KRÁL ŠALAMOUN.
Když pochovali krále Šalamouna,
všel prorok do své chaty a psal takto:
Jsem chudý, nuzný, raněno mé srdce
jest u vnitřnostech, postem poklesají
kolena moje, tělo moje vyschlo,
jsem na posměch jim, když mě uhlédají,
hlavami svými potřásají nad mnou –
však Hospodinův hlas všel v nádobu tu
a jeho soud se snesl na můj jazyk.
Ó Hospodine, kdo se uhne tobě?
A kde je skrýš před hroznou rukou tvojí?
Dí propast, moře, hory: u nás není.
Národy soudíš, poražení kruté
učiníš, hlavu potřeš panující
nad mnoha krajinami, vyměříš dny,
cíl položíš, jejž člověk nepřekročí...
[42]
Jest mrtev. Pochován jest podle otce
ve městě Davidově. Hlahol trub a kotlů
už dozněl, poslední to sláva jeho.
A nad rozpuklou číší žití jeho
dí Hospodin: Dnů vlády dal jsem jemu
převalný počet, on však kosti svoje
naplnil hříchy mladosti i stáří
a přidal viny k vinám poděděným
po otci svém. V prach lehly kosti jeho,
však viny shrnu v hlavy rodu jeho
a odplatím. Neb já jsem spravedlivý.
Synové jeho přízně hledat budou
u nuzných, ruce jejich vracet budou
svou loupež; v posled rod ten před svým časem
vyťatý bude, ratolest pak jeho
se nebude už nikdy zelenati.
A rozmnožil jsem celý rod ten jeho,
však rozmnožen jest pod meč.
Máť Betsabé, jež vzala berlu z ruky
chorého krále Davida, by vtiskla
ji synu svému, ženiny a ženy –
ty všecky odvrátily srdce jeho
jen k Astarot a modle Molochovi.
43
Jho lidu stíženo, a služby tvrdé
jsou učiněny těžkými, a břímě
vloženo na něj; biče dopadaly
na dvanáctero kmenů israelských,
jež zaúpělo. Král však stříbra složil
jak kamení a cedrového dříví
jak fíkoví, jež planě roste v nivách.
Utiskal nuzné, opouštěl i chudé,
dům zloupil, ale nestavěl ho.
Byl nedůvěřiv, úskočný a lstivý,
neb ve všem dědicem byl otce svého;
zvuk strachu v uších jeho byl, že zhoubce
i v pokoje čas berlu vezme jemu,
a meče očekával ustavičně.
Byl nazván moudrým – tak psal Nátan prorok
i Achiáš, psi, kteří jídávali
chléb z ruky jeho, tak jej nazval Chiram,
král Tyrský, Sáby královna i všichni,
jenž poznali ho: neboť nezdobila
jej sláva bitev, ani palma míru,
povaha hrdá, ani velká duše,
ni přátelství, ni láska – ale moudrost
kde nalezena bývá? Ne vždy slavní
44
jsou moudrými, aniž vždy rozumnými
jsou dlouhověcí.
Miloval též slávu
hlav obnažených, pokrčených šíjí,
cest poházených palmovými listy
a uším jeho příjemně zněl jásot
a hlahol trub – však poslední květ v poli
je pyšnější v té čisté slávě svojí
před okem moudrých.
Duch jeho těžce ležel nad vší říší:
jak zraněný kůň, který v bitvě klesl
a jezdce přitisk k rozpálené zemi
a zdech, a červi prolnou masem jeho,
puch otravný pak vyvírá se z něho
a vraždí pod ním bezmocného jezdce –
tan on byl lidu.
Rány mnohé poslal
jsem na dům jeho, předzvěst soudu svého,
však uchu jeho byly jak šum větru,
a neotevřela se duše jeho.
Zle semeni se zvede Davidovu!
Vstal Jeroboám, vzbuzen hlasem mojím
a urval deset větví israelských
i Sesáka jsem, Egypťana, pohnul,
45
by pěší své a jezdce svoje zřídil
na sever k tahu – shovívavost moje
již přetéká, a odplaty čas přišel,
a Hospodin jsem, přísný, spravedlivý...
Šprýmovná osoba k prorokovi:
Můj proroku, jen na chvíli:
je dobře to, když rozčilí
se spravedlivý Hospodin
a trestem stihá řady vin.
Však zde – to podle hlavy mé –
jest rozhořčení zpozděné...
Král Šalamoun! Ten žil a žil
a kraloval a zahřešil
si až to radost – – Tenkrát však
byl zavřen Hospodinův zrak,
meč jeho klidně v pochvě dlel
a hezky, tuším, rezavěl,
ba, Sabaoth, ten přísný bůh,
byl Molochovi dobrý druh
a přátelsky se dělili
o býky, jež jim pálili...
A Šalamoun v své slávě stál
a v plné slávě dokonal –
nuž, teď si troufá na něho,
tvůj pánbů, krále mrtvého?
46
A proč ty tenkrát, proroku,
jsi nepřiběhl v poskoku,
a síru, oheň od pána
nesypal na leb tyrana?
Nu, taky dobře. Hospodin
tu stojí jako mstitel vin,
a lid zří zbojně na ten div
a mní, že bůh je spravedliv.
Tak spravila vše ústa tvá –
nechť sláva se ti za to vzdá!
47