BŮH A KRÁL

BŮH A KRÁL
[31] SMRT KRÁLE DAVIDA.
To bylo potom, když už Nátan prorok a Sádoch kněz, jak přikázal král David, na hlavu Šalamouna olej svatý v Gihonu vylili; když v Jerusalém za zvuku trub a za plesání lidu, že celé město hlučelo tím hlasně, král Šalamoun se vrátil, aby dosed na stolec otce svého; když tak slib svůj naplnil David, jímž byl zapřísáh se Betsabé, ženě, matce Šalamouna, kdys choti Uriáše Hetejského; (neb Adoniáš, Haggity syn, zatím byl zdvih se, řka: – Jáť budu kralovati – byl postavou pak roven Absolonu, od paty nohy až k vrcholu hlavy byl bez poskvrny;) [33] když pak synu králi na ložci svém i sám byl poklonil se – tu stalo se, že osaměl král David, neb sluzi všickni k Šalamounu přešli, jen Abizag, děvečka Sunamitská, s ním zbyla, (která panenským svým tělem studené údy krále zahřívala, a byla velmi krásná). Líc pak jeho už byla seschlá jak podzimní listí i téže barvy; pohaslý byl oheň i zornic jeho. Rozpomněl se David na všecku slávu kralování svého: i prostoupila hořkost jeho duši, a tiše mluvil k sobě sám a řekl: „Jen příchozím, jen hostem, jako byli otcové naši, byl jsem tady pouze; a dnové moji jako prchavý stín, jenž po zemi se bez zástavy žene. Hle, kněz a žena z ruky mojí vzali královskou berlu, já pak neměl síly, bych prsty stiskl. – Kolik tomu roků, 34 kdy kněz mne odtrh od stád otce mého a ponukl, bych vztáhl ruku svoji po berle Saulově? A na mém stolci Šalamoun sedí, tak chtěl Nátan, prorok, i Betsabé, máť jeho. Mládec pyšný, a zženštilý, rouch milovník i mastí; a Adoniáš, jenž byl srdci mému nade vše drahým, řekne tiše sobě: – Snad na mne zanevřel můj otec David! – I Jonata, syn Saulův nejmilejší, též nepodědil otce svého. Zhynul rod jeho celý od ostrosti meče pacholků mojich. A meč Šalamounův dá zemi pít krev Adoniášovu i bratří všech. Jak lvice, které vetkl pod páté žebro lovec muž své kopí, ztrhaným okem hledí v pelechu klín, kam muž jde vraždit lvíčata jí milá, tak nemám síly k odporu a spáse. Jak s věže kámen spuštěný se řítí a padá prudce, tak i naše věci, a není zachycení. 35 Přišel kněz a řekl: – Jehova rozpálil se hněvem k Saulu, neb poznal vzteklost jeho proti sobě, egyptskou šňůru vztáhne nad dům jeho a závaží sodomských. Na tebe však vzhled milostivě. – Oběti Saul nedal, a kněži hubli jak kobylky polní, a školy proroků jak mraveniště rozmetal patou svou. Ó pošetilec! Já k Jehově si našel záhy cesty a ostříhal je. Když jsem vytřel města s povrchu země, jak kdos misku vytře a poklopí ji, dal jsem voly, osly, i dobytky, i stříbro, zlato, masti i olej nejvonnější v oběť bohu. A Samuel kněz vzkládal na mne ruce a žehnal mi a v letopisy zapsal mou čest a slávu. Žehnal Abiatar i Sádoch, kněží, psal tak Nátan, prorok, i Gád. 36 Jak hlahol trub má byla sláva: byl tu a zanikl. –“ I myslil David na dávná léta putování svého, na doby zlé, kdy k němu scházeli se, kdož v soužení a zadlužilí byli, kdož v ducha hořkosti a v protivenství a jimž byl knížetem. Na doby válek, útěků, stihání a skrýší v poušti, přepady náhlé, noci beze spaní, dny plné strachu. Na ta pohostinství u cizích kmenů, kde se bláznem dělal, jsa v rukou jejich, po vratech kde brány psal věci nerozumné, a kde pouštěl, jak blázni činí, sliny po své bradě. Tu na Joába vzpomněl. Nebylť nikdy pes žádný, jenž by věrnějším byl pánu, než Sarvie syn králi Davidovi. Meč nahý v ruce, oči vtknuty do tmy, tak bdíval nad ním spícím Joáb v noci v čas pronásledování. 37 U Betléma se dvěma ještě prosekal se středem vojsk filištinských, aby nabral vody a dal pít pánu svému. Kam jen hněvný šel pohled Davidův, tam letěl hrozný meč Joábův, a provedl své dílo až do konce. Když hubil, hubil všecko, od muže až do ženy, od malého až do požívajícího prsí. Ten meč jeho podávil rod Saulův hrozně jak bujarý lev pouště. Uváděl vždy zlé věci na vše nepřátely jeho, by slyšícímu o tom dlouho znělo ve obou uších jeho. Nebo jakož miloval duši svou, tak Sarvie syn miloval krále svého. A jakž byl by nešetřil otce svého proti králi, 38 tak neušetřil ani syna krále, když po berle sáh a chtěl bezživotí Davida otce. Trojí kopí vrazil v hruď Absolona, kámen kázal vházet na jeho mrtvolu. A do té chvíle král David neměl nikde nepřítele, nad nímž by nepomstěn byl býval zůstal. Jen Semei stařec, Gerův syn, žil ještě... Když David prchal před zbouřilým synem do Bahurim a šel přes potok Cedron, tu zlořečil mu Semei: Vyjdi, vrahu, jdi, nešlechetný! Saulova krev na tě! – Tak zlořečil a kamením naň házel a zmítal prachem. Vracel se pak David po vzpoury dnech, když Absolon byl zabit, i vyšel Semei, na tvář pad a řekl: – Nech nečítá mých pán můj nepravostí a nevzpomíná; aj, já přišel prvý z čeledi Josefovy, bych vstříc vyšel. králi a pánu svému. – 39 Jemuž král děl a přisáhl mu: Neumřeš. – Ten tedy žil ještě. Všeho toho připomněl si král David nyní, promluvil a řekl: „Pes Joáb, Sarvie syn, není u mne. Všech zvykem psů jde, kde se otevírá dlaň pána nového, když prvý již sestaral a přiblížil se k lidem sešlým. Mně odporným jest Joáb tento, jak člověk nemiluje svého meče, byť úhlavních i nepřátel byl krví ztřísněný – – – A kdo vezme nad ním pomstu prolité krve, jako vzata byla nad domem mým? Jest Sarvie syn vyňat? A Semei, Gerův syn?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Čas přiblížil se královy smrti. Šalamoun král vešel. I dal mu David přikázání mnohá, by ostříhal vždy zákon Hospodinův, chrám postavil mu, oběti mu dával, 40 po cestách jeho chodil, by se šťastně mu všecko zvedlo, cokoli by činil. Pak povztýčil se v ložci svém a řekl: „Ty o tom víš, co učinil mi Joáb. Vražd dopustil se, zmazal krví zrádně rytířský pás svůj, jejž na bedrách nosil, a obuv svou. A protož zachováš se dle moudrosti své, sestoupiti nedáš šedinám jeho ve hrob v pokoji. Hle, v své moci máš i Semei syna Gery, jenž zlořečil mi strašným zlořečením když utíkal jsem do Manahaϊmu, jemuž jsem potom skrze Hospodina přisáhl: – Mečem nezabiji tebe – Však nyní neodpouštěj více jemu. A moudrý že’s, víš, jak as přistoupiti lze k oběma, bys šediny sved jejich do hrobu s krví. – Tak král David usnul a v městě svém jest pohřben s otci svými. 41