VISE
Tak divně truchlé bylo moje snění.
Na moje oči padlo světlo dení,
žlutavé teskné světlo z konce září,
však slunce neplálo.
A mému zraku
se náhle zjevil veliký lán máků,
smutečních máků, bledě fialových,
stojících bez hnutí.
V šíř, dáli kolem
kraj plochý byl a makovým kryt polem,
květ na květu, a jen květ vedle květu,
hladina samý květ.
A nikde ruchu.
Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu
ležela mdlá a těžká jakás vůně,
jíž v životě jsem nikdy neucítil
a jíž teď nezapomním.
Tu mě chytil
úžasný pocit: přestává krev bíti
a všemi pory prchá moje žití,
tma v hlavě, v očích – jen to pole vidím,
tu bledých máků pláni bezútěšnou
a padám, padám v ni –
v tom jízdou spěšnou
chabnoucí duší prohřměl život celý,
má minulost, jak proud kýs rozkypělý,
ty činy, slova, pocity a fase,
co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi –
ba, detail každičký.
79
A v duši křísí
se lítost nesmírná: ne toho líto,
kde klid byl, štěstí, – ale chvíle tyto,
kdy trpěl jsem, ty žel mi opustiti...
Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhl.
A to byl konec. –
Kdosi po mně sáhl
mrazivou rukou. Pad jsem v květy pole.
A v posled zřel jsem kolem sebe dole
sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava.
Ty jedny kosti, jiné ještě s těly.
Mé zraky vyhasly... už neviděly,
zda známí tu...
80