LEGENDA O SMRTI JOSEFA PĚSTOUNA.
H. SCHWAIGROVI.
Byl podzim žití jeho takový:
dorostlí syni vyšli z domova
jak vyvedená z hnízda ptáčata
a vlastní hnízda sobě stavěli,
pojali ženy, děti rostly jim,
a šťastni byli; šla i Maria
a pobývala v domech synů svých
jsouc pomocnicí snachám zkušenou
při porodech i pracích domácích
a vnoučatům svým prvou družkou her
a prvým vykladačem života.
On Josef, tesař, také opustil
tak smutný nyní rodný Nazaret
a v Jerusalem přestěhoval se,
by blíž byl chrámu, místům posvátným
a hrobům mužů božích, proroků.
Sám zajisté on zbožným mužem byl,
jenž postil se, dny světil sváteční
[141]
a předepsané dával oběti.
A Bůh že v samotě mu pouze zbyl,
tož k Bohu přilnul. Vedle Boha však
byl Ježíš, jenž mu nad vše drahým byl.
Jej v duši měl jak poklad hřející,
jím žil, v něm nesl celou pýchu svou
a celou radost stařeckých svých dnů.
Když po dne skonu vyšel z dílny své
a na ploché se střeše usadil
a zadíval se v ohvězděnou noc,
tu nitrem jeho táhly obrazy
minulých časů, prošlé žití své
prožíval znovu v tichých vzpomínkách.
Nazaret viděl, viděl mladost svou
a prvé setkání své s Marií,
jak štíhlá klopíc k zemi tmavý zrak
se džbánem ke studánce stoupala.
I viděl chvíle, kdy si vědom byl,
že vzrůstala v něm toužná náklonnost
k té dívce málomluvné; viděl den,
kdy ptal se jí: chceš mojí ženou být? –
a ona jemu zaslíbila se.
I viděl den, kdy spatřil k hrůze své,
že v mateřské jest ona naději,
ač nepoznal ji... tenkrát tajně chtěl
142
jí lístek zapuzení navždy dát,
jak dovoluje zákon Mojžíšův –
však neměl síly; hrdost muže v něm
zlomila láska; nikdy neptal sese,
čí dítě to, jež nosí pod srdcem,
a ona sama nikdy neřekla.
I viděl noc tu v chlévě pastýřů,
kdy bez přístřeší bludným poutníkům
se dítě narodilo; na nebi
ohromná hvězda zlatě zářila
pokorně ohon nad chlév svěšujíc,
a pastýři se sběhli vůkolní
a před robátkem malým poklekli,
jež k velkým věcem jistě určil Pán.
Jak drahým bylo mu to robátko,
když vztáhlo k němu tlusté ručky své
a v čistých očkách radost hrála mu!
Neb byly to zas oči Marie,
ty velké, tiché, hnědé průhledy
do pohádkových krajin věčnosti.
I viděl strasti toho útěku,
když před zlobou chtěl krále Heroda
skrýt drahé dítě: pouště, šelem vztek,
sluneční úpal, cizích lidí chlad
143
a smutný život v zemi egyptské.
I viděl návrat. Dítě vyrostlo,
a dražším byl mu ten syn člověka
všech dětí vlastních. Kvetla moudrost v něm,
v něm Hospodin měl zalíbení své
a jeho rty k své slávě otevřel.
I viděl den, kdy Ježíš odcházel;
jej zdržovat se neodvážili,
neb slovo Páně zavolalo jej.
Pak slýchal o něm. Valné zástupy
své duše nastavily jeho rtům,
Hospodin dal mu slávu zázraků,
dar proroctví a celou pravdu svou.
A stařec víckrát neviděl ho již
a bez reptání ten svůj osud nes,
ba ani stesk ho nejal, neboť znal,
že věcem toho světa ztracen jest,
koho si k službě zvolil Hospodin...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
To všecko duše jeho viděla,
když zrak se díval v světlo bílých hvězd
a teplá noc ležela nad městem.
A stařec klidně čekal konec svůj,
bylť úkol žití jeho naplněn
144
a slavný úkol: jemu chudáku,
prostému muži nazaretskému,
Bůh v ruce svěřil mládí proroka,
snad největšího od dob Mojžíše.
– – – – – – – – – – – – – – – –
I blížil se čas Noci Veliké.
V háv sváteční se město odělo,
a poutníci sem přišli z krajin všech
navštívit svatý Hospodinův chrám.
Den rozbřesk se, když v dílnu Josefa
vstoup římský voják hřmotným kročejem
a tato slova tesařovi děl:
„Pilatus z Pontu, správce Judey,
tak praví tobě, muži hebrejský:
Tři kříže zrob mi z dřeva tvrdého
a zítra dodej; na Golgathu dva
a třetí přines v soudní palác můj,
kde vezmeš za ně běžnou svoji mzdu.“
Tři kříže zrobil z dřeva tvrdého
a na popravní místo poslal dva,
pro třetí najal silnou oslici,
jej přivázal na tuhý její hřbet
a větev palmy zdvihnuv v ulici,
poháněl zvíře k místu soudnímu,
kříž odevzdal i obvyklou mzdu vzal.
145
O zlosynech těch letmo řekli mu,
že vrazi dva to, postrachové cest,
a třetí, vzpurník proti císaři,
dal králem Židů sebe provolat...
– – – – – – – – – – – – – – – –
A v pátek bral se Josef k Golgathě,
by kříže prohled, dílo rukou svých.
Šel šumem lidstva. V duši starcově
neklidno bylo. Neznal důvodů.
Sny děsily ho v spánku za noci,
a za dne tíha na něm ležela.
Šel naslouchaje maně hovorům
o zločincích, jichž těla bělala
se s vršku popravního do dálky.
Lid těšil se ze smrti vrahů dvou
i vzpurníka, jenž chtěl jim králem slout.
Ba, tento prý byl větším hříšníkem
těch druhých obou. Bohu rouhal se.
A synem božím býti pravil se.
Mojžíše tupil. Sobot nesvětil,
ni přísných postů. Zákon zavrhl.
A Šalamounův chrám chtěl postavit
prý za tři dny!
Tak lidská zněla řeč.
Na modrém nebi kříže kreslily
se s těly. Dole zástup hemžil se.
146
Vzhled Josef. Oči hrůzou rozevřel
a vzpíraje je na prostřední kříž
jak v polosnu stál. Lidé křičeli:
– Buď zdráv ty, nazaretský JežížiJežíši! –
– Ty, králi Židů, buď nám nyní zdráv! –
– Eh, rouhači! – Ty, synu boží, ty! –
Zrak Ježíšův se chvilkou otevřel,
a vyslal v dálku pohled nevědomý.
A stařec stál a zíral v oči ty.
A vedle stáli kněží zákona,
a Josef slyšel:
„Ajhle, smrti stín
na víčka nyní klesá rouhače.
Ze stánku chvátá jeho doufání,
dům pavouka má více pevnosti
než naděj jeho.“
„Rovna popelu
je vzácnost jeho, bláta hromadám
je vyvýšení jeho.“
„Potomci
se zděsí nad dnem jeho, přítomní
podjati strachem budou.“
„Z paměti
tak jako mrtvý vyjde, učiněn
jest jako rozražená nádoba.“
147
A Josef odcházel. A po cestě
to v duši jeho hřmělo, dunělo,
jakoby jakýs palác nádherný
v trosky se řítil. Duše sténala.
Pak chvíli ticho. Na to, jakby zas
v ni dopadaly těžké balvany:
– Bohu se rouhal! – Synem jeho zval se! –
– Mojžíše tupil! – Sobot nesvětil
ni přísných postů! – Zákon zavrhl! –
– Chrám Šalamounův troufal postavit
si za tři dny! –
A duše starcova
sténala znovu. Vešel v dílnu svou.
Tu třísky byly, suky, piliny
z onoho kříže... Josef na zem kles
a šedou hlavu na ně položil
a cítil v nitru ticho. Bylo po všem.
Vše shrouceno a sříceno a mrtvo.
Jen balvan těžký vedle balvanu,
a mlčely. A krokem nehlasným
tam vcházel Anděl Smrti.
148