EPISODA.
V sluch mého bláznivého Majestátu
zalehly hlasy nespokojenosti;
a že to hlučení mi bralo spánek
a rušilo poklidné zažívání,
tož po příčině pátrati jsem začal:
milion jest jich, milion to celý
a možná víc, a všichni stojí dole,
nejníže dole v šeru, puchu ulic,
jak vyšli z šachet, továren a dílen,
ze hřmících vlaků, ze stavenišť rudých,
z cihelen, lomů – mají žluté líce,
pohledy zlé a zatvrdlé a ruce,
žilnaté ruce, zpěchované, černé
– buď nemyté, buď zažrané v nich vrásky –
a ruce ty se zatínají v pěsti
a pnou se vzhůru, k tomu ústa křičí,
už zvykem jaksi rozevřená ústa:
Chléb! Světlo! Světlo! Chléb! a Chléb a Světlo!
[117]
Ten pohled zrovna estetický není
a řev je také trochu jednotvárný
i ve slovech i v ostré melodii...
Ach, na nás, bláznech, Osud zaskrblil si,
když rozum rozděloval, za to přidal
nám na srdci, což bláznovství je naše.
Neb srdce – to jest cestou k našim očím
a srdce jest i cestou k našim uším
i dveřmi k duši naší. Jest i mírou,
jíž svět i lidi měříme, jest váhou
pro zlé a dobré – srdce je náš tyran,
vše ostatní v nás jenom otrok jeho.
Tož řev a pohledy a pěsti vzpjaté
mé srdce stiskly. K biskupům a kněžím
já o radu šel.
Na klenutých břichách
sepjaté ruce točili si mlýnky
a v tuku skrytá očka vznesli k nebi
a řekli: „Plni Satana jsou oni.
Ne chlebem člověk živ, však slovem božím.
Království nebeské nechť touhou jejich,
a ostatní vše přidáno jim bude.“
A někteří z nich na balkon i vyšli
a kázali ta slova dolů davům,
čtli z evangelia cos na to ještě,
118
než nepronikli hlasem – plni zlosti
hodili knihou v shluk ten, kniha padla,
však milion řval výsměšně a drze;
Chléb! Světlo! Světlo! a Chléb!...
Tu obrátil jsem k vlastencům svůj zřetel:
„Hle, bratří dole, jedna krev, krev naše!“
Vlastenci pěli nadšený zpěv jakýs,
dva rýmy: Vlast a slast! mi hřměly v uši,
a dlouho proseb mých si nevšímali.
I klepati jsem na jich srdce počal
– podivná srdce! byla malá, větší
a znělo to v nich peníze jak v měšci,
a každé mělo přelíbeznou vlastnost,
že roztáhnout dle potřeby se dalo
i na pytel až – z čehož já jsem viděl,
že srdce blázna od přírody musí
být jinak strojeno než patrioty,
a další výklad: bláznovství, to není
změtení koleček, jež v lebce máme,
však nedostatek elastiky srdce...
Konečně usmál patriot se jeden
a řek mi: „Blázne z bláznů, vyjdiž se mnou.“
Vzal pěkný bílečervený si prapor,
vstoup na balkon a rozvinul jej celý
119
a hromoval: „Ne chléb, Vlast matka napřed!“
I spustil prapor v davy. Prapor dopad.
Tu milion se vztekle na něj vrhl,
půl bílou oderval a sšlapal divě
a rudou půli vznesl nad hlavami
a řval zas: Chléb! a Světlo!
„Viz, blázne,“ vlastenec se na mě katil,
„s korouhve naší strhli barvu míru
a barvu krve drze vytyčují –
oh, jenom bodák sklopí tyto ruce,
olovo stiší řvoucí tato ústa –
toť vlastizrádci –„ a šel rozhorlený
pět píseň druhů.
Já šel k lidumilům.
Ozdoby lidstva, svědomí ta přísná,
seděli v radě: zakládali spolky
k ochraně zvířat, psali manifesty
o věčném míru, skládali tam protest,
to proti vraždě tuleňů a mrožů,
neb Eskymové tak prý zuřivě si
proti těm přeubohým tvorům vedou,
že možno bát se již jich vyhynutí...
Na slova má vstal stařec šedobradý
a útrpně mi v oči patře pravil:
„Ubohý, blázne, jedno tobě povím.
120
Zda pozoruješ koně na ulicích?
V povozech těžkých zapražené koně?
Hleď, tak jdou od prvního kuropění
do pozdní noci. Viděl’s jejich oči?
Jsou slepá, bědná zvířata. A nad to
nemají hlasu, nemohou si stýskat
a požalovat. Jdi, rci milionu,
by na kolena pad a blahořečil
Osudu svému, že mu oči nechal
a lidskou řeč, že stýskati si může.
Cíl náš je velký, daleká je cesta,
a protest první tam, kde utrpení
je větší...“ Leccos ještě řek mi
filantrop starý – paměti však nemám.
I šel jsem ku státníkům, diplomatům.
„Ah,“ usmáli se, „předem nutno znáti
je historii. Ta zná jenom kroky,
rozvážné kroky. Skok – toť katastrofa,
a státu složení jest velký problém,
dějiny pracují tu, není radno,
by lidská ruka sáhla v dílnu jejich.
My věříme, že přijde jednou doba,
jež vyplní jim požadavky všechny –
však dnes tak není. Nutno tiše čekat,
121
mít trpělivost. Zvolna, ale jistě
jde doba nesouc v klínu, čeho třeba...“
A že to hlučení mi bere spánek
a poklidně mi zažívati nedá,
tož sám vystoupím, našloť srdce moje
prostředek, pomoc – milion mi bude
v pravnucích svojich ještě blahořečit:
„Vy dole tam, vy ruce natažené,
vy klesněte! A volající ústa,
vy zavřete se! Poslyšte mé rady!
Mé srdce mluví! Sevřené mé srdce.
A netiskněte mi je, prosím, dále,
neb bolí to. Já, blázen, radím moudře.
Je nutno zvrátiti řád jeden předem,
řád Přírody! Hle, viděli jste včely?
Tam královna si sedí pyšně v úlu
a trubců má kol sebe valné roje,
a dělníci tam, kteří trubce živí
i královnu! A mravence jste zřeli?
Tam kasta dělníků a bojovníků
a vůdci tam a parasiti líní.
Tam nutna revoluce! Potlačení
a kdož jsou dole, vzbouřiti se musí!
Tam vaše práce! Přírody řád zvraťte!
Ať žije vzpoura! Mravence a včely
122
musíte vzbouřit, tam je vaše spása!
Vy znáte Darwinovu theorii?
Nuž, tam to kotví, tam je pramen bídy.
Přejatý zvyk a dědičnosti zákon,
jímž žije tvorstvo! Ke kořenům jděte
a neste prapor červený v ty ouly
a v mraveniště! Tato revoluce
červánkem bude vašeho i rána,
neb v řetěze tom zotročení všeho –
po článku článek rozbit býti musí.
Vzestupně jde to. S mravenci to začne,
a u vás skončí. Příroda je krutá
a konservativní, vy vneste vzpouru
do její říše, ona rázem ztratí
svou raison d’être, a v tom okamžiku
dech svobody vším tvorstvem stoupat bude.
Od včel až k vám. Toť jasno, bratří moji!
A u kořenů dlužno začít, jinak
to dílo bude nezdařené zase.
Vše půjde rychle, nebojte se, prosím,
neb tisíce let před Věčnosti tváří
jsou jako výdech jeden. Lebka má i vaše
už budou tlít, je pravda, proti tomu
však neznám rady. Soulad má být ve všem,
a délka cesty vyžaduje času.
A svaté právo vaše, jak je zvete,
123
též času třeba má, by povyrostlo
a síly nabylo a hlavně: zubů...
Neb dneska, přiznejte mi, prosím, přece
je nemluvně to chudokrevné, malé
a bezzubé a v ručkách nemá síly...
Nuž, neznám strojit slov ve hřmivé věty,
v obraty přesvědčivé, vím však, cítím,
že jedno třeba: Nésti revoluci
do mravenišť a úlů! Rozbít zákon
Přírody staré, zrcadlo jí rozbít,
jež lidem drží – pak vše bude jinak...
A požehnání mého Majestátu
buď láskám vašim...“
124