KONEC SATANA
V. E. ŠAFFOVI
[129]
Byl podvečerní listopad.
Šedivé mlhy táhly z lad
a lezly k těžkým nebesům.
Je dole víska, nad ní chlum,
po jehož bocích za léta
koz mlsných stádo poletá,
a na jehožto vrcholi
zří stará lípa do polí
svým stínem kryjíc hochů shluk
a starý obraz božích muk.
A teď, co den se s nocí rve,
tu sedí divných druhů dvé:
v orvané lípy koruně
Smrt hoví si jak na trůně,
černého zraku dutinou
se rozehlíží krajinou
a žlutou, vpadlou křiví líc
táhlý si nápěv hvízdajíc.
[131]
A na studené kameny
muk božích used skrčený
a sešlý suchý čert. A žal
mu ze psích očí vyzíral
i rozkašlal se chvílemi.
V tu dobu kráčel polemi
vesnický páter. V sklonu dne
to chození je příjemné,
neb žaludek spíš vytráví
a k večeři se připraví.
A při tom možno promyslit,
co zítra zbožným uším dít,
až naplní chrám po ranní
poslouchat velké kázání.
Že vysoký pak nebyl chlum,
nes po něm páter tíž svých dum
a když už na vrcholi byl,
shled čerta a se zastavil,
tři kříže vťal do vzduchu v ráz
a křik: Apage, Satanas!
Však pekel syn se trpce smál
a takto knězi vyčítal:
„Tak vida, jak na hloupou zvěř,
jdeš na mě, otče; hanba, věř.
Což jsou už tempi passati,
132
že bývali jsme ty a ty?
Ty, pastýř duší, stáda kněz,
já věrný sluha tvůj, tvůj pes?
Já sedal duším lidským v týl,
já chrámy jimi naplnil,
já hnal je v šero zpovědnic,
já ve snách jevil jim svou líc,
já při kšaftech u loží stál,
na kostel, klášter vzpomínal,
na fundace a nadace,
na divuplodné oráče,
jež všecko vyrvou drápům mým –
já byl jsem živitelem tvým.
A sloužil jsem ti sta, sta let,
však z tebe stal se zvolna led,
mě zanedba’lszanedbal’s a zapomněl,
a když jsem ti teď v ústret všel,
ty na mě kříže házet chceš?
fuj, styď se, otče, za faleš!“
Kněz vlídně usmál se a řek:
„Já nevím, čerte, nač ten vztek?
Jsme hotovi, toť jasno přec,
a data staršího ta věc.
Stal jsem se k tobě netečným,
že’s ty se stal mi zbytečným.
133
Nechápeš? Nuže, aspoň věř:
Tys metafysická jen sběř,
jež tak jen dlouho může žít,
dokud v ni věří bodrý lid.
Nu, žil’s přec hezkých roků dost.
Však teď už lidská společnost
nit žití tvého přestřihla.
Už nevěří v tě – věc to zlá,
však co tu dělat? S paluby
se hází přítěž, zmaru by
se vystříhala lodička,
v níž sedí církev Matička.
Když kormidlo měl svatý Jan,
tys mohl býti zachován:
tu peklo žilo, v hranici
hořeli bídní hříšníci,
tu draci lezli po lesích,
kde kořínky jed zbožný mnich,
tu čarodějnic hříšný sbor
vyletal v nocích nad obzor
a rouhajícím na zkázu
krev vytrýskala z obrazů
a v kostele zor svatých soch
se otevíral... Tak’s žít moh,
v ten vzduch jsi dobře hodil se.
V něm člověk žil, jak zrodil se,
134
náš po smrti, jak za živa.
Ne vítaná, ne vábivá
pak přišla změna. Církev máť
však zná svých duší ostříhat.
Teď svatý Pavel v ruce své
má kormu lodi houpavé.
On Církve advokát a štít,
zná s proudem doby moudře jít
a nezadat nic, nepustit.
Co možno svolit, svolí se,
co přítěží zlou, shodí se –
tak pro tě není místa již.
Vím, málo tomu rozumíš,
vždyť v shonu věcí všelikém
byl’s vždycky špatným logikem.“
Čert kašlal, potom do dáli
se zraky jeho upjaly:
„Oh, kněžská vděčnost! Mohl jsem
ji vlastně poznat životem!
Vy Jidášovi klnete,
a přec ho bylo v době té,
v té zahradě tam potřeba –
jej nebýt – jste dnes bez chleba!
Vy proklínáte Nerona,
a dle vašeho zákona
135
on nástroj v ruce boží byl,
vám svatých, světic narobil,
váš kompaňon byl jako já –
eh, marná řeč, a pamět má
je slabá už...“
Ve snětí směs
v tu chvíli zahleděl se kněz
a spatřil Smrt, jež bez citu
zírala tupě ve při tu.
Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt,
toť je dnes Církve věrný chrt
a než ty lepší. Věří v ni,
má existenci solidní,
již tvrdohlavých ovcí um
nemůže zničit. Příštím dnům
máť Církev směle hledí vstříc.
A mohu prozradit ti víc.
Ten kostlivec, toť skála je,
na níž trůn Petrův kraluje,
tak přečká všecko, Svět i Čas.
Finis. Apage, Satanas!“
Po čertu třemi kříži ťal
a po chlumu se dolů bral.
136
I čert se zdvih a nečistá
svá očka upřel na Krista.
Však Kristus sešlý, plechový
mu ani slova nepoví.
Rez rozežral jej, vítr zlý
jím lomcuje, že zakvílí.
I zavyl opuštěný ďas
a boží mukou pozatřás,
však Kristus mlčel...
Táhlý hvizd
se ozval vzduchem, jako list
Smrt svezla se a bez slova
se chápe rámě čertova.
A našlapujíc zlehounka
s ním kráčí vážná, tichounká
do zamlžených, pustých lad,
kam večer černý příkrov klad.
137