížíte? Fialky, narcisky a růže, růže... V skla oken vítr vráží – Vždyť do té zloty psí to plaché Štěstí se neodváží... [15]
POPELEČNÍ STŘEDA.
Ne Straussův valčík. Beethovena! Protivny jsou mi tony ty... Sál prázden, okna otevřena, na stolech číše dopity. Dej hudbu mi, kde bolest sténá a kde jsou kletby vyryty, kde pláče duše opuštěná – můj karneval je dožitý. Tak zoufalo je pohleděti v můj vychladlý a tmavý sál! Hleď, jak tam leží v prachu, smetí, mé růže, stužky, kamelie, ta celá bálu poesie – a já to vše tak miloval! [16]
ULTIMA THULE.
Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl, na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl, mávali šátky – – ano, ano tak – mí bozi, jak to zoufale je všední! A přec to člověk cítí od dne ke dni bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl, na přídě stála bledá Mladost má v dál nadšenýma hledíc zrakoma – eh, je to dávno... Člun mi jenom zbyl... Koráb je rozbit... někde v písku leží... Po cizích vodách člunek někam běží, je plavec mdlý, a hlava klesá již... Má bledá Mladost, chladná, ztrnulá mi v člunku leží... Někde zhynula... Kdy, nevím... Léto míjí za létem [17] zoufale, jednotvárně... Ticho všude... Neželím zašlého, a lhostejno, co bude; co býti mohlo, vím – však k čemu snít? Břeh vidím nyní. Řadou kameny tam stojí bílé. Zlaté písmeny sose lesknou v slunci. Thuje, cypřiše – zeď nízká kolem. Na vždy odpočívá tam cizí rod. To milci vína, piva, anekdot, vtipů, antisemité, šosáci, politici vináren, tlí vedle rozšafných a tlustých žen... Po vodách kolem plouží se můj člun. A ze západu slunce ozlacuje ty bílé kameny, ty tmavé thuje i mrtvou Mladost. Lodník už je mdlý... 18
ZIMNÍ VEČER.
Na čistém sněhu chví se do dálky zarudlý poslední svit... na jaro myslíš si... na první fialky, vlaštovek švihavý kmit... Ach, stárnem, mincmistře... Však minci poctivou jsme bili, viď, v každičký čas; vše pro ni ztavili jsme duší vášnivou, co Osud naházel v nás. A když jsme hodili časem škvár řeřavý a na nás kletba se sila – vždyť jsme jej hodili jen lotrům na hlavy; však mince poctivá byla... Tma kolem... Mlčí pláň... Sníh pod nohou ti vrže, krok před tebou se tratí cesty koleje... v pravo i levo sněhové jsou strže a nahé sněti jakés aleje... [19] Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy, poct, diplomů a hlasné pochvaly a nezávidím laurů, jež kol hlavy svých milců vije národ uznalý – jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, clownem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá, bych otrocky jej bavil v jeho svátek, ždal důkaz přízně jeho lakomý a klidně svinul jak kapesní šátek před jeho rozmarem své svědomí. 20
NA GOLGATHĚ PANÍ C. G. MASARYKOVÉ
[21] Hodina třetí byla, když byl vztýčen kříž mezi kříže. Namáháním zrudlí na zdupané a zkrvavené zemi žoldnéři sedli. Dělili si roucha. O sukni pak, jež byla veskrz stkaná, metali kostky. Ze zástupu četní tu přicházeli, pohlíželi vzhůru, hlavami potřásali: Hahá, hahá, nuž, sestup s kříže, vždyť jsi se děl králem! Chtěl chrám jsi zrušit a v třech dnech jej vzdělat, nu, pomoz sobě! – Stáli tu i kněži i zákonníci s dlouhou bílou bradou a děli mezi sebou: Pravda. Tak, tak. Pomáhalť jiným, pomoziž sám sobě. – A z dálky dívaly se ženy mnohé, jež sloužily mu dříve v Galilei, Salome, Maria a Magdalena, a jež s ním v Jeruzalém byly vešly. [23] Na kříži visel, počten se zločinci, nah, ostřihán. Na těle zbičovaném krev ssedlá lpěla. Rudé proužky tekly z rukou a nohou kapajíce na zem. Ztrhané oči dívaly se v dálku přes bílé město, pahrbky a háje k hřebenu mírných hor, v jichž klínu leží ty modré vody galilejských jezer. Naklonil hlavu. Tu Mu v ucho zavál šum perutí. Však ne to anděl Otcův s kalichem občerstvení zmdlené duši, duch nečistý svá netopýří křídla rozpínal vzduchem, přiletoval k němu. On trpět musil, že si Satan sedl na Jeho kříž, že sklonil se Mu k hlavě, neb mdlý duch Jeho nebyl schopen boje. A Satan děl Mu: Trpiteli bědný, na dřevě kříže vidíme se zase. Dnes naposled. Neb dnes je rozhodnuto. Boj dobojován. Víš, před třemi roky, tam na poušti jak zanesl jsem Tebe na horu vysokou a ukázal Ti 24 království mocná, všecku slávu světa a vše Ti slíbil, jestliže Ty padna mně klaněti se budeš? Odmítl Jsi. Šel’s hlásit příští králství nebeského ubohým, slabým. Chtěl Jsi čistým srdcím poklady dáti ceny nehynoucí. Chtěl’s prostým duším ukázati cestu do slávy Otce. A s čel pokolení chtěl’s smazat stopu kletby Adamovy. A na smrt šel Jsi s tichým odevzdáním, jak beránek, jenž úst svých neotevře, a Svoji krev Jsi vylil jako rosu, by zavlažila mladé osení Tvé. Ježíši Nazaretský, viz ty davy, které se vlní kolem Tvého kříže! Před nedávnem, když ve slávě Jsi vjížděl do města, stlali palmy pod kopyta oslátka Tvého, volali Ti slávu a zvali Tebe synem Davidovým, neb myslili, že království to boží již nastává, že toužený tu čas je mléka a strdi. Ty Jsi odmít zase. A zklamané pak davy v pomsty hněvuhněvu. Ukřižuj! řvaly v ucho Pilátovo. 25 A teď tu chodí, potřásají hlavou a smějí se: Král židovský tu visí! Ať pomůže si! Synem božím chtěl být, však zapomenul jaksi Otec na něj! – A Otec zapomenul. Viz to nebe, kde mníval Jsi, že sedí v plné slávě: Bezmračné jasné usmívá se tiše tím necitelným modrým úsměvem svým, jak před Tebou, tak po Tobě. A ptactvo létajíc vzduchem, všeliká zvěř kolem po zemi pobíhajíc, po zákoně jednom žila a žije: po zákoně mojím. Kdo silnější, ten slabšího vždy pozře. A tak i lidé. Celý svět ten širý je mojí říší. Neboť já jsem Život. Sám sebou vládnu. Sedím v srdcích, duších, mě nikdo nevypudí, nezažene, ni Ty, ni Otec Tvůj. Království Tvé boží je snem. A sen ten nechám lidem na vždy. Viz pod křížem, jak Říman centurio hovoří klidně s bílým zákonníkem! Tak bude vždy. Ti dva jsou dědici teď Tvých slov, Tvých snů. Ten jeden změní modly 26 a druhý svého Jahve za Tvé jméno, a svět žít bude po mém řádu dále. Proč nevzal’s tenkrát království ta všecka a slávu světa z mojí štědré ruky? Tvůj mladý život nekončil by tady v potupné muce, moh Jsi žít jej plně k vlastnímu štěstí, k blahu milionů. A co jsi přines? Smrt Jsi sel a rozbroj. Sám klesáš prvý. Pro jméno Tvé, sny Tvé sta a sta lidí vyleje krev svoji po křížích, arenách a popravištích. A když se uzdá, že sen zvítězil Tvůj, pak ve Tvém jménu a jen ve Tvém jménu se bude vraždit dále. Kam zrak sáhá, tam řada hranic stojí plápolavých, kde ve Tvém jménu oběti se pálí, a ve Tvém jménu budou zuřit války, a ve Tvém jménu budou hořet města, a ve Tvém jménu spustoší se kraje, a ve Tvém jménu bude proklínáno a ve Tvém jménu bude otročeno tělem i duchem. Viz jen centuria a zákonníka! Prvý vraždit bude ve jménu Tvém a druhý žehnat jemu 27 Tvým jménem. Bědných miliony zaplatí sen Tvůj nejdražším svým statkem, svým životem. A nad prolitou krví ten sen Tvůj o království božím věčném, o slávě nebeské, se vznášet bude jak přelud, jenž má náhradou být mrtvým, lákadlem živých do skonání světa! Proč nevzal’s tenkrát království ta všecka a slávu vezdejší? Neb mým jest život, já životem, já pánem nad vším tady, a věčně věků sedím v srdcích, duších!... A tehdy Satan postavil se. Rozpjal svá tmavá velká netopýří křídla, jež rostla vichru pohybem do šíře úžasně hrozné. Nad Golgatou celou, nad městem, údolím a nad pahrbky, nad krajem širým, nad vzdáleným horstvem, nad modrým vodstvem jezer galilejských, nad dalekými říšemi a moři trčela černá zasmušilá blána. I byla veliká tma po vší zemi, jež chvěla se. 28 A v posled rozhlédl se zrak Ježíšův i vzkřikl velkým hlasem: Elói, Elói, lama zabachtani! i vydech duši... 29
BŮH A KRÁL
[31] SMRT KRÁLE DAVIDA.
To bylo potom, když už Nátan prorok a Sádoch kněz, jak přikázal král David, na hlavu Šalamouna olej svatý v Gihonu vylili; když v Jerusalém za zvuku trub a za plesání lidu, že celé město hlučelo tím hlasně, král Šalamoun se vrátil, aby dosed na stolec otce svého; když tak slib svůj naplnil David, jímž byl zapřísáh se Betsabé, ženě, matce Šalamouna, kdys choti Uriáše Hetejského; (neb Adoniáš, Haggity syn, zatím byl zdvih se, řka: – Jáť budu kralovati – byl postavou pak roven Absolonu, od paty nohy až k vrcholu hlavy byl bez poskvrny;) [33] když pak synu králi na ložci svém i sám byl poklonil se – tu stalo se, že osaměl král David, neb sluzi všickni k Šalamounu přešli, jen Abizag, děvečka Sunamitská, s ním zbyla, (která panenským svým tělem studené údy krále zahřívala, a byla velmi krásná). Líc pak jeho už byla seschlá jak podzimní listí i téže barvy; pohaslý byl oheň i zornic jeho. Rozpomněl se David na všecku slávu kralování svého: i prostoupila hořkost jeho duši, a tiše mluvil k sobě sám a řekl: „Jen příchozím, jen hostem, jako byli otcové naši, byl jsem tady pouze; a dnové moji jako prchavý stín, jenž po zemi se bez zástavy žene. Hle, kněz a žena z ruky mojí vzali královskou berlu, já pak neměl síly, bych prsty stiskl. – Kolik tomu roků, 34 kdy kněz mne odtrh od stád otce mého a ponukl, bych vztáhl ruku svoji po berle Saulově? A na mém stolci Šalamoun sedí, tak chtěl Nátan, prorok, i Betsabé, máť jeho. Mládec pyšný, a zženštilý, rouch milovník i mastí; a Adoniáš, jenž byl srdci mému nade vše drahým, řekne tiše sobě: – Snad na mne zanevřel můj otec David! – I Jonata, syn Saulův nejmilejší, též nepodědil otce svého. Zhynul rod jeho celý od ostrosti meče pacholků mojich. A meč Šalamounův dá zemi pít krev Adoniášovu i bratří všech. Jak lvice, které vetkl pod páté žebro lovec muž své kopí, ztrhaným okem hledí v pelechu klín, kam muž jde vraždit lvíčata jí milá, tak nemám síly k odporu a spáse. Jak s věže kámen spuštěný se řítí a padá prudce, tak i naše věci, a není zachycení. 35 Přišel kněz a řekl: – Jehova rozpálil se hněvem k Saulu, neb poznal vzteklost jeho proti sobě, egyptskou šňůru vztáhne nad dům jeho a závaží sodomských. Na tebe však vzhled milostivě. – Oběti Saul nedal, a kněži hubli jak kobylky polní, a školy proroků jak mraveniště rozmetal patou svou. Ó pošetilec! Já k Jehově si našel záhy cesty a ostříhal je. Když jsem vytřel města s povrchu země, jak kdos misku vytře a poklopí ji, dal jsem voly, osly, i dobytky, i stříbro, zlato, masti i olej nejvonnější v oběť bohu. A Samuel kněz vzkládal na mne ruce a žehnal mi a v letopisy zapsal mou čest a slávu. Žehnal Abiatar i Sádoch, kněží, psal tak Nátan, prorok, i Gád. 36 Jak hlahol trub má byla sláva: byl tu a zanikl. –“ I myslil David na dávná léta putování svého, na doby zlé, kdy k němu scházeli se, kdož v soužení a zadlužilí byli, kdož v ducha hořkosti a v protivenství a jimž byl knížetem. Na doby válek, útěků, stihání a skrýší v poušti, přepady náhlé, noci beze spaní, dny plné strachu. Na ta pohostinství u cizích kmenů, kde se bláznem dělal, jsa v rukou jejich, po vratech kde brány psal věci nerozumné, a kde pouštěl, jak blázni činí, sliny po své bradě. Tu na Joába vzpomněl. Nebylť nikdy pes žádný, jenž by věrnějším byl pánu, než Sarvie syn králi Davidovi. Meč nahý v ruce, oči vtknuty do tmy, tak bdíval nad ním spícím Joáb v noci v čas pronásledování. 37 U Betléma se dvěma ještě prosekal se středem vojsk filištinských, aby nabral vody a dal pít pánu svému. Kam jen hněvný šel pohled Davidův, tam letěl hrozný meč Joábův, a provedl své dílo až do konce. Když hubil, hubil všecko, od muže až do ženy, od malého až do požívajícího prsí. Ten meč jeho podávil rod Saulův hrozně jak bujarý lev pouště. Uváděl vždy zlé věci na vše nepřátely jeho, by slyšícímu o tom dlouho znělo ve obou uších jeho. Nebo jakož miloval duši svou, tak Sarvie syn miloval krále svého. A jakž byl by nešetřil otce svého proti králi, 38 tak neušetřil ani syna krále, když po berle sáh a chtěl bezživotí Davida otce. Trojí kopí vrazil v hruď Absolona, kámen kázal vházet na jeho mrtvolu. A do té chvíle král David neměl nikde nepřítele, nad nímž by nepomstěn byl býval zůstal. Jen Semei stařec, Gerův syn, žil ještě... Když David prchal před zbouřilým synem do Bahurim a šel přes potok Cedron, tu zlořečil mu Semei: Vyjdi, vrahu, jdi, nešlechetný! Saulova krev na tě! – Tak zlořečil a kamením naň házel a zmítal prachem. Vracel se pak David po vzpoury dnech, když Absolon byl zabit, i vyšel Semei, na tvář pad a řekl: – Nech nečítá mých pán můj nepravostí a nevzpomíná; aj, já přišel prvý z čeledi Josefovy, bych vstříc vyšel. králi a pánu svému. – 39 Jemuž král děl a přisáhl mu: Neumřeš. – Ten tedy žil ještě. Všeho toho připomněl si král David nyní, promluvil a řekl: „Pes Joáb, Sarvie syn, není u mne. Všech zvykem psů jde, kde se otevírá dlaň pána nového, když prvý již sestaral a přiblížil se k lidem sešlým. Mně odporným jest Joáb tento, jak člověk nemiluje svého meče, byť úhlavních i nepřátel byl krví ztřísněný – – – A kdo vezme nad ním pomstu prolité krve, jako vzata byla nad domem mým? Jest Sarvie syn vyňat? A Semei, Gerův syn?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Čas přiblížil se královy smrti. Šalamoun král vešel. I dal mu David přikázání mnohá, by ostříhal vždy zákon Hospodinův, chrám postavil mu, oběti mu dával, 40 po cestách jeho chodil, by se šťastně mu všecko zvedlo, cokoli by činil. Pak povztýčil se v ložci svém a řekl: „Ty o tom víš, co učinil mi Joáb. Vražd dopustil se, zmazal krví zrádně rytířský pás svůj, jejž na bedrách nosil, a obuv svou. A protož zachováš se dle moudrosti své, sestoupiti nedáš šedinám jeho ve hrob v pokoji. Hle, v své moci máš i Semei syna Gery, jenž zlořečil mi strašným zlořečením když utíkal jsem do Manahaϊmu, jemuž jsem potom skrze Hospodina přisáhl: – Mečem nezabiji tebe – Však nyní neodpouštěj více jemu. A moudrý že’s, víš, jak as přistoupiti lze k oběma, bys šediny sved jejich do hrobu s krví. – Tak král David usnul a v městě svém jest pohřben s otci svými. 41
KRÁL ŠALAMOUN.
Když pochovali krále Šalamouna, všel prorok do své chaty a psal takto: Jsem chudý, nuzný, raněno mé srdce jest u vnitřnostech, postem poklesají kolena moje, tělo moje vyschlo, jsem na posměch jim, když mě uhlédají, hlavami svými potřásají nad mnou – však Hospodinův hlas všel v nádobu tu a jeho soud se snesl na můj jazyk. Ó Hospodine, kdo se uhne tobě? A kde je skrýš před hroznou rukou tvojí? Dí propast, moře, hory: u nás není. Národy soudíš, poražení kruté učiníš, hlavu potřeš panující nad mnoha krajinami, vyměříš dny, cíl položíš, jejž člověk nepřekročí... [42] Jest mrtev. Pochován jest podle otce ve městě Davidově. Hlahol trub a kotlů už dozněl, poslední to sláva jeho. A nad rozpuklou číší žití jeho dí Hospodin: Dnů vlády dal jsem jemu převalný počet, on však kosti svoje naplnil hříchy mladosti i stáří a přidal viny k vinám poděděným po otci svém. V prach lehly kosti jeho, však viny shrnu v hlavy rodu jeho a odplatím. Neb já jsem spravedlivý. Synové jeho přízně hledat budou u nuzných, ruce jejich vracet budou svou loupež; v posled rod ten před svým časem vyťatý bude, ratolest pak jeho se nebude už nikdy zelenati. A rozmnožil jsem celý rod ten jeho, však rozmnožen jest pod meč. Máť Betsabé, jež vzala berlu z ruky chorého krále Davida, by vtiskla ji synu svému, ženiny a ženy – ty všecky odvrátily srdce jeho jen k Astarot a modle Molochovi. 43 Jho lidu stíženo, a služby tvrdé jsou učiněny těžkými, a břímě vloženo na něj; biče dopadaly na dvanáctero kmenů israelských, jež zaúpělo. Král však stříbra složil jak kamení a cedrového dříví jak fíkoví, jež planě roste v nivách. Utiskal nuzné, opouštěl i chudé, dům zloupil, ale nestavěl ho. Byl nedůvěřiv, úskočný a lstivý, neb ve všem dědicem byl otce svého; zvuk strachu v uších jeho byl, že zhoubce i v pokoje čas berlu vezme jemu, a meče očekával ustavičně. Byl nazván moudrým – tak psal Nátan prorok i Achiáš, psi, kteří jídávali chléb z ruky jeho, tak jej nazval Chiram, král Tyrský, Sáby královna i všichni, jenž poznali ho: neboť nezdobila jej sláva bitev, ani palma míru, povaha hrdá, ani velká duše, ni přátelství, ni láska – ale moudrost kde nalezena bývá? Ne vždy slavní 44 jsou moudrými, aniž vždy rozumnými jsou dlouhověcí. Miloval též slávu hlav obnažených, pokrčených šíjí, cest poházených palmovými listy a uším jeho příjemně zněl jásot a hlahol trub – však poslední květ v poli je pyšnější v té čisté slávě svojí před okem moudrých. Duch jeho těžce ležel nad vší říší: jak zraněný kůň, který v bitvě klesl a jezdce přitisk k rozpálené zemi a zdech, a červi prolnou masem jeho, puch otravný pak vyvírá se z něho a vraždí pod ním bezmocného jezdce – tan on byl lidu. Rány mnohé poslal jsem na dům jeho, předzvěst soudu svého, však uchu jeho byly jak šum větru, a neotevřela se duše jeho. Zle semeni se zvede Davidovu! Vstal Jeroboám, vzbuzen hlasem mojím a urval deset větví israelských i Sesáka jsem, Egypťana, pohnul, 45 by pěší své a jezdce svoje zřídil na sever k tahu – shovívavost moje již přetéká, a odplaty čas přišel, a Hospodin jsem, přísný, spravedlivý... Šprýmovná osoba k prorokovi:
Můj proroku, jen na chvíli: je dobře to, když rozčilí se spravedlivý Hospodin a trestem stihá řady vin. Však zde – to podle hlavy mé – jest rozhořčení zpozděné... Král Šalamoun! Ten žil a žil a kraloval a zahřešil si až to radost – – Tenkrát však byl zavřen Hospodinův zrak, meč jeho klidně v pochvě dlel a hezky, tuším, rezavěl, ba, Sabaoth, ten přísný bůh, byl Molochovi dobrý druh a přátelsky se dělili o býky, jež jim pálili... A Šalamoun v své slávě stál a v plné slávě dokonal – nuž, teď si troufá na něho, tvůj pánbů, krále mrtvého? 46 A proč ty tenkrát, proroku, jsi nepřiběhl v poskoku, a síru, oheň od pána nesypal na leb tyrana? Nu, taky dobře. Hospodin tu stojí jako mstitel vin, a lid zří zbojně na ten div a mní, že bůh je spravedliv. Tak spravila vše ústa tvá – nechť sláva se ti za to vzdá! 47
DIOCLETIAN.
Nuž, Aurelie, viděl jsi můj palác i sad můj; viděl’s vysokou zeď kolem, již ptáci jen a šumícího moře hlas přelétá – tak zavřel přístup světu k svým posledním dnům Diocletian tvůj. A ty mi neseš v amfoře své duše, – ne, vojáku, neklesej na kolena, zde nestojí tvůj dávný imperator, jen člověk, jak ty – poselství mi neseš z onoho světa: Konstantinus vdává za Licinia sestru svou, a zvou mě k té svatbě v Milán... Pro mé seschlé hrdlo tam pevnou kličku mají připravenu – vojáku, chvíš se? V kolika pak bitvách jsi ty mě viděl? Ukaž věrné oči! Což myslíš, že se teskněj loučit budu s těmihle legiemi zelných hlávek, než loučil jsem se, osudy syt kdysi, se svojím vojskem, purpurem a vínkem, [48] s říšemi, městy, nádherou a slávou? Stál’s při tom v Nicomedii a viděl’s ty slzy Diocletiana, když jsem naposled legie své oslovoval – při Jovu, vždyť já z vězení jsem prchal a valete svým spoluvězňům dával, a když jsem viděl vůz svůj připravený, jenž dovézt měl mě v Dalmatii moji, tu chvějná duše má se omývala z lidského hnusu – to vy zvete pláčem. Z lidského hnusu, pravím, Aurelie, to rub byl všeho, tak já cítil život. A nechrání-li zdi Spalata mého mě před ním nyní – – nezbývá, než zemřít. Tvůj Konstantin a ten tvůj Licinius... svět nezměnil se, věř mi, Aurelie. Ten Licinius stával jako otrok u dveří mojich, střemeny mi držel, když vyjížděl jsem – jaké má on oči? já neviděl jich, měl vždy hlavu k zemi. A Konstantin, byl tribunem v mém vojště – jak učil se mým gestům panování! Když Galerius, caesar můj a zeť můj, Peršany poražen byv na Eufratu, před tvář mou přišel a já přede dvorem 49 a vojskem vším jej pěšky běžet nechal v purpuru podle vozu míli celou, jej, obra, jenž se pyšnil božským otcem – máť Romula prý přišla v těhotenství nějakým bohem v podobenství hada – on běžel, vlasy rval si, úpěl, prosil, bych dovolil mu novým bojem smýti porážky hanbu – – já zřel Konstantina, jak třásl se a oči vypouleny mě zbožňoval – a on ví, že já viděl. Když Alexandrie jsem dobyl strašným bojem a kázal vzpouru mečem pobíjeti, až vystoupí krev koni po kolena, zas viděl jsem, jak žasl – a on ví to. A když jsem dal pak poklesnouti koni o prvý trup, by nohy krví zbarvil, a vraždy zastavil jsem, žasl znovu tvůj imperator nyní, Konstantinus, a ví, že usmál jsem se jeho mládí... A Licinius dnes můj purpur nosí, a Konstantin mým gestem světu vládne... Snad stydno jim, že paměť moje žije, a mní, že ret můj posměšně se stáhne, když obrazy z ní dávné vystupují? Či bojí se, že moh by starý člověk purpurem přikrýt vetché tělo znovu 50 a říci jim: pryč, ruce nepoctivé, od díla mého, Augustus se vrací?... Tak malicherný svět jest, Aurelie, a hnusný, dotěrný; vnik v hradby moje, nuž, půjdeme, mu s cesty, Aurelie. Hleď, čet jsem ondy – poslali mi z Říma knih kupy, rád se hroužím v jejich smysl, neb poet bystrý označiti umí ty pocity, jež nosíme v své hrudi a kterým tvaru dáti nedovedem – Lucian, Hellén, psal to, vtipná hlava a jazyk, jenž i do Olympských bodá: jak podsvětím jde Hermes s jakýms Řekem a ukazuje žlutavé mu kostry, to Narciss byl, to Nireus a jiní; však Řeku chce se na Helenu patřit, i zvedne Hermes bílou jednu lebku: Zde Helena! – A pro tohle, Řek trne, to pyšné loďstvo o tisíci lodí a zahynutí lidí bezpočetných, měst zničení a boj i mezi bohy?! – Pro tuhle kost zde... cítíš, Aurelie? Viz za sto roků; lebka Konstantina a Diocletianova a třetí leb žebráka, jenž od města vlek k městu 51 své choré údy, leží vedle sebe – co bylo v nich? A které cena vyšší? A býval čas, kdy Diocletian ten, jsa nezmoženým velkým vládcem světa, žebráku záviděl, že jak pták volně a beze hnusu poletuje světem. A býval čas, že Konstantinu ve snách leb jevila se Diocletiana, prostého salonského zahradníka, leb třesoucím se stářím děsila ho... Svět malicherným jest, můj Aurelie, a hloupým... Znáš ty žití mého dráhu? Senator římský, starý Anulinus, propustil otroky. A dva z nich byli Dalmati rodem, otec můj a matka. Já viděl Řím a jeho imperium, zvěst o bojích a dálných provinciích, poplatných kmenech jímala mou duši. Já vojákem rost. Císaře jsem viděl, mohutné slavné stoupati a klesat, a každým pádem tím se třásla říše. Už byla hračkou Peršanů a Gallů, Aegyptů, Daků, legií a kohort. A tenkrát bozi vsadili mi v duši hlas tajemný, jenž stále rozkazoval: 52 Výš stoupej! Syn dalmatských propuštěnců byl císařem. A ty víš, Aurelie, jak zachytil jsem říši klesající a podepřel ji silou žití svého a nový základ dal jsem, nové hlavy té stavbě hrdé, bohy založené. Však tenkrát cítil jsem už, Aurelie, co dnes vím: Konec všeho – žlutá lebka. Já cítil to, a lidé necítili. Já viděl hlavy sehnuté až k zemi, já viděl všude jenom jednu vůli, tož svoji; moje noha nešla zemí, však stoupala po šíjích nahrbených; já duše lámati moh jako třtiny a osudy všech držel v ruce svojí. Ošklivost nad vším vešla v duši moji, hnus prolnul krví mojí v arteriích. Ach, Aurelie, když jsem v noční chvíli stoup na paláce svého bílou střechu a viděl hvězdy, které stejně svítí nad vzdálenou mou tichou Diokleí, já oči přivřel, bych zřel její skály a mněl, že slyším hukot svého moře... 53 Tu stanul přízrak jakýs před mým duchem: Bůh křesťanů... Ty víš, jak děti domu já trpěl kolem jeho vyznavače a poct jim dopřál, důstojenství vojska, ač Galerius varoval mě vždycky, víc citem hnán, než úvahami ducha. A divný bůh ten rostl v srdcích lidských, a já se často tázal kněží jeho, co přeje si, i říkali mi kněží, že říše jeho není z toho světa, že vladařem chce býti duší pouze – k nevíře bajky, bajky, Aurelie. A tajemný hlas v nitru rozkazoval: Zab toho boha, zab jej! – Kterak zabit? Jak potřít jej, když sídlí v srdcích lidských? A Galerius prosil: Meče z pochvy, bij křesťany! Jich bůh je zhoubou říše. Jak červ se provrtává pilířemi římského imperia: Sije rozbroj v legiích tvojich, řádech, institucích. Stoupenci jeho rvou se mezi sebou a sekty tvoří; proklínají sebe 54 ti kněži jejich, zatracují sebe; tvých bohů nectí, ale též ne svého. Hle, pobouřili se mi v Melitene a v Syrii. – Tak Galerius bouřil a začal mečem honit boha z duší. Já díval se. Tu jednou otrok přines list zachycený, Theonas kde biskup psal komorníku mému, křesťanovi, že nutno plnit dvůr můj věřícími, kol osoby mé křesťanů spnout řetězřetěz, v hodnosti dosazovat pokřestěné – pak odstraniti Diocletiana. Tak chtěl bůh jejich? Zapálili palác nad spící hlavou mou v Antiochii – a tu jsem teprv poslech Galeria a válku začal s neviděným bohem. A on mi dával po stu, po tisíci v šanc těla věrných svojich vyznavačů, já pod meč klad je, na kříže je vbíjel a ohněm ničil – bůh se nezastal jich a nezjevil se. Jen jak matný přízrak plul přede mnou a nebyl k zapuzení. To jediný byl nepřítel můj tenkrát, jímž nedoved jsem, nemoh pohrdati, ba, chvěl se před ním Diocletianus. 55 A z dálných končin, ze všech koutů skrytých on posílal mi svoje vyznavače, já zabil je, on v jiné duše vstoupal, bůh ukrutný a nedostižitelný... A v posled ošklivost mě jala z něho tak jako z lidí. Šel jsem do Salony... Dnes, Aurelie, vím, on čeho žádal. Tys vylíčil mi bitvu s Maxentiem u Saxa rubra, mostu milviského. Kříž, řekl jsi, se zjevil Konstantinu na pláni nebes, kolem něho nápis: V znamení tomto zvítězíš – tak aspoň vám císař přisah. Snad to pravda. Potom znak Ježíšův tkvěl na korouhvích kohort a v jeho jméně začalo se vraždit jak v jméně Marta za dob mojich kdysi. A bůh ten sedě v srdcích svojich věrných v boj urputný krev jejich rozpaloval – jak? třicet tisíc mrtvol spočetli jste? – nu, vidíš: chtěl se také napit krve, po níž tak dlouho musil marně žíznitžíznit, a které záviděl dřív bohům našim... Pak v plné slávě sed si na trůn jejich se svými knězi, biskupy a jáhny 56 a spokojen jest. Konstantinus také. A – známka času – víš, že Galerius křesťanské kněze prosil, umíraje, by modlili se za něj k bohu tomu? Tož vidíš, že už mohu lebku svoji v klín země vložit, odpůrce můj zmožen, a zmožena jej vidím Konstantinem, tím Konstantinem! Kterak maličkým je bůh křesťanů, a kterak malicherným byl Diocletian, že tak s ním válčil! Je hnusno z všeho, Aurelie, z všeho i z sebe sama... Vale, Aurelie! Tys jediný, jemuž se otevřela má duše nyní, poprvé v mém žití; neříkej o tom – ostatně by nikdo ti ani možnost toho neuvěřil. Teď v říši mrtvých zajdu, Aurelie, se svými bohy, které ctil jsem v žití – nebudou nyní ležet kosti moje tam podle koster Marta, Jupitera? Ty vrať se v Milán, vyřiď díky moje oběma vládcům za pozvání k svatbě a rci, že nesnese už staré tělo námahy cesty. 57 Vale, Aurelie! Až dívati se budeš z lodi svojí na Salonu mou v slunci rozloženou, pak můžeš tiše říci mému moři: Diocletian byl... 58
1617. – 1637. I.
DŮVĚRNÉ PSANÍ.
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu: Osoba jistá vyznala nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. [59] Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší brannou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem utiskly silně hříšnou rebellii – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou dobrých novin od Vás. Vídeň, 19. novembris 1620.
Ferdinandus.
60 II.
MILOSRDENSTVÍ. PO 21. ČERVNU 1621.
Je usmířen hněv mého Majestátu, ó čistá, svatá Panno Marje cellská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebellů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Však soucit chví Mou duší, že soud je čeká větší a trest tužší, by božská spravedlivost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jménem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 61 III.
STARÝ PORTRÉT.
Dva ostré úhly do očí ti padnou, jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz, tož nos a brada; mezi nimi pevně masité rty se k sobě přitiskují; studené velké bleděmodré oči by ze skla mohly být, neb smích a slzy v nich nejsou hosty, a cit této hlavy tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu, jak bývá u všech šelem kočkovitých. Ah, hrůzná hlavo královského tygra, rty otevři! Což, máš na ostrých zubech dnes ještě stopy čerstvé lidské krve? Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo: „Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou? Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku? Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled? 62 (Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz, zkus trochu táhnout za ty ostré úhly, já zatnu nehty do těch tuhých očí – hle, maska tedy, vida, povoluje!) Královský tygře, jaké překvapení! Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený do prázdna civí, čeho pak se bojí? Tvých rebellantů, Švédů, Dánů, Turků? Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc se vidí na všech stranách obklopeným psy, puškami – je konsternován strachem a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. – A dneska jsi nám komickým už spíše: kostelník venkovský kýs potměšilý, jenž stykem denním s celým houfem svatých zná imponovat prostým chalupníkům, tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl kams výš – tvou věru nemůže být vinou. Jdi, nech zde masku, vrat se do své truhly. A paty živých přes ni kráčet budou bez záští; nelze nenávidět tebe, jak sotva kdo se hlásit bude v světě, že miloval tě. Jeden stesk jen hořký chvít bude při tvém jméně naší duší: 63 Proč že jsi nebyl královským tím tygrem, jenž na pyskách a na ježatých vousech by dodnes nesl stopy čerstvé krve; proč příšerou ne, jejíž zločin by se moh vyrovnati gigantické duši – proč byl’s, čím byl jsi...? Stíny bědných předků, lze odpustit vám... ne však omluviti. 64
ORNAMENTY
II
[65]
ŽAPONERIE.
Kruh pavučiny protrhaný chví v širokém se prostoru, v ní zachytil se, větrem hnaný, prožloutlý lístek javoru. A sítí tou zříš, kterak mhami v špičatém ostrém obryse kus silhuety Fudži–yamy na šedém nebi kreslí se. [67]
PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ.
Ta smavá Jitra v bílých košilkách, jež zlatým prstem spánek s očí plaší, svět obalují v bleskotavý prach a fialek dech sypou v duši naši – ta Poledne, jež přijdou s růžemi v své bílé ruce, vinou je kol hlavy, co zatím v šíř i dáli na zemi svit slunce leží nádherný a plavý – ty Večery, ty štíhlé, diskretní, jimž vkládáme v klín hlavu unavenou, co zatím kolem píseň cikád zní a louky dýší vůní roztouženou – ty Noci tiché, které černý zrak a v něm hvězd plno bezbolestných mají, kol čel a duší našich bledý mák svou dobrotivou rukou oplítají – [68] já v otroctví jal, já je pevně spjal řetězem, vyšlým z žhavé výhně přání, a k službě Vaší posýlám je dál před smutné, tmavé Vaše oči, paní. A na cestu jsem svítil za nimi červenou krví révy spravedlivé, a provází je kroky tichými mé Přátelství v své oddanosti tklivé... 69
Z DOB „WERTHER’S LEIDEN“.
Je v černém rámci krajina: Způsobné slunce zhasíná půl ponořeno pod obzor za řadou mírných vlídných hor. V zeleni skoro stopena ves, právě čistě bílená, sní v idylickém ztrnutí pozvedši jaksi z nesměla věž cinobrovou kostela do růžového klenutí. A v předu v syté zeleni si hoví v ladném skupení sbor ovcí v posách vybraných, klid padá na ně, klid jde z nich, a roun jich bílé kučery jsou pravidelně krouženy, jakoby právě páleny umnými byly frizéry. [70] A strom tam stojí, velikán, jenž prostřel nad ten klidný lán pozorně v šíř svých snětí tlum. A pod ním, plný zbožných dum dlí pastýř: hlava odkryta a vlas, jenž stříbrem prokmitá, je pevně sčesán ku skráni; nad svoji hůl se naklání v modlitbě tiché dojaté, má na ní ruce sepjaté. Za pánem leží šedý pes; špičatý čenich jeho kles na tlapky k předu vztažené, je tich, má uši sklopené a jeho moudrý zrak ti dí, jak němá tvář ta dobře ví, že v dálné vísce vyzvání lahodný zvonek klekání... 71
POLEDNICE.
Daleko široko plavé je moře ztrnulé v zčeření. S nebeské výhně lije se tekuté omamné horko – slyšíš ten vysoký, tenounký ton? Zní to jak struna kdes z dalekých houslí, jeden zvuk, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; praskají klasy; v daleku kdes poledne vyzvání... Kde se tu vzala, vzala se, na mezi stojí tu, stojí, klasy jí sahají k hubeným ňadrům, šedivá loktuše stíní jí tvář. Bez vrásek obličej, zažloutlý, suchý, dvé černých očí však dívá se ven, dvé černých blyskavě svítících uhlů vyzírá v žita lán z pekelných řas. [72] Struna chví odkudsi z dalekých houslí, jeden ton, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; klas praská; z dálné vsi poledne zní. Tiše se usmála, bělounké zuby kmitly se v tenkých a červených rtech, utrhla z žita květ vlčího máku, nic více, jenom ten krvavý mák – Staneš-li v poledne sám a sám v poli, spatříš-li loktuší zastřenou hlavu – křížem se požehnej, rychle se obrať, a střez se podívat do očí jí! Ty černé oči, ty svítící uhly zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla – duši ti vypije, teplo tvé krve – – pak na tě hodí ten krvavý mák. 73
ZVON.
„Má choti milá, já zvon ulít dal, aby Vám den co den připomínal, den co den třikrát ten stříbrný hlas k modlitbě, k vzpomínce zavolal Vás. Oblékám brnění, beru svůj štít, v erbu svém chci záhy zlatý kříž mít, pojedu s císařem ve svatou zem bíti se pro Krista s Saracénem. Nenavrátím-li se za deset let, tož už mě nespatří nikdy Váš hled, mše dejte sloužiti, by duši mou Pán Ježíš uvedl ve slávu svou. Zvonem pak zvoniti kažte tré dnů, ať zví lid, že jsem už na věčném snu, a jemu buďte vším, čím já mu byl: v radostech přítel a štít za zlých chvil. [74] Bude-li trudný čas a doba zlá – nechť s rukou silnou se spojí páž mdlá: chotě si musíte rozumem vzít i když snad srdce tak nebude chtít. Pak dejte otlouci s věží i s bran erb můj, bych nebyl Vám připomínán, a v den té svatby ať též mlčí zvon, zbytečně moh by Vás rozsmutnit on.“ – To rytíř Bužan byl, jenž takto děl a jenž pak s císařem v svatou zem jel s pohany pro Krista Pána se bít a pro kříž zlatý, jejž v erbu chtěl mít... Pak roky míjely... čtyři, pět, šest – o panu Bužanu pražádná zvěst. Zvon zvonil na věži, a paní šla do kaple, klekla a vzpomínala. Osm i devět let... Z tažení už rytíři přišli zpět; i mnohý muž, jenž pana Bužana vídal a znal a jenž to neb ono vypravoval – 75 říci však nedoved, kde jest, kam šel... Už i rok desátý ku konci spěl, i potakoval lid hlavami jen: – Náš dobrý pán tam spí svůj věčný sen! – Mše byly slouženy, a duněl zvon, neštěstí hlásil vší krajině on, a bledá paní ta do kaple šla, štkala a v slzách se rozplývala. A zase minul rok. Do hradních bran vjížděli ženiši z dalekých stran; vjel každý šťasten už v nadějích svých – vyjížděl smuten však, zlomen a tich. I přišel trudný čas a vojna zlá – bez rady tiskla se v čelo dlaň mdlá: „Ctná paní, neznám, co sladká je řeč, chci býti štítem Vám, nosit Váš meč!“ „Rytíři, mohu jen vděčnost dát Vám: má duše – rakví jest, můj choť spí tam, mé srdce – u něho na stráži bdí, mé oči – nad ním jen planou, svítí. 76 I světem nesmí být zapomínán: já nedám otlouci s věží ni s bran erb jeho; zvon jeho ať také zní, jako zněl doposud, v den svatební.“ I byla svatba pak. – Neveselá vyjela nevěsta do kostela, po cestě zamlklý stál lidí shon – najednou hlaholí s věže ten zvon. Jak výkřik radostný po době muk výská si do kraje stříbrný zvuk: – Hola tam, z vojny se vrací můj pán! – Hola tam, z vojny se vrací můj pán! – Po tváři nevěsty rozlil se nach. V daleku na cestě zvedal se prach, sloup jeho nesl se blíže a blíž, a v slunci štít plál a v něm zlatý kříž. Rázem se s nevěstou obrátili, kůň s hřívou vlající k branám pílí. A zvon dál hlaholí ku výšinám: – Z vojny se navrací můj pán tam, tam! – 77
ČASOVÉ GLOSSY
[79]
SOLUS SIBI.
Nedat se zmást, kdy horkokrevná tlupa se k tobě lísá, květ ti hází vonný, v tvůj vůz se zapřáhne a s řevem cupá, jak po úspěchu mladé primadonny – a usmát se, když na to po té slávě se s nůžkami zas žene hoch kýs čilý jak učeň frizérský, jenž na tvé hlavě své métier se vyučiti pílí – dík, bozi, za to. Obojí jsem zkusil a umím to. A hlavu v pýše zvedám. Dál jdu, jak šel jsem. Šel jsem, jak jsem musil, a místo své si komandovat nedám. S tím světem jsme si byli cizí dosti. Styk náš byl jenom: rána proti ráně. K budoucna soudu hodím svoje kosti a, doufám, také vítězné své zbraně. [81]
EPIGRAM MÁJOVÝ.
Ty starý hochu, první květne, viď, změnil jsi se, zvážněl’s zmlád – jak jinak vídal v mladých letech jsem tebe z lůžka povstávat! Bezmocen ve stařecké zlosti, naběhlou žílu na čele, třesa se plachým, marným studem zírával’s na svět kysele – a chápu, proč. Ty sladké ódy, citlivé stony, rýmů tok, hanebně bídná poesie tě vítávala rok co rok. A ty, druh plný zdraví, síly, syn slunce, z jeho záře tkán, byl’s poslem jara pro šosáky a v rýmech zkompromitován. [82] „Nu, už jest jinak. Sladkovodní už neslaví tě básníci, strach z tebe padá na šosáky, zavřené v tmavé světnici. A k slunci, zdraví, síle spějí pod rudým tvojím praporem legie lidí vyděděných, a kroky jich se třese zem. Ty vstáváš čile, plný jasu a bouřný dech dme tvoji hruď – tvé dobré jméno očištěno, tak, starý hochu, zdráv nám buď! 83
EPIGRAM LITERÁRNÍ.
Už je tak protivně rmutno z těch románů a novel břichatých, z těch pochmurných dram, detailních maleb a veršů až k prasknutí vypjatých! Vše známe. Nic není tajno; zpitvány leží tu před námi problémy ducha, hry nervů a duše se svými vlnami, křížení, dědičnost, milieu, vliv časů, záhrobní duchů svět – tak se to potácí v šabloně ve plucích třesavých nelidských vět – – Kde jsi, ó sílo života, kde slunce tvé, světlo a smích? Je tesklivo po tvém bouření a po veselých paprscích tvých! [84]
1848–1898. Památce dělníků padlých v březnu 1848.
Každá ta myšlenka rozkvete, když těla lidská ji mrví, a ten květ musí nést rudý plod, neboť byl zalíván krví. Vy živí, pozdravte budoucnost jasným a veselým okem! Rudě to rozkvétá dokola víc a víc každičkým rokem! Ba, zmrven je ten širý svět a zvlažen už dosti, už dosti! Ta těla ubitá, vyssátá, ty hladem pomřelých kosti, ty duše puklé a zničené, ty mozky ztrhané, trudné – na všem krev teplá je vylitá – až bolestně v očích to rudne! – [85] Kde která myšlenka stála víc námahy, obětí, hoře? Z těch těl bys Alpy už postavil, tou krví už vyplnil moře! Tož zdráva buď budoucnost, přátelé, patřte v ni zjasněným okem! kvete Vám osení do ruda, kvete víc každičkým rokem! Vlast Vaše, stará zlá macecha, zhlíží se v opičí lásce v lotrech svých, sobcích a darebech, vybrané čisté to chásce! Dejte jí s bohem, ó přátelé, nač hlavy obracet zpátky? V srdci Vám obraz je vtisknutý té pravé vlasti a matky! Já věřím, vím, že ji nesete se ctí tím širokým světem – nuž ať ten celý svět zakvete tím Vaším červeným květem! 86
MYŠI
ČILI ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH.
Z podzemních skrýší jdou v noční tiši šedivé myši na širý polní lán, kde na sta klasů zrn tají krásu – plod dobrých časů, jenž byl dnes posekán. Jaká to sousta! Kterak tu chroustá potvůrek spousta to cizí zlaté klasoví! Očka jim září, klid je v jich tváři, pak se i páří – jich způsob jest už takový. [87] „Fuj, příběh sprostý!“ – Jen v počestnosti nechte být hosty své uši přímým veršům mým: ty šedé myši, – pánbůh to slyší – jdou ze svých skrýší jen hladem hnány poctivým! My však, druh za druhem, jenž jdeme za pluhem širokým okruhem dědičné národní role, my známe potvory, jež najdou otvory v špýchary, komory – natož pak v bezbranná pole! Klasy nám roznesou, zrnka z nich vytřesou, nečistou hubou svou hryžou je, pošpiní, znectí; ba, ani netušíš, už sám jich zakusíš: plíží se taká myš ku jménu, k osobě, ke cti. 88 Kdyby je honil hlad, moh bys se usmívat a konečně jim přát, by žili a tyli si v suše – však ne, je žene jen na klasů našich plen, na loupež našich jmen bídáctví mrzácké duše. Tož, když se přižene po roli zděděné to jméno bezjmenné, hned po něm, přátelé, skočte; bijte myš po myši neb Příští nejbližší s pochvalou nejvyšší vám činy ty k dobrému spočte. 89
„BOŽÍ BOJOVNÍCI.“
Nač výbuch vzteku, nač to rozhořčení a nač ten zápal chtít se bít a rvát? Vždyť novým zrovna nám ten případ není, vždyť zažili jsme to již tolikrát! Dlaň pána časem lokajům v líc tleskne – což na tom? Toť už losem lokaje... Pokorně sklopí sluha oči teskné na pohled přízně znovu čekaje... My mlčeli, když bylo probíjeno dědictví malé; nechvěla se pěst, když utráceli svoje dobré jméno a vdoví groš své vlasti, její čest – My mlčeli, když lezli do livreje, do dlouhých punčoch, s přeskou střevíců, přestaly vzdechy, úzkost beznaděje, ba, plnilo se snění tisíců – [90] My mlčeli, když na hruď zotročilou jim blahosklonně ťukat počali: je dobře sic, být velkým vlastní silou, však líp je řád mít, dekret, pochvaly – Nuž, tleskla rána – nač se rozčilovat, když krev už zvykla na oběh si mdlý? Teď moudrostí je pozorně se chovat, být trpěliv, než přejde rozmar zlý. – – – – – – – – – – – – – – – Však ať ti muži aspoň vousy shodí, husitské brady břitva rozruší, ať v službě své jak histrioni chodí, jak papeženci, baby, eunuši. 17. října 1899.
91
OSUD.
Možno se těšit... možno připíjeti lepšímu příští... míti naděj stále – vždyť v duši často růžová zář vletí z dnů, které přijdou... věříš skoro – ale – Je propast: její dno jest nedohledno, příšerně zeje jícen rozšklebený, jest ticho v něm, tma půlnoční a ledno a hluchý jest a věčně bez ozvěny. – Na oné straně cosi paprskuje, hrá duhami a sladkým rytmem pěje – a s této strany příboj Bědných duje, zmítá se, vzlýká, ruce pne a kleje. A propast mlčí... Ach, my připíjíme přeludu, jenž se za ní míhá skvělý! Snad vnuci přejdou, až ji vyplníme až ke dnu svými vychladlými těly. [92]
ŽALM.
Ó Bože (jsi-li), proniká-li k Tobě hlas našich vlasteneckých advokátů, národních řečníků a umných veršotepců, žen blouznivých a čilých žurnalistů, všech, kteří ve všech tóninách Tě prosí o svatý plamen nadšení, by spadl odkudsi s nebes, zážeh srdce, duše národa všeho k bojům dnešním, příštím – i kacíře, i syna ztraceného hlas slyš a vyslyš: Spadne-li ten plamen, ať padá v srdce cudných milujících, jichž láska kvete v slohu třicátých let; ať padne v hrdla spolku při sklenici, jenž chraplavým si hlasem hejslovaní; purkmistrům dej jej pro slavnostní chvíle, vlastencům z profese i advokátům, těm dej jej, Pane, neboť taký plamen neškodí celkem: chytne, kmitne, shasne, [93] a nositel se z něho klidně vyspí jak z vína, z piva. Ale národ, Pane, chraň před nadšením tím jak hlízou moru, před extasí a opilostí ducha chraň národ, Pane! Tvrdými nás učiň, tuhými v sobě, chladnými jak ocel, ta ocel, jež hra leskem labradoru a nechytá a nehřeje. Jen sláma, dřevo plamenem vznítí se, však život tratí. Ta ocel svítí, chladná, lesklá ocel, odráží slunce úsměvem svým zlatým, odráží oheň krvavými šlehy, kdo uhodí v ni, bolest cítí v ruce, kdo rozpálí ji ve strašlivém žáru, ten nesmí všetečně se dotýkat jí, neb ona změní modravou svou barvu v červenou zhoubu, zničí, spálí všecko, však sama nehoří. Tu tvrdost dej nám, ó Pane, hladkou, tvrdost ocelovou – a jsme-li dosud železem jen měkkým, nechť dopadá Tvůj perlík v naše tělo, ať duní to v nás, ať si hřmí ty rány, ať odletí ty třísky nestatečné, 94 jimž není dáno ocelí být jednou, ztvrď, Pane, nás, by příští temné časy nás našly tak... Ó modrá oceli ty, z tebe-li bodák, vjede v prsa cizí a nezlomí se; šavle je-li z tebe, rozpoltí rázem sebe tvrdší lebku; dělo-li z tebe, dovede tvůj jícen mluviti smrtě; můžeš pluhem býti, tím znakem míru; chirurgovým nožem, jenž uzdraví, kde musí amputovat; i drobným pérem, zbraní nejstrašnější, když nerezaví... Oceli ty modrá, ty, silná v sobě, na nic nespoléháš, jen na sebe, jen na tu tvrdost svoji, tu hrdou, egoistní, chladnou tvrdost – ó Pane, jsi-li, slyšíš-li a můžeš – tou ocelí, tou ocelí nás učiň! 95
PIRÁTI.
Nectili jsme, neslavili vlastenecké kramáře, neomylné hierarchy, zasloužilé copaře, práskali jsme ochlokraty, smáli jsme se hlupákům, kteří svoje prázdné lebky týčili až k oblakům – za to všecko znamenáni kletbou psanců na čele sešli jsme se v mořské pláni, přátelé! Vzdejme díky dobrým bohům! Jaký život, jaký ruch! Volni na duchu i těle dýcháme ten zdravý vzduch. Slunce hoří nad hlavami, [96] vody zelené se chví, a náš koráb hrdě letí s rozevlanou korouhví. Naše říše nemá mezí, sbor náš nezná přísných kast, ve svém srdci neseme si svoji vlast! Zdrávo buď nám, volné moře! Ať se ve tvém zrcadle roztřišťuje slunce, měsíc, planou hvězdy zapadlé – ať tvé tajuplné hloubky zburácené, zvířené odhalují skalní prorvy, a své lesy červené – vždy’s nám milo, my jsme klidni, houpáni na klíně tvém – buď nám, matko vyvrženců, zdráva všem! Mnohou loď jsme prorazili zasloužilých copařů, mnohým ustlali jsme na dno z vlasteneckých kramářů, hlupákům a ochlokratům 97 jistě málo bylo vhod, když jsme je tak potápěli v horkou lázeň slaných vod – dálnou otčinu pak naši úžas, vztek a furor jal, nový pranýř, nové klatby – tož jen dál! Plachty vzpjaty, vítr duje, moře hučí pod námi, letíme tak volně, hrdě zpěněnými vlnami; k bojování narozeni, bojováním tuženi, nesem neklid, nesem boje, zmatek, strach a zděšení. A co chováme si v srdci jako zář svých zřítelnic, to nám bude jednou soudcem – nikdo víc! 98
ŠAŠKOVA TRAGEDIE
[99] VIDĚNÍ Z R. 1648.
Já viděl Věčnost. Nad hvězdami všemi a dalekými planoucími slunci, kam lidská myšlenka se nedonese, já viděl Věčnost. Neobsáhlé cosi bez hloubky, hranic. Ležely v ní věky s národy, vojsky, říšemi a králi, oltáři, bohy; zločiny tam byly i velkost, sláva; bída milionů i jásot jednotlivce; báje srdce, sny ducha, dramy zoufání a krve – vše ztrnulé a všecko beze hlesu. A příčiny všech věcí řadily se k svým následkům, a bylo všecko zjevno, jak palce kol, jež v sebe zapadají. Měr lidských nebylo tu zla a dobra, vše vymknuto je dávno z lidské sfery, a pocitů tu není, jenom Smrti. [101] A časů proud jsem viděl padající v tu neobsáhlost. Na šedivých vlnách se nesly říše, národy a vojska a knížata a králové a sláva, sny, báje, krev a zoufání a bída, uvadlá srdce, duše polámané – a pokud z toho pozemského žití jim hlasu zbylo, hlučelo to, lkalo, úpělo, klnulo a vyčítalo, i potom stichalo vše, bezehlasně klesajíc v majestátní ticho Smrti. Já viděl Osud. Seděl beze hnutí nad valícím se šedým proudem časů, sám šedavý a studený jak kámen a záhadný a velký jak ta Věčnost. Do proudu díval se a jak dvě hvězdy, dvě černé hvězdy oči jeho byly, však neleskly se. A tu pluly chvíle s úpěním zbitých, mukou porobených měst, vesnic ohněm, pláčem, bídou psanců, vším děsem války. Duše má se chvěla, neb rodné hlasy zněly z toho proudu, 102 to bědy mého lidu pluly kolem. Tu k Osudu jsem pozdvih svého hlasu: „Kde váhy jsou, jež toto všecko váží? Co přijít ještě má? Co přijít může? Hle, třicet roků pluje kolem Tebe, tož třicet roků krve, slz a vzdechů. Čí vina je? Jsme právem odsouzeni? A byla-li v nás vina, už ty slzy ji mohly smýti, a ta krev ji splatit... Co nutno ještě?“ Seděl nepohnutě. A náhle bylo jasno mi v té chvíli, že není pánem vin a pokut, trestů – on, věčný dohližitel, nese péči, by myšlenky a činy v zemském žití plod vydaly a zašly, a plod jejich by vyzrál v nové myšlenky a činy, a řetěz přerodů těch vládne lidstvem a na Věčnosti on je řadí k sobě, by v říši Smrti byla harmonie... A takový děj zřel jsem v proudu nyní: Most vidím, věž – oh, znám ji, na té věži zřetelně poznám zrezavělé koše, v nichž houpaly se kdysi sťaté hlavy, jež přinesli sem ze Starého Města – 103 a kolem věže jarobujná mládež, to naše mládež, s klobouky a péry, puškami, kordy: jako lvi se bijí – oh, česká krvi! nadšení jim září z bujarých zraků – ó ten svatý zápal, jímž život, oběť největší, se pálí! Muž suchý v kutně – poznávám tě, otče, a líbám kříž, jímž kyne v boj tvá ruka! – jim velí, pobádá je činem, vzkřikem a marně ne: hle, schlíplá vlků smečka jak s beznadějným vztekem ustupuje! Tu cítím, jak se upírají na mě dvě černé hvězdy, nelesklé ty oči a Osud mluví: – Vidíš boj ten dole? – „Zřím, vlci švédští chtějí dobýt Prahy.“ – A obhajci? – „To naše mládež zlatá.“ – A vede ji? – „Kněz Plachý, jezovita.“ – A bijí se? – „Za víru katolickou a za Císařskou Milost, Ferdinanda.“ A tu jsem viděl, jak ty černé hvězdy zaplály na mžik, jak z nich krutý výsměch vyšlehl na mě. Na to Osud řekl: 104 – Číš naplněna. Jesti dokonáno. Už boje netřeba. – I stalo se pak, že v skutku mír byl zavřen, válka hrozná že došla skončení a časy bídy že přestaly, jak kroniky nám praví. 105
MONOLOG.
K vám, kteří pozemskými statky oplýváte, vznešení páni, šlechto urozená, monarchů z vůle boží Majestáty, ubohý blázen ruce spíná – zlá doba na něj dolehla to ode dne, kdy začala hrát Bída na housle k tanci jeho Veselosti... a proto v zrak se jemu nedívejte, neb může smát se pouze jedním okem, co druhé se mu v slané vodě topí, a obě ho tak bolí, bolí – nemáte, páni, někde ve svých domech vakantní službu domovníka? Můj otec – znáte, páni, toho starce? Je domovníkem v starém šerém domě, kde asi dvanáct nájemníků bydlí, má bleděmodré čekankové oči a v prsou starou, zajizvenou ránu – můj otec bolí mne. [106] A znáte vy ten starý šerý dům... nad železnými vraty trčí pták, podivné jakés zvíře, má dvě hlavy, dívá se na vás otevřeným zrakem a přec je neživý; a chodby jsou tam šedivé a tmavé, na stěnách visí kříž a pavučiny, a v lidských tělech scvrkají se duše na pidimuže. Můj otec je tam domovníkem. Náš ponocný však mnoho pamatuje a mnoho zná a mnoho viděl. Když spravedlivé nebe oko zavře a zardívajíc hanbou se a zlostí nad vším, co za den bylo uvidělo, usíná smutně – když lotři noční povstávají k činům, on s lampou kráčí, bdící svědomí, a pozoruje... Ten ponocný mi jednou vypravoval, že nejsem jenom sluhy potomkem, že sluhou nebyl vždycky otec můj – ach, od toho dne začala hrát Bída na housle k tanci mojí Veselosti, 107 a proto mohu smát se jenom jedním okem, co druhé se mi v slané vodě topí – tož prosím, v zrak se mi teď nedívejte! Můj otec pánem byl a stavěl dům. Ten starý šerý dům, ten stavěl, páni, on. Pro děti svoje, svoje přátely a také trochu pro své pohodlíčko – vždyť taký už jest, páni, světa běh. Pak dlouho bydlil v prvém poschodí, to dávno už, já nebyl na světě – tak starý ponocný věc vypravuje... A potom stalo se: – bez viny nebyl ovšem otec můj, však proto lilie jest pouze květinou, že nevinnou je – byl listopad a byla tmavá noc, (to všecko viděl starý ponocný, a spravedlivé nebe – spalo, spalo), tu v domě hádka strhla se; kde meč, kde dýka – všichni sápali se na mého otce. A jeden vehnal špičku meče svého až k srdci jemu. Myslili, že mrtev. A tenkrát jeho čerstvou teplou krví 108 to zvíře nasytili nad vraty, až oba zobce se mu zkrvavily. TyTo byla, páni, vlastně moje krev, neb já jsem pošel z krve otce svého, a že jí málo, tož jsem do dnes chudokrevným. Déšť ostatně už sešlehal tu krev s zobanů potvorného zvířete, já však ji vidím na nich do dneška. A proti nadání všech uzdravil se otec. A že byl od té doby pokorným, tichým, duší zakřiknutou, tož dali mu tam službu domovníka, tam, v starém šerém domě. A mně je líto jeho zotročení. Dvůr zamést káží – mete dvůr. Nanosit vody, – shrben vodu nosí. To a to přinést – běží ve dne, v noci. Jde panstvo na ples – otec v mrazu čeká, i přijíždějí – čepici svou smekne, a mrazný vítr hrá mu sporým vlasem – on necítí! S kozlíku vozu lokaj odplivne si a ví, kam otrocká ta slina padne, 109 a slina padne otci mému na tvář – on setře ji a necítí! Psa pohladí, na otce mého zařvou, pes štěkl by, můj otec skloní hlavu a v čekankových očích úzkost hostí a necítí!... Ten starý šerý dům má trhliny. A trhlina je písmo Osudu, poslední hláska v jeho abecedě. A tomu smyslu otec rozumí a chodí, pátrá, plný zoufalosti a maltou zalepuje a svory vbíjí – v truc Osudu chce zachovat ten starý šerý dům. Pán jeho spí, a neteční jsou k všemu nájemníci – jen tatíčkovi mému krade sen ten strach o starý šerý dům! Tu jako pavouk chodí ztichounka a jako včela kutí cos a lepí, neb křikli by, že ruší jejich klid – a tatíček můj necítí! 110 K vám proto spínám ruce, ó vzácní páni, šlechto urozená, monarchů jasné Majestáty, dopřejte v některém svém domě pošetilému starci vakantní službu domovníka! Hůř nebude mu nikde. On bude sloužit vždy a všude, poctivec bědný, a mnoho nežádá: jen kývněte mu blahopřejně řasou a poklepejte časem na rameno, on, dobrotisko staré, vám bude žehnat čekankovým zrakem, dušičkou udupanou, a vrásčitým bít o zem bude čelem! Já, vzácní páni, šlechto urozená, a Majestáty mocných vladařů, za toho starce já vám vděčen budu, mě bolí srdce – po bláznovském svém způsobu vám vděčen budu: papouškům, špačkům, opům pitvorným odkoukám talent jejich, 111 smích uvězním do tahů vašich lící a přikuju jej zvonivými pouty – jen dejte, prosím, někde otci mému tu službu domovníka! 112
PÍSEŇ RODINNÁ.
„I otcevrahům měla by být milost dána – tak málo nás!“ – – to Maďar kýs řek, pak se také ovšem zbláznil, nu, žádný div! Jak blaze nám! My můžem se své české lípy dle nálady odetnout sněti, dolní okoralé sněti, jež netouží urvati purpur červánkům a stříbro bílým mráčkům, ach, prapor náš! Ty sněti proklaté se v šíř jen rozlézají – sem sekery! Ne, nic nám neschází a vším my oplýváme – Než, schází přec: rým písničce mé, rým; však ať v ní za to zvoní má rolnička! Ty rolničko má, poctivá ty družko moje, jen cinkej dál! [113] Náš svět je na ruby: jen blázni pravdu mluví – tož cinkej dál! A v našich rybnících půl milionu kaprů se dohodlo, že nutno vyvražditi všecky bujné štiky. A stalo se. Svět na ruby, a proto moudří ztrácí hlavu. A kdo chce spát, nechť noční čepici si až přes uši stáhne – a dobrou noc! A rozumným-li zrakem blázna rozhlednem se, duch zaplesá, neb průmysl a obchod zkvetly v našich vlastech za našich let; hle, steré továrny na vlasteneckou šťávu! A tovar náš jde světem vítězně a bez vší konkurence a živí nám půl milionu ctihodných a dobrých lidí – buď sláva mu! Lze v lahvích bráti jej, či en gros v celých sudech, však radno jest prozkoumat předem rudobílou etikettu, neb taškáři 114 jsou u nás obmyslní jako všude v světě, a svět je zlý! Čest národa! Té máme tolik, bratři drazí, – dík praotcům – že možno žít z ní jako zveselený dědic z svých odkazů. To byly orgie! To šampaňského zátky v dál hřímaly! Šosáci zřeli na nás studenou svou hrůzou, eh, sper je kat! I na dluh žíti možno, vesele žít, ryčně, čert rozum vem! I bilance vem! Nač se do tobolky dívat! Nuž, vzhůru číš! I bylo nějak – také ještě nějak bude – těm praotcům nějaký dloužek také nějak zaplatíme: náš dobrý Hus svůj pomník dostane, vzdor všemu, hrom a pekpeklo! Co chtějí víc? U čerta, nač ten stálý skřekot sov a sýčků, co má to být? Vždyť přece není půlnoc, vždyť jest jasné ráno jdem k poledni! 115 Nad hlavou ubohého blázna slituj se, ó Pane Ježíši Kriste, a chceš-li soudit, suď se vší přísností jen srdce jeho čisté! Ne, nic nám neschází... jen úroda nám schází... jen úroda... Půl milionu dobrých šibeniček u našich vísek, měst, půl milionu dobrých pevných kliček – a do nich půl milionu vlasteneckých hrdel, těch řvoucích vlasteneckých hrdel! A když by prací naší vypěstěných půl milionu takých plodů klátilo se vlastí, z té úrody bylo by dobře nám a dobře všem těm příštím až na věky! 116
EPISODA.
V sluch mého bláznivého Majestátu zalehly hlasy nespokojenosti; a že to hlučení mi bralo spánek a rušilo poklidné zažívání, tož po příčině pátrati jsem začal: milion jest jich, milion to celý a možná víc, a všichni stojí dole, nejníže dole v šeru, puchu ulic, jak vyšli z šachet, továren a dílen, ze hřmících vlaků, ze stavenišť rudých, z cihelen, lomů – mají žluté líce, pohledy zlé a zatvrdlé a ruce, žilnaté ruce, zpěchované, černé – buď nemyté, buď zažrané v nich vrásky – a ruce ty se zatínají v pěsti a pnou se vzhůru, k tomu ústa křičí, už zvykem jaksi rozevřená ústa: Chléb! Světlo! Světlo! Chléb! a Chléb a Světlo! [117] Ten pohled zrovna estetický není a řev je také trochu jednotvárný i ve slovech i v ostré melodii... Ach, na nás, bláznech, Osud zaskrblil si, když rozum rozděloval, za to přidal nám na srdci, což bláznovství je naše. Neb srdce – to jest cestou k našim očím a srdce jest i cestou k našim uším i dveřmi k duši naší. Jest i mírou, jíž svět i lidi měříme, jest váhou pro zlé a dobré – srdce je náš tyran, vše ostatní v nás jenom otrok jeho. Tož řev a pohledy a pěsti vzpjaté mé srdce stiskly. K biskupům a kněžím já o radu šel. Na klenutých břichách sepjaté ruce točili si mlýnky a v tuku skrytá očka vznesli k nebi a řekli: „Plni Satana jsou oni. Ne chlebem člověk živ, však slovem božím. Království nebeské nechť touhou jejich, a ostatní vše přidáno jim bude.“ A někteří z nich na balkon i vyšli a kázali ta slova dolů davům, čtli z evangelia cos na to ještě, 118 než nepronikli hlasem – plni zlosti hodili knihou v shluk ten, kniha padla, však milion řval výsměšně a drze; Chléb! Světlo! Světlo! a Chléb!... Tu obrátil jsem k vlastencům svůj zřetel: „Hle, bratří dole, jedna krev, krev naše!“ Vlastenci pěli nadšený zpěv jakýs, dva rýmy: Vlast a slast! mi hřměly v uši, a dlouho proseb mých si nevšímali. I klepati jsem na jich srdce počal – podivná srdce! byla malá, větší a znělo to v nich peníze jak v měšci, a každé mělo přelíbeznou vlastnost, že roztáhnout dle potřeby se dalo i na pytel až – z čehož já jsem viděl, že srdce blázna od přírody musí být jinak strojeno než patrioty, a další výklad: bláznovství, to není změtení koleček, jež v lebce máme, však nedostatek elastiky srdce... Konečně usmál patriot se jeden a řek mi: „Blázne z bláznů, vyjdiž se mnou.“ Vzal pěkný bílečervený si prapor, vstoup na balkon a rozvinul jej celý 119 a hromoval: „Ne chléb, Vlast matka napřed!“ I spustil prapor v davy. Prapor dopad. Tu milion se vztekle na něj vrhl, půl bílou oderval a sšlapal divě a rudou půli vznesl nad hlavami a řval zas: Chléb! a Světlo! „Viz, blázne,“ vlastenec se na mě katil, „s korouhve naší strhli barvu míru a barvu krve drze vytyčují – oh, jenom bodák sklopí tyto ruce, olovo stiší řvoucí tato ústa – toť vlastizrádci –„ a šel rozhorlený pět píseň druhů. Já šel k lidumilům. Ozdoby lidstva, svědomí ta přísná, seděli v radě: zakládali spolky k ochraně zvířat, psali manifesty o věčném míru, skládali tam protest, to proti vraždě tuleňů a mrožů, neb Eskymové tak prý zuřivě si proti těm přeubohým tvorům vedou, že možno bát se již jich vyhynutí... Na slova má vstal stařec šedobradý a útrpně mi v oči patře pravil: „Ubohý, blázne, jedno tobě povím. 120 Zda pozoruješ koně na ulicích? V povozech těžkých zapražené koně? Hleď, tak jdou od prvního kuropění do pozdní noci. Viděl’s jejich oči? Jsou slepá, bědná zvířata. A nad to nemají hlasu, nemohou si stýskat a požalovat. Jdi, rci milionu, by na kolena pad a blahořečil Osudu svému, že mu oči nechal a lidskou řeč, že stýskati si může. Cíl náš je velký, daleká je cesta, a protest první tam, kde utrpení je větší...“ Leccos ještě řek mi filantrop starý – paměti však nemám. I šel jsem ku státníkům, diplomatům. „Ah,“ usmáli se, „předem nutno znáti je historii. Ta zná jenom kroky, rozvážné kroky. Skok – toť katastrofa, a státu složení jest velký problém, dějiny pracují tu, není radno, by lidská ruka sáhla v dílnu jejich. My věříme, že přijde jednou doba, jež vyplní jim požadavky všechny – však dnes tak není. Nutno tiše čekat, 121 mít trpělivost. Zvolna, ale jistě jde doba nesouc v klínu, čeho třeba...“ A že to hlučení mi bere spánek a poklidně mi zažívati nedá, tož sám vystoupím, našloť srdce moje prostředek, pomoc – milion mi bude v pravnucích svojich ještě blahořečit: „Vy dole tam, vy ruce natažené, vy klesněte! A volající ústa, vy zavřete se! Poslyšte mé rady! Mé srdce mluví! Sevřené mé srdce. A netiskněte mi je, prosím, dále, neb bolí to. Já, blázen, radím moudře. Je nutno zvrátiti řád jeden předem, řád Přírody! Hle, viděli jste včely? Tam královna si sedí pyšně v úlu a trubců má kol sebe valné roje, a dělníci tam, kteří trubce živí i královnu! A mravence jste zřeli? Tam kasta dělníků a bojovníků a vůdci tam a parasiti líní. Tam nutna revoluce! Potlačení a kdož jsou dole, vzbouřiti se musí! Tam vaše práce! Přírody řád zvraťte! Ať žije vzpoura! Mravence a včely 122 musíte vzbouřit, tam je vaše spása! Vy znáte Darwinovu theorii? Nuž, tam to kotví, tam je pramen bídy. Přejatý zvyk a dědičnosti zákon, jímž žije tvorstvo! Ke kořenům jděte a neste prapor červený v ty ouly a v mraveniště! Tato revoluce červánkem bude vašeho i rána, neb v řetěze tom zotročení všeho – po článku článek rozbit býti musí. Vzestupně jde to. S mravenci to začne, a u vás skončí. Příroda je krutá a konservativní, vy vneste vzpouru do její říše, ona rázem ztratí svou raison d’être, a v tom okamžiku dech svobody vším tvorstvem stoupat bude. Od včel až k vám. Toť jasno, bratří moji! A u kořenů dlužno začít, jinak to dílo bude nezdařené zase. Vše půjde rychle, nebojte se, prosím, neb tisíce let před Věčnosti tváří jsou jako výdech jeden. Lebka má i vaše už budou tlít, je pravda, proti tomu však neznám rady. Soulad má být ve všem, a délka cesty vyžaduje času. A svaté právo vaše, jak je zvete, 123 též času třeba má, by povyrostlo a síly nabylo a hlavně: zubů... Neb dneska, přiznejte mi, prosím, přece je nemluvně to chudokrevné, malé a bezzubé a v ručkách nemá síly... Nuž, neznám strojit slov ve hřmivé věty, v obraty přesvědčivé, vím však, cítím, že jedno třeba: Nésti revoluci do mravenišť a úlů! Rozbít zákon Přírody staré, zrcadlo jí rozbít, jež lidem drží – pak vše bude jinak... A požehnání mého Majestátu buď láskám vašim...“ 124
TRAKTÁT O VLASTENECTVÍ.
Ten kousek země, kde jsem rost a prožil své dětství, chlapectví, svá mladá léta s tím sladce hloupým prvým milováním, s tou prvou trýzní, sklamáním a hořem: v rovině labské jedno bílé město s modrými lesy v dálném horizontu, se starým zámkem, zdivočelým parkem, náměstím klidným, chrámem beze slohu, jenž stlačenou věž nad krajinu zvedá, vlnivá pole, alejové cesty, na křižovatkách boží muka, louky při tiché řece, známé vísky kolem – ten kousek země vše jest, po čem toužím v ulicích řvavých protivného města. Však spíš to touha po mých mladých letech, jež tam jsem žil... neb duše bláhově si ty kraje kreslí, touží po nich, teskní – a zatím se v ní, v blázínku chví naděj, že návratem tam se jí mladost vrátí... [125] Vím, že bych stejně miloval kraj jiný, kdybych byl jinde mladost svoji prožil. A toť má vlast. Nic víc. Já nenaučil se zbožňovat ten zeměpisný pojem, jejž utvořili hladcí diplomati v svých kabinetech; jejž nás professoři z map znáti učili; a který může, jak každý jiný zeměpisný pojem, už zítra třeba scvrknout se či vyrůst – dle toho, padne-li kdes na bojišti, v strašlivé bitvě, po níž nám nic není, víc mladých lidí z té či oné strany! Já nenašel svou pýchu v historii, v modlářském chrámě, kde se zbožní snílci vrhají k zemi, tlukou divě v prsa, že též jsou Čechy: ne; jak všude jinde, jsou děje naše řadou strašných činů, (konaných námi, utrpěných námi), ničemných lidí, rozvlněných vášní, a prorad, útisků a otročení; i světlé zjevy byly tu, jež staly se jasnozvukou mincí denních frází chytrákům dnešních dnů, jak všude jinde. 126 Na dny naše též nejsem hrdým. Nejsmeť my lepší jiných. Jsme mělcí, povrchní, kde moc, tam sehnem otrocky šíji, za to poníženým jsme zlými pány. Chvastaví jsme sobci, vznětliví blázni, směšní ve své pýše a malomocní v planém rozhořčení. Taškáře máme, hlupáky a lotry i obchodníky v čistém vlastenectví, hrst lidí též, vždy poctivých a přímých – to vše má všude jinde každý národ – a bozi, to snad má být pramen pýchy? Ne, nejsem vlastencem a nemiluji svou vlast, jí nemám, neznám, nevím, proč milovat. – Jsem Čechem, jak bych mohl býti Němcem, či Řekem, cikánem a negrem jinde se zrodiv. Češství mé je částí života mého, které pociťuji ne jako slast a rozkoš, však jak vážnou vrozenou povinnost. Má vlast jest jen ve mně, tu nepřistřihnu na komando něčí a neobarvím podle denní mody; ji nevezmou mi; ona bude žíti, 127 když nad mým hrobem bude růsti tráva, dál v jiných duších – v nich-li zajde jednou, pak mrtva jest, jak pěl to starý Kollár. A pracuji-li pro ni, pak to práce je pro češství, jak já je cítím v sobě. A budu-li kdy na ně hrdým, budu jen na svůj život hrdým... 128
KONEC SATANA V. E. ŠAFFOVI
[129] Byl podvečerní listopad. Šedivé mlhy táhly z lad a lezly k těžkým nebesům. Je dole víska, nad ní chlum, po jehož bocích za léta koz mlsných stádo poletá, a na jehožto vrcholi zří stará lípa do polí svým stínem kryjíc hochů shluk a starý obraz božích muk. A teď, co den se s nocí rve, tu sedí divných druhů dvé: v orvané lípy koruně Smrt hoví si jak na trůně, černého zraku dutinou se rozehlíží krajinou a žlutou, vpadlou křiví líc táhlý si nápěv hvízdajíc. [131] A na studené kameny muk božích used skrčený a sešlý suchý čert. A žal mu ze psích očí vyzíral i rozkašlal se chvílemi. V tu dobu kráčel polemi vesnický páter. V sklonu dne to chození je příjemné, neb žaludek spíš vytráví a k večeři se připraví. A při tom možno promyslit, co zítra zbožným uším dít, až naplní chrám po ranní poslouchat velké kázání. Že vysoký pak nebyl chlum, nes po něm páter tíž svých dum a když už na vrcholi byl, shled čerta a se zastavil, tři kříže vťal do vzduchu v ráz a křik: Apage, Satanas! Však pekel syn se trpce smál a takto knězi vyčítal: „Tak vida, jak na hloupou zvěř, jdeš na mě, otče; hanba, věř. Což jsou už tempi passati, 132 že bývali jsme ty a ty? Ty, pastýř duší, stáda kněz, já věrný sluha tvůj, tvůj pes? Já sedal duším lidským v týl, já chrámy jimi naplnil, já hnal je v šero zpovědnic, já ve snách jevil jim svou líc, já při kšaftech u loží stál, na kostel, klášter vzpomínal, na fundace a nadace, na divuplodné oráče, jež všecko vyrvou drápům mým – já byl jsem živitelem tvým. A sloužil jsem ti sta, sta let, však z tebe stal se zvolna led, mě zanedba’lszanedbal’s a zapomněl, a když jsem ti teď v ústret všel, ty na mě kříže házet chceš? fuj, styď se, otče, za faleš!“ Kněz vlídně usmál se a řek: „Já nevím, čerte, nač ten vztek? Jsme hotovi, toť jasno přec, a data staršího ta věc. Stal jsem se k tobě netečným, že’s ty se stal mi zbytečným. 133 Nechápeš? Nuže, aspoň věř: Tys metafysická jen sběř, jež tak jen dlouho může žít, dokud v ni věří bodrý lid. Nu, žil’s přec hezkých roků dost. Však teď už lidská společnost nit žití tvého přestřihla. Už nevěří v tě – věc to zlá, však co tu dělat? S paluby se hází přítěž, zmaru by se vystříhala lodička, v níž sedí církev Matička. Když kormidlo měl svatý Jan, tys mohl býti zachován: tu peklo žilo, v hranici hořeli bídní hříšníci, tu draci lezli po lesích, kde kořínky jed zbožný mnich, tu čarodějnic hříšný sbor vyletal v nocích nad obzor a rouhajícím na zkázu krev vytrýskala z obrazů a v kostele zor svatých soch se otevíral... Tak’s žít moh, v ten vzduch jsi dobře hodil se. V něm člověk žil, jak zrodil se, 134 náš po smrti, jak za živa. Ne vítaná, ne vábivá pak přišla změna. Církev máť však zná svých duší ostříhat. Teď svatý Pavel v ruce své má kormu lodi houpavé. On Církve advokát a štít, zná s proudem doby moudře jít a nezadat nic, nepustit. Co možno svolit, svolí se, co přítěží zlou, shodí se – tak pro tě není místa již. Vím, málo tomu rozumíš, vždyť v shonu věcí všelikém byl’s vždycky špatným logikem.“ Čert kašlal, potom do dáli se zraky jeho upjaly: „Oh, kněžská vděčnost! Mohl jsem ji vlastně poznat životem! Vy Jidášovi klnete, a přec ho bylo v době té, v té zahradě tam potřeba – jej nebýt – jste dnes bez chleba! Vy proklínáte Nerona, a dle vašeho zákona 135 on nástroj v ruce boží byl, vám svatých, světic narobil, váš kompaňon byl jako já – eh, marná řeč, a pamět má je slabá už...“ Ve snětí směs v tu chvíli zahleděl se kněz a spatřil Smrt, jež bez citu zírala tupě ve při tu. Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt, toť je dnes Církve věrný chrt a než ty lepší. Věří v ni, má existenci solidní, již tvrdohlavých ovcí um nemůže zničit. Příštím dnům máť Církev směle hledí vstříc. A mohu prozradit ti víc. Ten kostlivec, toť skála je, na níž trůn Petrův kraluje, tak přečká všecko, Svět i Čas. Finis. Apage, Satanas!“ Po čertu třemi kříži ťal a po chlumu se dolů bral. 136 I čert se zdvih a nečistá svá očka upřel na Krista. Však Kristus sešlý, plechový mu ani slova nepoví. Rez rozežral jej, vítr zlý jím lomcuje, že zakvílí. I zavyl opuštěný ďas a boží mukou pozatřás, však Kristus mlčel... Táhlý hvizd se ozval vzduchem, jako list Smrt svezla se a bez slova se chápe rámě čertova. A našlapujíc zlehounka s ním kráčí vážná, tichounká do zamlžených, pustých lad, kam večer černý příkrov klad. 137
ORNAMENTY
III
[139]
LEGENDA O SMRTI JOSEFA PĚSTOUNA. H. SCHWAIGROVI.
Byl podzim žití jeho takový: dorostlí syni vyšli z domova jak vyvedená z hnízda ptáčata a vlastní hnízda sobě stavěli, pojali ženy, děti rostly jim, a šťastni byli; šla i Maria a pobývala v domech synů svých jsouc pomocnicí snachám zkušenou při porodech i pracích domácích a vnoučatům svým prvou družkou her a prvým vykladačem života. On Josef, tesař, také opustil tak smutný nyní rodný Nazaret a v Jerusalem přestěhoval se, by blíž byl chrámu, místům posvátným a hrobům mužů božích, proroků. Sám zajisté on zbožným mužem byl, jenž postil se, dny světil sváteční [141] a předepsané dával oběti. A Bůh že v samotě mu pouze zbyl, tož k Bohu přilnul. Vedle Boha však byl Ježíš, jenž mu nad vše drahým byl. Jej v duši měl jak poklad hřející, jím žil, v něm nesl celou pýchu svou a celou radost stařeckých svých dnů. Když po dne skonu vyšel z dílny své a na ploché se střeše usadil a zadíval se v ohvězděnou noc, tu nitrem jeho táhly obrazy minulých časů, prošlé žití své prožíval znovu v tichých vzpomínkách. Nazaret viděl, viděl mladost svou a prvé setkání své s Marií, jak štíhlá klopíc k zemi tmavý zrak se džbánem ke studánce stoupala. I viděl chvíle, kdy si vědom byl, že vzrůstala v něm toužná náklonnost k té dívce málomluvné; viděl den, kdy ptal se jí: chceš mojí ženou být? – a ona jemu zaslíbila se. I viděl den, kdy spatřil k hrůze své, že v mateřské jest ona naději, ač nepoznal ji... tenkrát tajně chtěl 142 jí lístek zapuzení navždy dát, jak dovoluje zákon Mojžíšův – však neměl síly; hrdost muže v něm zlomila láska; nikdy neptal sese, čí dítě to, jež nosí pod srdcem, a ona sama nikdy neřekla. I viděl noc tu v chlévě pastýřů, kdy bez přístřeší bludným poutníkům se dítě narodilo; na nebi ohromná hvězda zlatě zářila pokorně ohon nad chlév svěšujíc, a pastýři se sběhli vůkolní a před robátkem malým poklekli, jež k velkým věcem jistě určil Pán. Jak drahým bylo mu to robátko, když vztáhlo k němu tlusté ručky své a v čistých očkách radost hrála mu! Neb byly to zas oči Marie, ty velké, tiché, hnědé průhledy do pohádkových krajin věčnosti. I viděl strasti toho útěku, když před zlobou chtěl krále Heroda skrýt drahé dítě: pouště, šelem vztek, sluneční úpal, cizích lidí chlad 143 a smutný život v zemi egyptské. I viděl návrat. Dítě vyrostlo, a dražším byl mu ten syn člověka všech dětí vlastních. Kvetla moudrost v něm, v něm Hospodin měl zalíbení své a jeho rty k své slávě otevřel. I viděl den, kdy Ježíš odcházel; jej zdržovat se neodvážili, neb slovo Páně zavolalo jej. Pak slýchal o něm. Valné zástupy své duše nastavily jeho rtům, Hospodin dal mu slávu zázraků, dar proroctví a celou pravdu svou. A stařec víckrát neviděl ho již a bez reptání ten svůj osud nes, ba ani stesk ho nejal, neboť znal, že věcem toho světa ztracen jest, koho si k službě zvolil Hospodin... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – To všecko duše jeho viděla, když zrak se díval v světlo bílých hvězd a teplá noc ležela nad městem. A stařec klidně čekal konec svůj, bylť úkol žití jeho naplněn 144 a slavný úkol: jemu chudáku, prostému muži nazaretskému, Bůh v ruce svěřil mládí proroka, snad největšího od dob Mojžíše. – – – – – – – – – – – – – – – – I blížil se čas Noci Veliké. V háv sváteční se město odělo, a poutníci sem přišli z krajin všech navštívit svatý Hospodinův chrám. Den rozbřesk se, když v dílnu Josefa vstoup římský voják hřmotným kročejem a tato slova tesařovi děl: „Pilatus z Pontu, správce Judey, tak praví tobě, muži hebrejský: Tři kříže zrob mi z dřeva tvrdého a zítra dodej; na Golgathu dva a třetí přines v soudní palác můj, kde vezmeš za ně běžnou svoji mzdu.“ Tři kříže zrobil z dřeva tvrdého a na popravní místo poslal dva, pro třetí najal silnou oslici, jej přivázal na tuhý její hřbet a větev palmy zdvihnuv v ulici, poháněl zvíře k místu soudnímu, kříž odevzdal i obvyklou mzdu vzal. 145 O zlosynech těch letmo řekli mu, že vrazi dva to, postrachové cest, a třetí, vzpurník proti císaři, dal králem Židů sebe provolat... – – – – – – – – – – – – – – – – A v pátek bral se Josef k Golgathě, by kříže prohled, dílo rukou svých. Šel šumem lidstva. V duši starcově neklidno bylo. Neznal důvodů. Sny děsily ho v spánku za noci, a za dne tíha na něm ležela. Šel naslouchaje maně hovorům o zločincích, jichž těla bělala se s vršku popravního do dálky. Lid těšil se ze smrti vrahů dvou i vzpurníka, jenž chtěl jim králem slout. Ba, tento prý byl větším hříšníkem těch druhých obou. Bohu rouhal se. A synem božím býti pravil se. Mojžíše tupil. Sobot nesvětil, ni přísných postů. Zákon zavrhl. A Šalamounův chrám chtěl postavit prý za tři dny! Tak lidská zněla řeč. Na modrém nebi kříže kreslily se s těly. Dole zástup hemžil se. 146 Vzhled Josef. Oči hrůzou rozevřel a vzpíraje je na prostřední kříž jak v polosnu stál. Lidé křičeli: – Buď zdráv ty, nazaretský JežížiJežíši! – – Ty, králi Židů, buď nám nyní zdráv! – – Eh, rouhači! – Ty, synu boží, ty! – Zrak Ježíšův se chvilkou otevřel, a vyslal v dálku pohled nevědomý. A stařec stál a zíral v oči ty. A vedle stáli kněží zákona, a Josef slyšel: „Ajhle, smrti stín na víčka nyní klesá rouhače. Ze stánku chvátá jeho doufání, dům pavouka má více pevnosti než naděj jeho.“ „Rovna popelu je vzácnost jeho, bláta hromadám je vyvýšení jeho.“ „Potomci se zděsí nad dnem jeho, přítomní podjati strachem budou.“ „Z paměti tak jako mrtvý vyjde, učiněn jest jako rozražená nádoba.“ 147 A Josef odcházel. A po cestě to v duši jeho hřmělo, dunělo, jakoby jakýs palác nádherný v trosky se řítil. Duše sténala. Pak chvíli ticho. Na to, jakby zas v ni dopadaly těžké balvany: – Bohu se rouhal! – Synem jeho zval se! – – Mojžíše tupil! – Sobot nesvětil ni přísných postů! – Zákon zavrhl! – – Chrám Šalamounův troufal postavit si za tři dny! – A duše starcova sténala znovu. Vešel v dílnu svou. Tu třísky byly, suky, piliny z onoho kříže... Josef na zem kles a šedou hlavu na ně položil a cítil v nitru ticho. Bylo po všem. Vše shrouceno a sříceno a mrtvo. Jen balvan těžký vedle balvanu, a mlčely. A krokem nehlasným tam vcházel Anděl Smrti. 148
ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY.
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizá města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou voják jel do daleka, uviděl pasačku, klobouk smeká. A bílé péro měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. [149] Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě víc nedoví. Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev pro něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlanští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ a jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. 150 Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nekáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ 151
V NOCI PRVNÍHO MÁJE.
Spí živí. V pláni nekonečné se choulí vrby skrčené, kol leží světlo fosforečné měsíční lampy studené. Z továren dálných oči žluté zří do siného prostoru, a s věží hlasy hodin duté se ozvou časem v hovoru. Je dvanáct. Jako vítr letí přes pustou jezdec planinu, však dusot kopyt neslyšeti a kůň i jezdec bez stínu. A stane u vrb. Nade hlavou mu kosa blýská. Zírá v dál jakoby s touhou nedočkavou odtamtud čísi příchod ždal. [152] Jdou... Jako na obzoru mračna když vyvstávají do vzduchu, černavá massa neprůzračná se rychle blíží bez ruchu. Lká vítr. V daleku pes vyje. A noční ptactvo vzduchem vlá. Modravé světlo dolů šije s zenithu hvězda umrlá. Jde v předu tambor. V lebku tluče, dva hnáty má za paličky – nic neslyšet, však v taktu ruče jde za ním zástup celičký. Před jezdcem stane, salutuje a v dutý zrak mu noře zor vojensky číslo ohlašuje, v němž vyrukoval jeho sbor. Uznalý úsměv jezdci na to se kol čelistí rozšíří: „Můj nejvyšší dík, Bído, za to, jsem spokojen, můj verbíři! 153 Nuž pochodem!“ A verbíř-Bída hleď v pravo! komando hned dá, a celý sbor teď nohy střídá jak v lebku úhoz dopadá. A jdou a v pravo hlavy točí a v duté hledy jezdci zří sta a sta mrtvých siných očí a kráčí v taktu tří a tří. Za jezdcem v levo verbíř stojí a na svůj buben bubnuje a hlásí, kdo v tom kterém roji před Majestát teď vstupuje. Ty z továren vzal, ty vzal z dílen, ty z železnic, ze staveb ty, a onen sbor tam, zvláště silen, je z černých šachet vyňatý. A těm tam, v stávce zastřeleným, těm možno nechat, verbíř mní, sled krve ňadrům rozhaleným jak medailli pamětní. 154 Muž svadlý, žena beze síly a žlutých dětí v sboru dost – na skráních, rukách tmavé žíly a jinak těla kůže, kost. Tak sta a sta jdou beze jména a hlavou kývá Majestát a verbířovi na ramena svou rukou ráčí poklepat. Již přešli... Jako dálné mraky v obzoru tmavém klesli kdes, a jezdec stopuje je zraky neslyšně za nimi se nes. Pak verbíř-Bída spokojeně se rozhled kolem – a se dal tam k továrnám, zkad přitlumeně řad žlutých světel vyzíral... 155
VÁNOČNÍ MELODIE.
V Betlémě zrodil se na slámě pán Ježíš z rodu ctného a idylličtí pastýři tam měli radost z něho. Pak vyrost tak a všelijak a bez professe, pasu po krajích chodil sem a tam a v očích plno jasu. Miloval děti a chudáky a horoucími slovy do pustých duší zahřímal a kázal zákon nový: – na chudých že prý stojí svět, jim po smrti nebe že patří, že Excellenc-pán s žebrákem jsou prý si vlastně jen bratří; [156] ba chuďasa, že jednou posadí si pánbů podle sebe, co velbloud prý projde jehlou spíš, než takový rentier v nebe; a v nebi, tam prý bude hoj! vždy kamna zatopená, havannah pravá, peněz dost a vína nepokřtěná; to nebe že cíl náš a dědictví, svět že jsou vězení mříže – – – Pak mocní světa tohoto na dřevo vbili jej kříže. A potom pán Ježíš z hrobu vstal a v srdci lekci nesa, té zemi tuze rád s bohem dal a vstoupil na nebesa – – – Ježíši pane, tvou památku slavíme teď během roku, ku tvému žití vzhlížíme v každičkém tom svojím kroku. 157 Zrodíš se v Betlémě v prosinci k radostem drobounkých dětí, – neb idylly vymřely a pastýřů už nikde neviděti – pak tuze čerstva vyrosteš a kážeš nám zákon svůj nový, bychom se v trampotách těšili alespoň pěknými slovy: že si nás, chudáky, posadí pánbů hned vedle sebe, co slon projde uchem jehly spíš než nějaká Excellenc v nebe; a v nebi, tam že bude hoj! vždy kamna zatopená, věřitel žádný, cigar dost a vína nepokřtěná; tady že lump jen má blahobyt, jen taškář že plné má spíže – o Velkonocích pak páteři na dřevo vbijí tě kříže. 158 Ty ale moudře vstaneš zas, když zem v jarní zeleni plesá nedbáš, že růže chce zrovna kvést, a vstoupíš na nebesa. A to je facit: Svět jde dál, jak před tebou a za tvých časů; zle bylo tenkrát a bude hůř, zní skřehot prorockých hlasů. Nebe nám bledne, víra je pryč – hleď, líp by bylo snad přeci, kdybys nám několik procent dal hned místo těch posmrtných věcí! Vždyť už jen tu a tam dětská směs z těch Vánoc tvých těší se zticha, a už jen páterům fialovým rostou z těch sloves tvých břicha! 159
LEGENDA,
KTERÁ MOHLA BÝT NAPSÁNA TAKÉ PO MÉ
SMRTI.
Umřel jsem. Že snaha po lepším po smrti zbyla v mé lebi, tož jsem lét aetherem studeným vysoko, vysoko k nebi. Zeď hrozná, železná dvířka v ní, kolem se sta duší plazí, své čisté svědomí chopil jsem a dal tři na dvířka rázy. Vykoukl Petr ven – znám ho, znám, pleš, oči, vousy! – tak právě před léty vypadal, když jsem ho měl v biblické dějepravě. – Papíry vaše! – řek úřadně. Dal jsem mu nevolky volky list křestní, snubní a úmrtní s podpisy na všem a kolky. [160] Prozkoumal, dvířka otevřel a skoro kaprálsky káže: – V jedenáct hodin je velký soud, čekat, až pro vás se vzkáže! – Vešel jsem v čekárnu. Byla to prostora holá a šerá, řada tam čekavců seděla, umrlých předvčírem, včera. Mudrci, nešťastní na zemi, že došli vědění hranic, bručeli, že ve smrt doufali, tu jsou a – nevědí pranic. Občané byli tam rozšafní, jimž moudrost kanula se rtů: – Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč, to čekání zde má jít k čertu! – Tak se tam mluvilo. V koutku pak hlasitě klnula četa doktorům, kteří jim pomohli na tento z onoho světa. 161 Potom se ozvalo troubení a bubnů nebeských bití, křídlaté pachole přilétlo a zvalo nás za sebou jíti. Jdem po dvou. Jaké to divadlo, tyhlety nebeské nivy! Jak ten náš pozemský hříšný zrak na všecko s údivem civí! Jaké to stromy a květiny, vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci! Jaké to vůně, a světlo jak se v svěžích křovinách ztrácí! Orkestry andělů sijí tu lahodných tonů svých příval – Kdyby tak člověk jen jistým byl, že člověkem řádným kdys býval!... Svaté a světice vidíme v bělavých řízách kol chodit, smekáme na pravo, na levo – rozhodně nemůže škodit! 162 Křídlatec vede nás v nádhernou síň, vázne a váhá dál noha: v průčelí září tam ohromný trůn, soudná to stolice boha! Andělů, svatých tam nabito je, člověk až dýchat se bojí, a protože klenba je z rubínů, v růžové barvě vše stojí. Světec kýs dle řeči dělí nás, – národe, přestaň už sténat, tady je balsám tvým bolestem: před český dali mě senát! Pachole křídlaté vede mne blíž trůnu k velkému stolu – Pachole křídlaté, šálí mne zrak, kdo že to sedí tam spolu? To že zde jsou moji soudcové? Dík ti, můj bože, a sláva! Neruda hovoří se Žižkou, Havlíčku Hus potakává. 163 Čelakovskému cos Chelčický vykládá s úsměvem mírným, a Prokop Holý dívá se v dál pohledem tichým a smírným. Vy drahé hlavy, jimž k ortelu jsem stavěl se již v žití proudu, vy světlé hvězdy mé, stavím se vám ku poslednímu soudu! Na pozdrav kývl mi Neruda... Na levo staví se k stolu advokát, který má vydobýt mou duši diabolu. Na stůl si nakladl brožury, proskripce, námezdné spisy, jež byly mi házeny na hlavu a jež mne tak bavily kdysi... Na pravo, nesa knížky mé, stál bílý andělíček, byl jeden úsměv, a modrý zrak z hebounkých zářil mu líček. 164 Pak přišli svatí a světice, kupili v sbory se, řady – vida, ta pozemská zvědavost je nesmrtelnou i tady! Advokát ďáblův čte. Ticho je. Brožury, námezdné spisy, satiry, proskripce, úsudky, sůl žití to z anno kdysi. Čte a čte. Havlíček s Nerudou začali šeptat si spolu, a Čelakovský si bubnoval na ploše soudního stolu. Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan, Chelčický Holému kýval, Žižka stah rety, stisk ruku v pěst, a na mne se soucitně díval. Čte a čte. Vstal náhle Neruda: – Počkejte, křídlatý pane, jak vidno, známý to případ je zas z té vlasti milované. 165 Už můžem bezpečně, přátelé, božímu Majestátu rozsudek ku sankci předložit a říci v referátu: rozšlapal několik nafouklých nul, potloukl pitomé mezky, a nenávidě měl z duše rád ten bědný a bídný lid český. A že tak někdy v té ráži své vedl si až příliš čile – ty to víš, Havlíčku, může se jít k těm porážkám v říze snad bílé? Neruda vstal a mně ruku dal: – buďte nám vítán tu hezky! Moloděc, – vykládal okolo všem – vy neznáte ty naše mezky!... 166 OBSAH
ORNAMENTY I Str. Karikatury. I.Karikatura moudrosti života9 II. Karikatura pořádného člověka11 III. Karikatura vlastní12 Dohořelo,dohořelo14 Říjen15 Popeleční středa16 Ultima Thule17 Zimní večer19 Na Golgathě21 Bůh a král. Smrt krále Davida33 Král Šalamoun42 Diocletian48 1617– 1637. I. Důvěrné psaní59 II. Milosrdenství61 III. Starý portrét62
ORNAMENTY II Žaponerie67 Přípitek ve slohu z XVIII. století68 Z dob „Wertheťs Leiden“70 [167] Polednice72 Zvon74 Časové glossy. Solus sibi81 Epigram májový82 Epigram literární84 1848–189885 Myši čili časová píseň o anonymech87 „Boží bojovníci“90 Osud92 Žalm93 Piráti96 Šaškova tragedie. Vidění z r. 1648101 Monolog106 Píseň113 Episoda117 Traktát o vlastenectví125 Konec satana129
ORNAMENTY III Legenda o smrti Josefa pěstouna141 Romance z třicetileté války149 V noci prvního máje152 Vánoční melodie156 Legenda, která mohla být napsána také po mé smrti160
E: tb; 2004 [168]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nákladem F. Šimáčka - Tiskem České grafické „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 168

Autor motta: Machar, Josef Svatopluk

Motto: Machar, Josef Svatopluk