MYŠI ČILI ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH.

MYŠI
ČILI ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH.
Z podzemních skrýší jdou v noční tiši šedivé myši na širý polní lán, kde na sta klasů zrn tají krásu – plod dobrých časů, jenž byl dnes posekán. Jaká to sousta! Kterak tu chroustá potvůrek spousta to cizí zlaté klasoví! Očka jim září, klid je v jich tváři, pak se i páří – jich způsob jest už takový. [87] „Fuj, příběh sprostý!“ – Jen v počestnosti nechte být hosty své uši přímým veršům mým: ty šedé myši, – pánbůh to slyší – jdou ze svých skrýší jen hladem hnány poctivým! My však, druh za druhem, jenž jdeme za pluhem širokým okruhem dědičné národní role, my známe potvory, jež najdou otvory v špýchary, komory – natož pak v bezbranná pole! Klasy nám roznesou, zrnka z nich vytřesou, nečistou hubou svou hryžou je, pošpiní, znectí; ba, ani netušíš, už sám jich zakusíš: plíží se taká myš ku jménu, k osobě, ke cti. 88 Kdyby je honil hlad, moh bys se usmívat a konečně jim přát, by žili a tyli si v suše – však ne, je žene jen na klasů našich plen, na loupež našich jmen bídáctví mrzácké duše. Tož, když se přižene po roli zděděné to jméno bezjmenné, hned po něm, přátelé, skočte; bijte myš po myši neb Příští nejbližší s pochvalou nejvyšší vám činy ty k dobrému spočte. 89