Golgata (in Macharovy spisy, svazek 11) (1931)

1895-1901, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / XI
[3] Copyright by Aventinum, Praha, Czechoslovakia 1931
J. S. Machara Golgatha vyšla v sedmém vydání v březnu 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6, jako 291. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. Padesát číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1-2000.
[4] J. S. MACHAR GOLGATHA
1895–1901
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXXI
[5] Bůh – náboženství – kněží, vlast – vlastenectví – vlastenci – nekonstruoval jsem sice z těchto pojmů přítomnou knihu, ale ex post vidím, že ta konstrukce v ní jest. Jiné básně, v tom čase psané, jsou přidány jako ornamentální výplň.
[7] ORNAMENTY
I.
[9]
KARIKATURY Malíři Fr. Kupkovi v Paříži
I.
KARIKATURA
MOUDROSTI ŽIVOTA
Synu můj, hleď v úctě míti prvou z vážných těžkých rad: kdo chce poznat cenu žití, musí moudře užívat. V útrobách ti žízeň plála, hlad ti strojil hody zlé, dojemně ti přikrývala zima tělo vychrtlé – Přijde Štěstí, lehké dítě, na klín si ti usedne, pohladí tě, políbí tě, jizbou tvou se rozhledne, na stůl dá pár lahví vína, mísu plnou odklopí, lituje tě, ruce spíná, skočí, v kamnech zatopí – ty měj vtip však, milý hochu, bujným chtíčům v cestě stůj: trochu jez a pij jen trochu, utři ústa, poděkuj – – 11 S Žízní, Hladem – zde to vězí – pak si hoduj, bujně veď: zde tě, brachu, neobmezí žádná moudrá průpověď... Snad se ti i rozum ztratí při té smutné orgii, snad že druhové ti zlatí při pračce tě zabijí – aťsi! Lidé čestní, sytí tu ti musí chválu vzdát, že jsi poznal cenu žití znaje moudře užívat! 12 II.
KARIKATURA
POŘÁDNÉHO ČLOVĚKA
Čas chodí v troskách. Na zbořené chrámy, oltáře bohů, na zkácené sloupy, zvětralé pravdy, zásady a ctnosti maluje uhlem veliké své nicky. Co je ti po tom, lidská efemerko? Najdi si kouteček bezpečný, jistý, kam padnout nemůže žádná ta troska, zanes tam v uzlíku těch svých pět švestek. Měj děti, krm je, – a bude-li dunět kol tebe vůz pak Osudu starce, přikrč se k zemi i s mláďaty svými a nestrč mu, hlupáku, v loukotě ruku. 13 III.
KARIKATURA VLASTNÍ
Jel černý rytíř do světa a zbroj měl těžkou železnou. Jel v tmavý les, kde bydlil drak, za zlatovlasou princeznou. A draka zabil, toť se ví, – však hlaholil tím bojem les – a zlatovlasou princeznu si černý rytíř v dálku vez. (A v pohádce by přišla teď jen pausa dlouhá přesladká – však, rytíři můj neblahý: ten život není pohádka!) Snad že ten drak, ach, bestie, sám nesmrtelnou duši měl a v zlatovlasou princeznu té duše atom třeba vjel – či – ale k čemu k hádankám chtít hledat klíček jalový? To všecko nějak stalo se, a dnešek už je takový: Dnes zlatovlasá princezna dvě malé princezničky má, a černý rytíř potýká se deně s dráčky se třema. 14 Vlas zlatovlasé princezny začíná stříbrem prokvetat a brejle už si nasadí, když má nit v jehlu navlekat. I černý rytíř šediví a listopad má jeho vlas a na rtech smích mu nesedí, a na rtech sedí mu jen ďas. A dnové jdou. A smráká se. Tož konec. Mluvit dál? Proč? Nač? Už k řeči není ani slov, zde zněl by už jen tichý pláč... 15
* * *
Dohořelo, dohořelo... Z žáru zbývá popel bílý, a ty bědné ruce zebou, meluzina v duši kvílí. Chladno, chladno... Přehrabuješ nikde ani jiskry jedné... Jen ty ruce aspoň zahřát, zahřát jen ty ruce bědné! 16
ŘÍJEN
Pět dní a nocí korouhvička stená s hřebenu domu; mrazivý vítr jak šílenec řádí v korunách stromů; v zamžená okna třískají si kapky zoufalé, líté – Vy oči umdlené, vy oči šedé, co vyhlížíte? Fialky, narcisky a růže, růže... V skla oken vítr vráží – Vždyť do té zloty psí to plaché Štěstí se neodváží... 17
POPELEČNÍ STŘEDA
Ne Straussův valčík, Beethovena! Protivny jsou mi tony ty... Sál prázden, okna otevřena, na stolech číše dopity. Dej hudbu mi, kde bolest stená a kde jsou kletby vyryty, kde pláče duše opuštěná – můj karneval je dožitý. Tak zoufalo je pohleděti v můj vychladlý a tmavý sál! Hleď, jak tam leží v prachu, smetí ty růže, stužky, kamelie, ta celá bálu poesie – a já to vše tak miloval! 18
ELEGIE O UMĚNÍ
Pochmurně nehybně do šedých mraků vbity ční horské štíty. Vzduch drsný, mrazný tam. Sentimentální květ tam nikde nevidět. A kvete-li cos tam, paskvilem býti zdá se vší zemské kráse. Slaměný, necitný, bez vůně, bídně žlut květ skrčen v lůně hrud... Ó hory nebeské, já sníval – dávno tomu – o mocném stromu, jenž by tam na vás vzrost a pyšně hledě v dál všem vichrům vzdoroval, a stál tak sám a sám, jen orly vítězící v své hostil kštici a hrdě v údolí a plochý kraj by zřel na směšných vísek běl, na lidstva hemžení, salaše, hejna bravů, na drobnou trávu – a, hory nebeské, když v posled sražen snad přec jen by pad, tu byl by stožárem na velké pyšné lodi, jenž vojevodí 19 a mořem dalekým kams v cizí krajiny své prapor nese otčiny... Oh, hory nebeské, já sníval – dávno tomu – o takém stromu... A zatím nahoře, kde ležel mračen tlum, jsem našel výsměch svojim snům. Kleč nízká, zčernalá při zemi jen se plazí, jí vítr hází, skrčená, bojácná, ohebná – dotyk noh ji odhodit by moh. Oh, stožár s praporem... Z těch bídných jejích snětí se robí hračky dětí, tatrman, koníci – – buržoa haléř dá a doma vykládá je dětem po stole, ty ušpiněnou rukou v zem jimi tlukou... 20
DVĚ SLOKY
Ó nevlídné a truchlé vavříny, spíš almužnou než trofejí se zdáte, když svět vás klade v čísi šediny a na vyhaslé lebce spočíváte! Jen odumírat ne tak v žití tom, jen umřít tak, jak básník měl by umět: v své plné síle vyvrácený strom a v pádu ještě všemi snětmi šumět! 21
ULTIMA THULE
Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl, na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl, mávali šátky – – ano, ano tak – mí bozi, jak to zoufale je všední! A přec to člověk cítí od dne ke dni bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl, na přídě stála bledá Mladost má v dál nadšenýma hledíc zrakoma – eh, je to dávno... Člun mi jenom zbyl... Koráb je rozbit... někde v písku leží... Po cizích vodách člunek někam běží, je plavec mdlý, a hlava klesá již... Má bledá Mladost, chladná, ztrnulá mi v člunku leží... Někde zhynula... Kdy, nevím... Leto míjí za letem zoufale, jednotvárně... Ticho všude... Neželím zašlého, a lhostejno, co bude; co býti mohlo, vím – však k čemu snít? Břeh vidím nyní. Řadou kameny tam stojí bílé. Zlaté písmeny se lesknou v slunci. Thuje, cypřiše – zeď nízká kolem. Na vždy odpočívá tam cizí rod. To milci vína, piva, anekdot, vtipů, antisemité, 22 šosáci, politici vináren, tlí vedle rozšafných a tlustých žen. Po vodách kolem plouží se můj člun. A ze západu slunce ozlacuje ty bílé kameny, ty tmavé thuje i mrtvou Mladost. Lodník už je mdlý... 23
ZIMNÍ VEČER
Na čistém sněhu chví se do dálky zarudlý poslední svit... Na jaro myslíš si... na první fialky, vlaštovek švihavý kmit... Ach, stárnem, mincmistře... Však minci poctivou jsme bili, viď, v každičký čas; vše pro ni ztavili jsme duší vášnivou, co Osud naházel v nás. A když jsme hodili škvár časem řeřavý a na nás kletba se sila – vždyť jsme jej hodili jen lotrům na hlavy; však mince poctivá byla... Tma kolem... Mlčí pláň... sníh pod nohou ti vrževrže, krok před tebou se tratí koleje... v pravo i levo sněhové jsou strže a nahé sněti jakés aleje... Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy, poct, diplomů a hlasné pochvaly a nezávidím laurů, jež kol hlavy svých milců vije lid náš uznalý – jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, clownem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá – 24 bych otrocky jej bavil v jeho svátek, byl přízně jaho lapač lakomý a klidně svinul jak kapesní šátek před jeho rozmarem své svědomí! 25
NA GOLGATHĚ Paní C. G. Masarykové
[27]
Hodina třetí byla, když byl vztyčen kříž mezi kříže. Namáháním zrudlí na zdupané a zkrvavené zemi žoldnéři sedli. Dělili si roucha. O sukni pak, jež byla veskrz stkaná, metali kostky. Ze zástupu četní tu přicházeli, pohlíželi vzhůru, hlavami potřásali: Hahá, hahá, nuž, sestup s kříže, vždyť jsi se děl králem! Chtěl chrám jsi zrušit a v třech dnech jej vzdělat, nu, pomoz sobě! – Stáli tu i kněží i zákoníci s dlouhou bílou bradou a děli mezi sebou: Tak, tak. Pravda. Pomáhalť jiným, pomoziž sám sobě. – A z dálky dívaly se ženy mnohé, jež sloužily mu dříve v Galileji, Salome, Maria a Magdalena, a jež s ním v Jerusalem byly vešly. Na kříži visel, počten se zločinci, nah, ostříhán. Na těle zbičovaném krev stuhlá lpěla. Rudé proužky tekly z rukou a nohou kapajíce na zem. Ztrhané oči dívaly se v dálku přes bílé město, pahrbky a háje k hřebenu mírných hor, v jichž klínu leží ty modré vody galilejských jezer. Naklonil hlavu. Tu mu v ucho zavál šum perutí. Však ne to anděl Otcův 29 s kalichem občerstvení zmdlené duši – Duch nečistý to netopýří křídla rozpínal vzduchem, přiletoval k němu. On trpět musil, že si Satan sedl na Jeho kříž a sklonil se Mu k hlavě, neb mdlý duch Jeho nebyl schopen boje. A Satan děl Mu: Trpiteli bědný, na dřevě kříže vidíme se zase. Dnes naposled. Neb dnes je rozhodnuto. Boj dobojován. Víš, před třemi roky, tam na poušti jak zanesl jsem Tebe na horu vysokou a ukázal Ti království mocná, všecku slávu světa a vše Ti slíbil, jestliže Ty padna mně klaněti se budeš? Odmítl jsi. Šels hlásit příští králství nebeského ubohým, slabým. Chtěl jsi čistým srdcím poklady dáti ceny nehynoucí. Chtěls prostým duším ukázati cestu do slávy Otce. A s čel pokolení chtěls kletby Adamovy smazat stopu. A na smrt šel jsi s tichým odevzdáním, jak beránek, jenž úst svých neotevře, a Svoji krev jsi vylil jako rosu, by zavlažila osení Tvé mladé. Ježíši Galilejský, viz ty davy, které se vlní kolem Tvého kříže! Před nedávnem, když ve slávě jsi vjížděl do města, stlali palmy pod kopyta 30 oslátka Tvého, volali Ti slávu a zvali Tebe synem Davidovým, neb myslili, že království to boží již nastává, že toužebný tu čas je mléka a strdí. Ty jsi odmít zase. A zklamané pak davy v pomsty hněvu Ukřižuj! řvali v ucho Pilátovo. A teď tu chodí, potřásají hlavou a smějí se: Král židovský tu visí! Ať pomůže si! Chtěl být synem božím, však zapomenul jaksi na něj Otec! – A Otec zapomenul. Viz to nebe, kde mníval jsi, že sedí v plné slávě: Bezmračné jasné usmívá se tiše tím úsměvem svým modrým necitelným, jak před Tebou, tak po Tobě. A ptactvo letajíc vzduchem, všeliká zvěř kolem po zemi pobíhajíc, po zákoně jednom žila a žije: po zákoně mojím. Kdo silnější, ten slabšího vždy pozře. A tak i lidé. Celý svět ten širý je mojí říší. Neboť já jsem Život. Sám sebou vládnu. Sedím v srdcích, duších, mě nikdo nevypudí, nezažene, ni Ty, ni Otec. Království Tvé boží je snem. A sen ten nechať lidé sní si. Viz pod křížem, jak Říman centurio hovoří klidně s bílým zákoníkem! Tak bude vždy. Ti dva jsou dědici teď Tvých slov, Tvých snů. Ten jeden změní modly 31 a druhý Jahve svého za Tvé jmeno – a po mém řádu svět žít bude dále. Proč nevzals tenkrát království ta všecka a slávu světa z mojí štědré ruky? Tvůj mladý život nekončil by tady v potupné muce, moh jsi žít jej plně k vlastnímu štěstí, k blahu milionů. A co jsi přines? Smrt jsi sel a rozbroj. Sám klesáš prvý. Pro jmeno Tvé, sny Tvé sta a sta lidí vyleje krev svoji po křížích, arenách a popravištích. A když se uzdá, že sen zvítězil Tvůj, pak ve Tvém jmenu a jen ve Tvém jmenu se bude vraždit dále. Kam zrak sahá, tam řada hranic stojí plápolavých, kde ve Tvém jmenu oběti se pálí, a ve Tvém jmenu budou zuřit války, a ve Tvém jmenu budou hořet města, a ve Tvém jmenu zpustoší se kraje, a ve Tvém jmenu bude proklínáno, a ve Tvém jmenu bude otročeno tělem i duchem. Viz jen centuria a zákoníka! Prvý vraždit bude ve jmenu Tvém a druhý žehnat jemu Tvým jmenem. Bědných tvorů miliony zaplatí sen Tvůj nejdražším svým statkem, svým životem. A nad prolitou krví ten sen tvůj o království božím věčném, o slávě nebeské, se vznášet bude jak přelud, jenž má náhradou být mrtvým, 32 lákadlem živých do skonání světa! Proč nevzals tenkrát království ta všecka a slávu vezdejší? Neb mým jest život, já bohem jsem, já pánem nad vším tady, a věčně věků sedím v srdcích, duších!... A tehdy Satan postavil se. Rozpjal svá tmavá velká netopýří křídla, jež rostla vichru pohybem do šíře úžasně hrozné. Nad Golgathou celou, nad městem, údolím a nad pahrbky, nad krajem širým, nad vzdáleným horstvem, nad modrým vodstvem jezer galilejských, nad dalekými říšemi a moři trčela černá zasmušilá blána. I byla veliká tma po vší zemi, jež chvěla se. A v posled rozhledl se zrak Ježíšův, i vzkřikl velkým hlasem: Elói, Elói, lama zabachtani! – a vydech duši... 33
BŮH A KRÁL
[35]
SMRT KRÁLE DAVIDA
To bylo potom, když už Natan, prorok, a Sadoch, kněz, jak přikázal král David, na hlavu Šalamouna olej svatý v Gihonu vylili; když v Jerusalem za zvuku trub a za plesání lidu, že celé město hlučelo tím hlasně, král Šalamoun se vrátil, aby dosed na stolec otce svého; když tak slib svůj naplnil David, jímž byl zapřísáh se Betsabe ženě, matce Šalamouna, kdys choti Uriaše Hetejského; (neb Adoniaš, Haggity syn, zatím byl zdvih se, řka: – Jáť budu kralovati – byl postavou pak roven Absolonu, od paty nohy až k vrcholu hlavy byl bez poskvrny); když pak synu králi na ložci svém i sám byl poklonil se; – tu stalo se, že osaměl král David, neb sluzi všickni k Šalamounu přešli, jen Abizag, děvečka Sunamitská, s ním zbyla, (která panenským svým tělem studené údy krále zahřívala a byla velmi krásná). Líc pak jeho už byla seschlá jak podzimní listí 37 i téže barvy; pohaslý byl oheň i zornic jeho. Rozpomněl se David na všecku slávu kralování svého; i prostoupila hořkost jeho nitrem, a tiše mluvil k duši své a řekl: „Jen příchozím, jen hostem, jako byli otcové naši, byl jsem tady pouze; a dnové moji jako prchavý stín, jenž po zemi se bez zástavy žene. Hle, kněz a žena z ruky mojí vzali královskou berlu, já pak neměl síly, bych prsty stisk ji. – Kolik tomu roků, kdy kněz mne odtrh od stád otce mého a ponukl, bych vztáhl ruku svoji po berle Saulově? A na mém stolci Šalamoun sedí, tak chtěl Natan, prorok, i Betsabe, máť jeho. Mládec pyšný a zženštilý, rouch milovník i mastí; co Adoniaš, jenž byl srdci mému nade vše drahým, říká tiše sobě: – Snad na mne zanevřel můj otec David! – I Jonata, syn Saulův nejmilejší, též nepodědil otce svého. Zhynul rod jeho celý od ostrosti meče pacholků mojich. A meč Šalamounův dá zemi pít krev Adoniašovu i bratří všech. 38 Jak lvice, které vetkl pod páté žebro lovec muž své kopí, ztrhaným okem v pelechu klín hledí, kam muž jde vraždit lvíčata jí milá, tak nemám síly k odporu a spáse. Jak s věže kámen spuštěný se řítí a padá prudce, tak i naše věci, a není zachycení. Přišel kněz a řekl: – Jehova rozpálil se hněvem k Saulu, neb poznal vzteklost jeho proti sobě, egyptskou šňůru vztáhne na dům jeho a závaží sodomských. Na tebe však vzhled milostivě. – Oběti Saul nedal, a kněží hubli jak kobylky polní, a školy proroků jak mraveniště rozmetal patou svou. Ó pošetilec! Já k Jehově si našel záhy cesty a ostříhal je. Když jsem vytřel města s povrchu země, jak kdos mísku vytře a poklopí ji, dal jsem voly, osly i dobytky i stříbro, zlato, masti i olej nejvonější v oběť bohu. Kněz přispěchal a vkládal na mne ruce a žehnal mi a v letopisy zapsal mou čest a slávu. 39 Žehnal Abiatar i Sadoch, kněží, psal tak Natan, prorok, i Gad. Jak hlahol trub má byla sláva: byl tu a zanikl. –“ I myslil David na dávná leta putování svého, na doby zlé, kdy k němu scházeli se, kdož v soužení a zadlužilí byli, kdož v ducha hořkosti a protivenství a jimž byl knížetem. Na doby válek, útěků, stíhání a skrýší v poušti, přepady náhlé, noci beze spaní, dny plné strachu. Na ta pohostinství u cizích kmenů, kde se bláznem dělal, jsa v rukou jejich, po vratech kde brány psal věci nerozumné, a kde pouštěl, jak blázni činí, sliny po své bradě. Až na Joaba vzpomněl. Nebylť nikdy pes žádný, jenž by věrnější byl pánu, než Sarvie syn králi Davidovi. Meč nahý v ruce, oči vtknuty do tmy, tak bdíval nad ním spícím Joab v noci v čas pronásledování. U Betlema se dvěma ještě prosekal se středem 40 vojsk filištinských, aby nabral vody a dal pít pánu svému. Kam jen hněvný šel pohled Davidův, tam letěl hrozný meč Joabův a provedl své dílo až do konce. Když hubil, hubil všecko, od muže až do ženy, od letitých až k těm, již prsí požívali. Takto meč jeho hrozně podávil rod Saulův jak bujarý lev pouště. Uváděl vždy zlé věci na vše nepřátele jeho, by slyšícímu o tom dlouho znělo ve obou uších jeho. Nebo jakož miloval duši svou, tak Sarvie syn miloval krále svého. A jakž byl by nešetřil otce svého proti králi, tak neušetřil ani syna krále, když po berle sáh a chtěl bezživotí Davida otce. Trojí kopí vrazil v hruď Absolona, kámen vházet kázal na jeho mrtvolu. Do této chvíle král David neměl nikde nepřítele, nad nímž by nepomstěn byl býval zůstal. Jen Semei stařec, Gerův syn, žil ještě... Když David prchal před zbouřilým synem do Bahurim a šel přes potok Cedron, tu zlořečil mu Semei: Vyjdi, vrahu, jdi, nešlechetný! Saulova krev na tě! – Tak zlořečil a kamením naň házel a zmítal prachem. Vracel se pak David po vzpoury dnech, když Absolon byl zabit, 41 i vyšel Semei, na tvář pad a řekl: – Nechť nečítá mých pán můj nepravostí a nevzpomíná; aj, já chvátal prvý z čeledi Josefovy, bych vstříc vyšel králi a pánu svému. – Jemuž král děl a přisáhl mu: Neumřeš. – Ten tedy žil ještě. Všeho toho připomněl si král David nyní, promluvil a řekl: „Pes Joab, Sarvie syn, není u mne. Všech zvykem psů jde, kde se otevírá dlaň pána nového, když prvý již sestaral a valně k lidem sešlým se přiblížil. Mně odporným jest Joab, jak člověk nemiluje svého meče, byť úhlavních i nepřátel byl střísněn zčernalou krví – – Kdo však nad ním vezme teď pomstu za vše, jako vzata bude nad domem mým? Jest Sarvie syn vyňat, když Adoniaš sestoupit má v šeol ve květu let? A on když i dům jeho, proč Semei ne, syn Gerův?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přišla chvíle královy smrti. Šalamoun král vešel. I dal mu David přikázání mnohá, by ostříhal vždy zákon Hospodinův, chrám postavil mu, oběti mu dával, 42 po cestách jeho chodil, by se šťastně mu všecko zvedlo, cokoli by činil. Pak povztýčil se v ložci svém a řekl: „Ty o tom víš, co učinil mi Joab. Vražd dopustil se, zmazal krví zrádně rytířský pás svůj, jejž na bedrách nosil a obuv svou. A protož zachováš se dle moudrosti své, sestoupiti nedáš šedinám jeho ve hrob v pokoji. Hle, v své moci máš i Semei, syna Gery, jenž zlořečil mi strašným zlořečením, když utíkal jsem do Manahaïmu, a jemuž potom skrze Hospodina jsem přisah: – Mečem nezabiji tebe – Však nyní neodpouštěj více jemu. A moudrý žes, víš, jak as přistoupiti lze k oběma, bys šediny sved jejich do hrobu s krví.“ – Tak král David usnul a v městě svém jest pohřben s otci svými. 43
KRÁL ŠALAMOUN
Když pochovali krále Šalamouna, všel prorok do své chaty a psal takto: Jsem chudý, nuzný, raněno mé srdce jest u vnitřnostech, postem poklesají kolena moje, tělo moje vyschlo, jsem na posměch jim, když mě uhledají, hlavami svými potřásají nad mnou – však Hospodinův hlas všel v nádobu tu a jeho soud se snesl na můj jazyk. Ó Hospodine, kdo se uhne tobě? A kde je skrýš před hroznou rukou tvojí? Dí propast, moře, hory: u nás není. Národy soudíš, poražení kruté učiníš, hlavu potřeš panující nad mnoha krajinami, vyměříš dny, cíl položíš, jejž člověk nepřekročí... Jest mrtev. Pochován jest podle otce ve městě Davidově. Hlahol trub a kotlů už dozněl, poslední to sláva jeho. A nad rozpuklou číší žití jeho dí Hospodin: Dnů vlády dal jsem jemu převalný počet, on však kosti svoje naplnil hříchy mladosti i stáří a přidal viny k vinám poděděným po otci svém. V prach lehly kosti jeho, však vinu shrnu v hlavy rodu jeho a odplatím. Neb já jsem spravedlivý. Synové jeho přízně hledat budou 44 u nuzných, ruce jejich vracet budou svou loupež; v posled rod ten před svým časem vyťatý bude, ratolest pak jeho se nebude už nikdy zelenati. A rozmnožil jsem celý rod ten jeho, však rozmnožen jest pod meč. Máť Betsabe, jež vzala berlu z ruky chorého krále Davida, by vtiskla ji synu svému, ženiny a ženy – ty všecky odvrátily srdce jeho jen k Astarot a modle Molochovi. Jho lidu stíženo, a služby tvrdé jsou učiněny těžkými, a břímě vloženo na něj; biče dopadaly na dvanáctero kmenů israelských, jež zaúpělo. Král však stříbra složil jak kamení a cedrového dříví jak fíkoví, jež planě roste v nivách. Utiskal nuzné, opouštěl i chudé, dům zloupil, ale nestavěl ho. Byl nedůvěřiv, úskočný a lstivý, neb ve všem dědicem byl otce svého; zvuk strachu v uších jeho byl, že zhoubce i v pokoje čas berlu vezme jemu, a meče očekával ustavičně. Byl nazván moudrým – tak psal Natan prorok i Achiaš, psi, kteří jídávali chléb z ruky jeho, tak jej nazval Chiram, král Tyrský, Sáby královna i všichni, kdož poznali ho: neboť nezdobila 45 jej sláva bitev, ani palma míru, povaha hrdá, ani velká duše, ni přátelství, ni láska – ale moudrost kde nalezena bývá? Ne vždy slavní jsou moudrými, aniž vždy rozumnými jsou dlouhověcí. Miloval též slávu hlav obnažených, pokrčených šíjí, cest poházených palmovými listy a uším jeho příjemně zněl jásot a hlahol trub – však poslední květ v poli je pyšnější v té čisté slávě svojí před okem moudrých. Duch jeho těžce ležel nad vší říší: jak zraněný kůň, který v bitvě klesl a jezdce přitisk k rozpálené zemi a zdech, a červi prolnou masem jeho, puch otravný pak vyvírá se z něho a vraždí pod ním bezmocného jezdce – tak on byl lidu. Rány mnohé poslal jsem na dům jeho, předzvěst soudu svého, však uchu jeho byly jak šum větru, a neotevřela se duše jeho. Zle semeni se zvede Davidovu! Vstal Jeroboam, vzbuzen hlasem mojím a urval deset větví israelských, i Sesaka jsem, Egypťana pohnul, by pěší své a jezdce svoje zřídil na sever k tahu – shovívavost moje již přetéká, a odplaty čas přišel, neb Hospodin jsem, přísný, spravedlivý... 46 Šprýmovná osoba k prorokovi:
Můj proroku, jen na chvíli: je dobře to, když rozčilí se spravedlivý Hospodin a trestem stíhá řady vin. Však zde – to podle hlavy mé – jest rozhořčení zpozděné... Král Šalamoun! Ten žil a žil a kraloval a zahřešil si až to radost – – Tenkrát však byl zavřen Hospodinův zrak, meč jeho klidně v pochvě dlel a hezky, tuším, rezavěl, ba, Sabaoth, ten přísný bůh, byl Molochovi dobrý druh a přátelsky se dělili o býky, jež jim pálili... A Šalamoun v své slávě stál a v plné slávě dokonal – nuž, teď si troufá na něho tvůj pánbůh, krále mrtvého? A proč ty tenkrát, proroku, jsi nepřiběhl v poskoku, a síru, oheň od pána nesypal na leb tyrana? Nu, taky dobře. Hospodin tu stojí jako mstitel vin, a lid zří zbožně na ten div a mní, že bůh je spravedliv. Tak spravila vše ústa tvá – nechť se ti za to chvála vzdá! 47
NERO
Hubený katechet vždy šňupec maje v prstech zrak asketicky nořil v plochu stropu s přísností soudce soukaje z rtů rychle: „Vyvrhel lidstva, pekel syn a tyran...“ Profesor dějin, jenž rád koketoval s Darwinem, theorií dědičnosti, užíval fráse: „Zatíženec oct se k neštěstí lidstva na despotském trůně...“ Buržoů děti sají ze slov živých a z tenkých knížek cnostných pedagogů ten přísný ortel, dál jej papouškují s nebeským klidem, prostotou všech hlupců. A ty tak stojíš, zasmušilý stíne, v nachové toze ve žlutavém přítmí, a v líc ti stříká pídimužů slina, a na tvé vlasy věky sypou bláto; praděde Baudelairův, dekadente umdlené doby, jež tvou byla klecí, jak upoutaný kondor v tlumu dětí, nepohneš hlavou, nepotřeseš křídlem. Profaní luza! Stín tvůj dnes jí zhrdá, jak zhrdals ty jí v květu svojí síly, nervosní duše, otrávená spleenem, vždy žíznivá a stále přesycená. Brat Olympských, nad hlavou měls jen hvězdy, svět pod nohou: tvým slovem, kynem ruky 48 života sterá světla shasínala jak pochodně po hodech dokončených. Tvůj zlatý trůn stál na ramenech rabů, nevěstek, lichotníků, udavačů – tys kopal nohou do těch podlých lebek, a otroků rty jen ti děkovaly. Caesara purpur, jenž tvé verše dusil, arenou vlek jsi v sboru drzých mimů, orgií, hospod potřisňoval kalem – a šťastné lidstvo líbalo lem jeho. Kde bylo co, jež hodno bylo žití? Kam upnout všechny velké vášně duše? – A křídla neužitá umrtvěla, a vášně vyvřely jen v prázdný prostor. Snad tenkrát, když jsi nad Homerem dumal: Jak hořela as kdysi Troja svatá? Když pod rudou pak rozjitřenou nocí Řím svíjel se a kroutil v tanci ohňů, snad tenkrát vyhřměl k tonům zlaté lyry zvířený duch tvůj největší svou odu pod hrozným nebem plamenům těm v líce – kdo slyšel ji, kde její melodie? Divoký vítr roztrhal ji v kusy a házel v dým a zanes v dálné moře, v diskretní temno, v černé stromy lesů a v oblaky, ty vlny nekonečna. 49 Praděde Baudelairův, v jedné sluji meč otevřel tvé choré duši dveře v znuděné hrudi. Ona rozhledla se po všem, co bylo; ona vzpomínala, co býti mohlo: „Umělec tu zmírá,“ rty zastenaly do hluchého ticha – a teplým pláštěm krve zahalena chvějíc se steskem, duše rychle vyšla. 50
DIOCLETIAN
Nuž, Aurelie, viděl jsi můj palác i sad můj; viděls vysokou zeď kolem, již ptáci jen a šumícího moře hlas přeletá – tak zavřel přístup světu k svým posledním dnům Diocletian tvůj. A ty mi neseš v amfoře své duše, – ne, vojáku, neklesej na kolena, zde nestojí tvůj dávný imperator, jen člověk, jak ty – poselství mi neseš z onoho světa: Konstantinus vdává za Licinia sestru svou, a zvou mě k té svatbě v Milan... (Pro mé seschlé hrdlo tam pevnou kličku mají připravenu –) vojáku, chvíš se? V kolika pak bitvách jsi ty mě viděl? Ukaž věrné oči! Což myslíš, že se teskněj loučit budu s těmihle legiemi zelných hlávek, než loučil jsem se, osudy syt kdysi, se svojím vojskem, purpurem a vínkem, s říšemi, městy, nádherou a slávou? Stáls při tom v Nikomedii a viděls ty slzy Diocletiana, když jsem naposled legie své oslovoval – při Jovu, vždyť já z vězení jen prchal a valete svým spoluvězňům dával! A když jsem viděl vůz svůj připravený, jenž dovézt měl mě v Dalmatii moji, tu chvějná duše má se omývala z lidského hnusu – to vy zvete pláčem. Z lidského hnusu, pravím, Aurelie, to rub byl všeho, tak já cítil život. 51 A nezachrání-li zdi Spalata mého mě před ním nyní – nezbývá, než zemřít. Tvůj Konstantin a ten tvůj Licinius... Svět nezměnil se, věř mi, Aurelie. Ten Licinius stával jako otrok u dveřích mojich, střemeny mi držel, když vyjížděl jsem – jaké má on oči? já neviděl jich, měl vždy hlavu k zemi. A Konstantin, byl tribunem v mém vojště – jak učil se mým gestům panování! Když Galerius, caesar můj a zeť můj, Peršany poražen byv na Eufratu, před tvář mou přišel a já přede dvorem a vojskem vším jej pěšky běžet nechal v purpuru podle vozu míli celou, jej, obra, jenž se pyšnil božským otcem – máť Romula prý přišla v těhotenství nějakým bohem v podobenství hada – on běžel, vlasy rval si, úpěl, prosil, bych dovolil mu novým bojem smýti porážky hanbu – – já zřel Konstantina, jak třásl se a zrakem vypouleným mě zbožňoval – a on ví, že já viděl. Když Alexandrie jsem dobyl strašným bojem a kázal vzpouru mečem pobíjeti, až vystoupí krev koni po kolena, zas viděl jsemjsem, jak žasl – a on ví to. A když jsem dal pak poklesnouti koni o prvý trup, by nohy krví zbarvil, a vraždy zastavil jsem, žasl znovu tvůj imperator nyní Konstantinus, a ví, že usmál jsem se jeho mládí... A Licinius dnes můj purpur nosí, 52 a Konstantin mým gestem světu vládne... Snad stydno jim, že paměť moje žije, a mní, že ret můj posměšně se stáhne, když obrazy z ní dávné vystupují? Či bojí se, že moh by starý člověk purpurem přikrýt vetché tělo znovu a říci jim: pryč, ruce nepoctivé, od díla mého, Augustus se vrací?... Tak malicherný svět jest, Aurelie, a hnusný, dotěrný; vnik v hradby moje, nuž půjdeme mu s cesty, Aurelie. Hleď, čet jsem ondy – poslali mi z Říma knih kupy, rád se hroužím v jejich smysl, neb poet bystrý označiti umí ty pocity, jež nosíme v své hrudi a kterým tvaru dáti nedovedem – Lukian, Hellen, psal to, vtipná hlava a jazyk, jenž i do Olympských bodá: jak podsvětím jde Hermes s jakýms Řekem a ukazuje žlutavé mu kostry, to Narcis byl, to Nireus a jiní; však Řeku chce se na Helenu patřit i zvedne Hermes bílou jednu lebku: Zde Helena! – A pro tohle, Řek trne, to pyšné loďstvo o tisíci lodí a zahynutí lidí bezpočetných, měst zničení a boj i mezi bohy?! – Pro tuhle kost zde... cítíš, Aurelie? Viz za sto roků; lebka Konstantina a Diocletianova a třetí leb žebráka, jenž od města vlek k městu své choré údy, leží vedle sebe – 53 co bylo v nich? A které cena vyší? A býval čas, kdy Diocletian ten, jsa nezmoženým velkým vládcem světa, žebráku záviděl, že jak pták volně a beze hnusu poletuje světem. A býval čas, že Konstantinu ve snách leb jevila se Diocletiana, prostého salonského zahradníka, leb třesoucí se stářím děsila ho... Svět malicherný jest, můj Aurelie, a hloupý... Znáš ty žití mého dráhu? Senator římský, starý Anulinus, propustil otroky. A dva z nich byli Dalmati rodem, otec můj a matka. Já viděl Řím a jeho imperium, zvěst o bojích a dávných provinciích, poplatných kmenech jímala mou duši. Já vojákem rost. Císaře jsem viděl, mohutné, slavné vystoupat a klesat, a každým pádem tím se třásla říše. Už byla hračkou Peršanů a Gallů, Aegyptů, Daků, legií a kohort. A tenkrát bozi vsadili mi v duši hlas tajemný, jenž stále rozkazoval: Výš stoupej! Syn dalmatských propuštěnců stal císařem se. Ty víš, Aurelie, jak zachytil jsem říši klesající a podepřel ji silou žití svého a nový základ dal jsem, nové hlavy té stavbě hrdé, bohy založené. Však tenkrát cítil jsem už, Aurelie, co dnes vím: Konec všeho – žlutá lebka. 54 Já cítil to, a lidé necítili. Já viděl hlavy sehnuté až k zemi, já viděl všude jenom jednu vůli, tož svoji; moje noha nešla zemí, však stoupala po šíjích nahrbených; já duše lámati moh jako třtiny a osudy všech držel v ruce svojí. Ošklivost nad vším vešla v duši moji, hnus prolnul krví mojí v arteriích. Ach, Aurelie, když jsem v noční chvíli stoup na paláce svého bílou střechu a viděl hvězdy, které stejně svítí nad vzdálenou mou tichou Diokleí, já oči přivřel, bych zřel její skály, a mněl, že slyším hukot svého moře... A náhle stanul přízrak před mým duchem: bůh křesťanů... Ty víš, jak děti domu já trpěl kolem vyznavače jeho a poct jim dopřál, důstojenství vojska, ač Galerius varoval mě vždycky, víc citem hnán, než rozvahami ducha. A divný bůh ten rostl v srdcích lidských, a já se často tázal kněží jeho, co přeje si, i říkali mi kněží, že říše jeho není z toho světa, že vladařem chce býti duší pouze – k nevíře bajky, bajky, Aurelie. A tajemný hlas v nitru rozkazoval: Zab toho boha, zab jej!– 55 Kterak zabít? Jak potřít jej, když sídlí v srdcích lidských? A Galerius prosil: Meče z pochvy, bij křesťany! Jich bůh je zhoubou říše. Jak červ se provrtává pilířemi římského imperia: sije rozbroj v legiích tvojich, řádech, institucích. Stoupenci jeho rvou se mezi sebou a sekty tvoří, proklínají sebe i kněží jejich zatracují sebe, tvých bohů nectí, ale též ne svého. Hle, pobouřili se mi v Melitene a v Syrii. – Tak Galerius bouřil a začal mečem honit boha z duší. Já díval se. Tu jednou otrok přines list zachycený, Theonas kde biskup psal komorníku mému, křesťanovi, že nutno plnit dvůr můj věřícími, kol osoby mé křesťanů spnout řetěz, v hodnosti dosazovat pokřestěné – pak odstraniti Diocletiana. Tak chtěl bůh jejich? Zapálili palác nad spící hlavou mou v Antiochii – a tu jsem teprv poslech Galeria a válku začal s neviděným bohem. A on mi dával po stech, po tisících v šanc těla věrných svojich vyznavačů, já pod meč klad je, na kříže je vbíjel a ohněm ničil – bůh se nezastal jich a nezjevil se. Jen jak matný přízrak plul přede mnou a nebyl k zapuzení. 56 To jediný byl nepřítel můj tenkrát, jímž nedoved jsem, nemoh pohrdati, ba, chvěl se před ním Diocletianus. A z dálných končin, ze všech koutů skrytých on posílal mi svoje vyznavače, já zabil je, on v jiné duše vstoupal, bůh ukrutný a nedostižitelný... A v posled ošklivost mě jala z něho tak jako z lidí. Šel jsem do Salony... Dnes, Aurelie, vím, on čeho žádal. Tys vylíčil mi bitvu s Maxentiem u Saxa rubra, mostu milvijského. Kříž, řekl jsi, se zjevil Konstantinu na pláni nebes, kolem něho nápis: V znamení tomto zvítězíš – tak aspoň vám císař přisah. Snad to pravda. Potom znak Ježíšův tkvěl na korouhvích kohort a v jeho jmeně začalo se vraždit, jak v jmeně Marta za dob mojich kdysi. A bůh ten sedě v srdcích svojich věrných v boj urputný krev jejich rozpaloval – jak? třicet tisíc mrtvol spočetli jste? – nu, vidíš: chtěl se také napít krve, po níž tak dlouho musil marně žíznitžíznit, a které záviděl dřív bohům našim... Pak v plné slávě sed si na trůn jejich se svými knězi, biskupy a jáhny a spokojen jest. Konstantinus také. A – známka času – víš, že Galerius křesťanské kněze prosil, umíraje, by modlili se za něj k bohu tomu? 57 Tož vidíš, že už mohu lebku svoji v klín země vložit, odpůrce můj zmožen a zmožena jej vidím Konstantinem, tím Konstantinem! Kterak maličký je bůh křesťanů, a kterak malicherný byl Diocletian, že tak s ním válčil! Je hnusno z všeho, Aurelie, z všeho i z sebe sama... Vale, Aurelie! Tys jediný, jemuž se otevřela má duše nyní, po prvé v mém žití; neříkej o tom – ostatně by nikdo ti ani možnost toho neuvěřil. Teď v říši mrtvých zajdu, Aurelie, se svými bohy, které ctil jsem v žití – nebudou nyní ležet kosti moje tam podle koster Marta, Jupitera? Ty vrať se v Milan, vyřiď díky moje oběma vládcům za pozvání k svatbě a rci, že nesnese už staré tělo námahy cesty. Vale, Aurelie! Až dívati se budeš z lodi svojí na Salonu mou v slunci rozloženou, pak můžeš tiše říci mému moři: Diocletian byl... 58
DVĚ RODINÉ PODOBIZNY
I.
MATKA HUSOVA
Tak, tak jen vidím tě: je malá světnička, jak do dnes ještě po venkově bývá, na lávku u kamen usedla matička a maně k oknu v myšlenkách se dívá. Ta hlava sestárlá je prací, starostí, vlas řídký tulí se k té vyschlé skráni, vybledlý měký zrak už jaksi zvyklostí se krčí v tichém lesku odříkání. A ruce sepjaté na život složila, v němž nový život hýbati se cítí, a vážně, pobožně, jak by se modlila, na minulé i příští myslí žití. Své svatby vidí den. To bylo v neděli. Na nebi leskla se už večernice. Po tanci pod lipou, po hlučném veselí šla s mužem poprvé sem do světnice. Šla, květy ve vlasech, on v drsné dlaně své tisk chvějící se horkou ruku její, a oheň příštích chvil se z duše mladistvé lil červení po drobném obličeji. Na prahu stanuli: a náhlá tesknota, strach před neznámem duši její jaly, 59 jakoby vzdech a krok příštího života ze šeré jizby temně zaznívaly... V prosbě a důvěře tu ruce sepjala a rety vroucí modlitbou se chvěly – co venku děvčata vesele zpívala a pištci k tomu pronikavě pěli – Pak vidí řadu dní a měsíců a let v šedivé jednotvárné chůzi, a jimi plynul tak ten její malý svět bez otřesů, bez radosti i hrůzy. Při práci na poli jí zmozolnila dlaň, líc osmáhla a svraštilo se čelo, teď selkou rozšafnou se stala plachá laň, a požehnání na jich práci dlelo. Za letních večerů na lávce před domem sedala v kruhu žen a hovořily o prostých zájmech svých, o novinkách, jež sem ze vzdáleného světa zabloudily: jak císař po čtvrté se slavně ženil zas, a jakou sílu má ta nová paní – podkovu rozlomí, tác zlatý stočí v ráz a stůl prorazí udeřením dlaní; jak císař zbožný je, prý kostel vystavil, jehožto střecha samou mědí kryta; jak z Němec odkudsi do Prahy dopravil šat Veroniky, rámě světce Víta. 60 A za dnů nedělních, kdy slunce lesklý pruh v sváteční náladě pad do světnice, sedali u stolu, ona a její druh, o dnešním slově božím hovoříce: ji dojal Rozsévač, jak z klína zrní bral a sil a sil. Jen jedno zrnko malé se v půdě uchytlo a strom pak vyrůstal a ptactvo na něm pělo k boží chvále; jí smutku pocitem se srdce zachvělo nad Zrnem hořčičným, tím zrnkem drobným, jež musí umříti, by k slunci vyspělo v rostlinu s požehnáním stonásobným; pak život Mariin ji poutal: viděla ji, dívku hnědých zraků, tmavých vlasů, prostičkou, venkovskou, poselstvím anděla zdviženou do slávy a nebes jasu; a matkou zřela ji. S ní žila její ples i štěstí... Jen to utrpení divé na vrchu Golgathy jí lilo v duši děs: „Té matce měl dát pánbůh umřít dříve!...“ A šla tak řada dnů a měsíců a let v šedivé jednotvárné chůzi a jimi procházel ten její malý svět bez otřesů, bez radosti i hrůzy. Jde časem na pohřeb tu známých, příbuzných, na svatbu, na křtiny – jen jizba její, ta prázdna zůstává, tam nezní dětský smích, pláč, capot nožiček. A beznadějí 61 se hruď jí vlnila, když podzimkový klid na pružné začal dýchat tělo: když ruce scvrkaly, když bujný vlas jí říd, zapadla ňadra, žloutlo čelo. Než bůh byl milostiv jak v starém zákoně k Isáka matce: žije její děcko; to bude pozdní květ v podzimním záhoně krev její, naděje a žití všecko. Sní, že to bude syn; a že je bohem dán, buď bohu dán co obět čistá; po světci Křtiteli ať nazývá se Jan, jenž všude hlásal příští Pána Krista. Ať z něho dobrý je a dokonalý kněz dle slova písma zbožným k potěšení; snad faru dostane a celá jeho ves v něm bude otce ctít; a při modlení za otce, za matku své prosby vyleje, a Kristus Pán je přijme přelaskavě a dvěma dušičkám milostně dopřeje koutečku kdesi v nebeské své slávě – – Ať jí se podobá – ne dnes, však v onen čas, kde ještě hladké bílé líce měla, veselý hnědý zrak a hustý tmavý vlas, jenž kudrnatil se jí kolem čela... 62
II.
MATKA ŽIŽKOVA
Jde paní Katuše z vrat Trocnova a míří na úzounkou luční stezku. Je po polednách. Výheň žárová mdlou mlhou zastírá se na nebesku. Kře, trávu kryje prach. A nikde ruch. Hvizd ostrý cvrčků dusnem probíjí se. Vod blízkých zápach plní žhavý vzduch s trav, doušky vůní tíživě se míse. A paní Katuše se rozhledá po malém obzoru. Tam od Krumlova nad černem vrchů lehce pozvedá se spousta vlnek měká jantarová. Pohodí hlavou. Zrychlí krok svůj v běh, na pole nutno podívat se k lidu; snad možno naložit, než s mračen těch vod spousta spadne. Ona nechce klidu teď ani, kdy je u své hodinky tak blízko, blízko. A snad proto právě. Ať zdědí příští tvor ten malinký tu čilost její. K nádheře a slávě mu život nedá... Rozžhavený vzduch sprah, dusil hrdlo její. Z lehké trávy pod nohou její lesklá tílka much vylétla líně. Rej svůj kolotavý 63 komáři vedou. – Paní zemanka zahnula v levo, pod vrbovím je tu křišťálná, zacloněná studánka; pokleká, vodu v dlani nese k retu. A pijíc zadívá se na obraz v zrcadle vodním: bledošedé oči pod svislým obočím, nos orlí, přísný ráz v těch smělých tazích, ryšavý vlas točí nad silným čelem v středu rozčísnut se po spáncích – (a paní Kateřina vzpomíná maně, jak pan Ješek, tknut pobídkou, výtkou její, ruce spíná a kývá hlavou: Vím, že vy jste pán, já paní z Trocnova; to žertík malý byl pánem bohem dobrým lidem dán, by se mně, ženě s bradou, z duše smáli). A paní Katuše už spěchá dál. Slunce se zatáhlo. Už nade hlavou mrak zšedivělý jako plachta stál. Vzduch zakalil se. Barvou přísnou, tmavou ty louky, pole, chlumy dýchají. Zved chladný van se. V chumlech nad rybníkem šedivých jepic roje těkají, a vlaštovky tam prošvihují s křikem. „Pan Ješek věru ženskou duši má, je měký, dobrý... přeje si mít dceru, už v myšlenkách ji hýčká, objímá – však marně – syn to býti musí věru, 64 ať po něm zve se Jan – než bude mým, mým, mým – a krev mou cele musí míti, zlé doby jsou dnes, v čase budoucím snad úpornější ještě bude žití. Ba věru, truchlivé to noviny pan Ješek přivezl nám ondy z Prahy (mně, marnotrata, koupí tkaniny a bitý pás – za peníz jistě drahý!). Chor starý císař – prý už nevědí, zda nemoc ta jej nepovede k skonu – a hoch, král římský, všecko podědí v spleteném prostopášném Babylonu. Je Praha samý kněz a prelat, mnich, lenoši břichatí a cizopasní, jen v Hradě do čtyř set se čítá jich, těch liljí z písma – než tak nejsou krásní. Učení mistři ve škole se prou o pupek Adamův a zle si klejí, co žáci zatím po krčmách se rvou a medovině holdují a freji. Kostely plny svatých hřebíků a křížů Krista, svaté panny vlasů a stříbrem císař v zbožném návyku za rouhání to plní lotrům kasu.“ A paní Katuše pěst zatíná a ve zlé vrásky krčí se jí čelo... Pochmurná temná byla krajina a kdesi v dálce za horami hřmělo. 65 „A venkov samý klášter, mniška, mnichmnich, čeládka líná – kdyby bůh je slyšel, a všichni prosili za blaho bližních svých – jaký to ráj by české zemi vyšel! Ó kdyby prosili – však čas kde vzít? Kněz u oltáře sedí s plným košem, mnich po domech jde jako kramář žid, a hříchů odpustky si koupíš grošem! A českou řeč prý v Praze neslyšet a po venkově v městech samí cizí – ty císař seje, jak už jeho děd. Tak starý jazyk z domu svého mizí. Ohavnost, spuštění – jak Kristus prál, Sodoma stará vstala v naší zemi – můj pane Ješku, ty sis dceru přál? Já cítím, vím: bůh syna dopřeje mi!“ To vzkřikla už, neb bolest jako nůž projíždí životem a chůzi staví. A velké kapky řídce bijou už kolem ní v temnou svadlou zeleň trávy. Jde zas. „Ten starý císař u lidí je v lásce. Takto on je otec pravý. A přec jen hřeší, neboť nevidí. – Kdo, milosrdný bože, chyb těch spraví?“ A vzkřikla zas, ta bolest teď je však trvalá, hrozná... cos jak celá skála hřmí jejím životem... A s nebe mrak proud vody chrlí, země v blescích vzplála. 66 Jí nohy klesají, zrak kalí tma, prosebným hledem letí v blízko k stromu, jenž v tmavé nebe hází větvema a zčernalým pněm skřípá v rachot hromu, zrak zavřen, tělo žita vlnami se vleče k dubu... klesá ku pni jeho – – – – – – – – – – – – – – – – – – Buď požehnána mezi ženami a požehnaný plod života Tvého!
67
FERDINANDUS II. I.
DŮVĚRNÝ DOPIS
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu: Osoba jistá vyznala Nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší branou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem utiskly silně hříšnou rebelii – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou od Vás dobrých novin. Vídeň, 19. novembris 1620.
Ferdinandus.
68 II.
MILOSRDENSTVÍ Po 21. červnu 1621.
Je usmířen hněv Mého Majestátu, ó čistá svatá Panno Marje celská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebelů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Teď soucit chví Mou duší, že soud je čeká vyší a trest tužší, by Spravedlnost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jmenem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 69 III.
STARÝ PORTRET
Dva ostré uhly do očí ti padnou, jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz, tož nos a brada: mezi nimi pevně masité rty se k sobě přitiskují; studené velké bleděmodré oči by ze skla mohly být, neb smích a slzy v nich nejsou hosty, a cit této hlavy tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu, jak bývá u všech šelem kočkovitých. Ah, hrůzná hlavo královského tygra, rty otevři! Což, máš na ostrých zubech dnes ještě stopy čerstvé lidské krve? Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo: „Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou? Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku? Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled? (Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz, zkus trochu táhnout za ty ostré uhly, já zatnu nehty do těch tuhých očí – aj, vida, maska vskutku, povoluje!) Královský tygře, jaké překvapení! Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený do prázdna civí, čeho pak se bojí? Svých rebelantů, Švédů, Dánů, Turků? Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc se vidí na všech stranách obklopený 70 psy, puškami – je konsternován strachem a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. – A dneska jsi nám komickým už spíše: kostelník venkovský kýs potměšilý, jenž stykem dením s celým houfem svatých zná imponovat prostým chalupníkům, tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl kams výš – tvou věru nemůže být vinou. Jdi, nech zde masku, vrať se do své hrobky. A paty živých přes ni kráčet budou bez záští; nelze nenávidět tebe, jak sotva kdo se hlásit bude v světě, že miloval tě. Jeden stesk jen hořký chvít bude při tvém jmeně naší duší: Proč že jsi nebyl královským tím tygrem, jenž na pyskách a na ježatých vousech by dodnes nesl stopy čerstvé krve; proč příšerou ne, jejíž zločin by se moh vyrovnati gigantické duši – proč byls, čím byl jsi...? Stíny bědných předků, lze odpustit vám... ne však omluviti. 71
JOSEF II.
To bylo v říjnu. V hrobce kapucínů lamp věčných světla začala se chvíti (byl čas tu půlnoci), a v šerém stínu ty plamínky jak kapky krve svítí. A děs a hrůza, jak jich nepoznali v svém žití nikdy v sarkofazích spící, ti, kteří byli císaři a králi – provály mrazem údy práchnivící. Šla hrobkou žena v zabláceném hávě, s frygickou rudou čapkou v rusém vlase, šla štíhlá, pyšná v mladé vzdorné slávě, a ňadra její svěže klenula se. V pravici nesla hlavu zkrvavenou, – ach, rokokový obličej ten bílý! – dlaň majíc světlým vlasem obtočenou, – v tom vlasu dosud stopy pudru byly. – Z bílého hrdla tenkým teplým tokem na sarkofagy krev teď dopadala – neb žena ta šla volným krokem a hlavou jako kropenkou kol vlála. A hrobky chvěly se. A šla, šla blíže až k mauzoleu, jež se do tmy blyští – jak Dolorose skleslé u pat kříže se v rakvi jedno mrtvé srdce tříští.* * Rozumí se Marie Terezie, matky to guillotinované Marie Antoinetty. 72 – – teď stanula, a hlavu rokokovou ukryla opatrně v řásních šatu, odtrhla jednu desku pískovcovou a rakev pod ní otevřela v chvatu. Tam ležel On... Mír vlídný, nerušený k úsměvu ladil antické ty tahy... A s láskou zahleděl se zrak té ženy na oči ztuhlé, na obličej drahý... „Mé dítě!“ vzdychla, hladila mu vlasy. Zdvihla mu hlavu. K hrudi si ji vila... Tu řada mrtvých kolem odychla si, a necitelný tupý sen dál snila. 73
NAPOLEON
Krev rozpálená žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství! Rovnost! – řinulo se z hrdla – A volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, prelaty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu, královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je rudá jak krev každého lotra. Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce vzadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. I zajel odhodlaně ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, 74 a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, živě rozohňuje se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, do proudu řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. I navrátil je tlustý felčar bohu, nebi a peklu, prelatům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, řády – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar – když se lidstvu stesklo po králi – sám si korunu vtisk v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. 75 Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo, pad felčar z neúprosné strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... I my jsme dosud zdrávi jako otci, jimž pomohl on. K jeho jmenu víže se vděčnost naše. My je vyslovujem i s obdivem i s úctou. Neb cítíme, že nástrojem byl božím, že Prozřetelnost vše to předurčila; zjev jeho hrdě naším sněním kráčí s tragikou svého žití. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé dobré zdraví! 76
ORNAMENTY
II.
[77]
VISE
Tak divně truchlé bylo moje snění. Na moje oči padlo světlo dení, žlutavé teskné světlo z konce září, však slunce neplálo. A mému zraku se náhle zjevil veliký lán máků, smutečních máků, bledě fialových, stojících bez hnutí. V šíř, dáli kolem kraj plochý byl a makovým kryt polem, květ na květu, a jen květ vedle květu, hladina samý květ. A nikde ruchu. Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu ležela mdlá a těžká jakás vůně, jíž v životě jsem nikdy neucítil a jíž teď nezapomním. Tu mě chytil úžasný pocit: přestává krev bíti a všemi pory prchá moje žití, tma v hlavě, v očích – jen to pole vidím, tu bledých máků pláni bezútěšnou a padám, padám v ni – v tom jízdou spěšnou chabnoucí duší prohřměl život celý, má minulost, jak proud kýs rozkypělý, ty činy, slova, pocity a fase, co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi – ba, detail každičký. 79 A v duši křísí se lítost nesmírná: ne toho líto, kde klid byl, štěstí, – ale chvíle tyto, kdy trpěl jsem, ty žel mi opustiti... Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhl. A to byl konec. – Kdosi po mně sáhl mrazivou rukou. Pad jsem v květy pole. A v posled zřel jsem kolem sebe dole sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava. Ty jedny kosti, jiné ještě s těly. Mé zraky vyhasly... už neviděly, zda známí tu... 80
LA BÊTE HUMAINE
– To bylo na manevrech příbramských. Na táhlém chlumu postavili jsme svou baterii, jícnům lesklých děl jsme dali za cíl masy pěchoty, jež na zoraném poli v daleku jak husté houfy černých mravenců se zdála lézti. Dělo zahřmělo. Já klidně used v trávu rezavou a s úsměvem se díval na tu hru. Po každé ráně z děla vyvalil se bílý oblak, jak když silný kuřák chuchvalce kouře ze rtů vyfoukne; i cigaretu jsem si zapálil a imitoval děla výdechy. Byl pěkný den. To nebe nad hlavou tak čistě modré šedlo víc a víc, jak ku zemi se v dáli sklánělo, a modrá jeho barva padala na zemskou u noh našich panoramu lehounkým třpytem; bílé domky vsí, kostelní vížky, obdélníky polí, mez každá, háje – barva do barvy se hroužila a odrážela se v tak určitých a pevných liniích, jak by vše za předložku bylo tu adeptu malířství. I naše děla s rozkoší jaksi v klid ten hučela a v pausách ran zas hlasně zpívali ve výši nevidění skřivani. 81 Tu zavřeští náš signál úzkostně, a zahřmí povel, vskočím na koněkoně, nám do boku se žene ku chlumu divokým tryskem četa dragounů; tasené šavle, uzdy zahled jsem hrát v záři slunce, rudé kalhoty a čapky jak pruh krve letící zjitřily zrak můj. Naše baterie se dává v útěk. Chlumu hřebenem jak ďasi letíme. A koní supot, hvízdání bičů, praskot lafet, kol, dunění země, temné zazvonění děl při nárazu slívá se mi v uchu. Trysk ostrý za námi již zřetelný nás štve a žene – jízda divoká! Tu smysly moje nějak ztemněly, já neslyšel než hřmot a dunění, já neviděl než cosi rudého, jak lidskou krev, louž krve, krve a všechny nervy byly napjaty jak struny k prasknutí a každý z nich jak volal by a sípal, prosil: Krev, krev, jenom krev... a červeň v očích mých víc ještě rudne, vlní se a hrá, má svůdnou vůni, já ji cítím teď – je přisládlá, mám na jazyku ji – Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se: má pravice je pevně vetknuta v držadlo šavle!... Věční bohové... Bestie bílá, bílá bestie!... Já styděl se... A plachý pohled vrh na vojáky své, neviděli-li... Však oni k hřívám koňů skloněni, 82 zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou zality krví, jejich pravice jak v křeči šavli v boku třímají – – bestie, bratři!... Zrak můj přeletěl po modré klenbě, kraji poklidném, a v duchu jsem si náhle připomněl kus básně nějaké, sen komický o míru, člověčenství, humanitě, jejž snivý poet v tiché noci as spřed v jizbě svojí v třetím poschodí, i musel jsem se trpce zasmáti. Však ano, nutno dopovědět dřív. Tak jak se stává vždycky v manevrech: zvuk trubky v dálce konec odtroubil, a jízda naše byla skončena. My zastavili. Bodří dragouni tu slezli s koní, prohlíželi si ta hrozná děla, naši hoši zas spocené koně jejich. Zatím já pil s vůdci jejich sklenku koňaku a mluvil hlouposti – co v nitru mém se choulila tak zahanbená, plachá, ubohá lidská duše... 83
Z DOB „WERTHER’S LEIDEN“
Je v černém rámci krajina: způsobně slunce zhasíná půl ponořeno pod obzor za řadou mírných vlídných hor. V zeleni skoro stopena ves, právě čistě bílená, sní v idylickém ztrnutí, jen jako ruku vzepjatou věž zvedá černou baňatou do růžového klenutí. A v předu v syté zeleni si hoví v ladném skupení sbor ovcí v posách vybraných, klid padá na ně, klid jde z nich, a roun jich bílé kučery jsou pravidelně krouženy, jakoby právě páleny umnými byly frizery. A strom tam stojí, velikán, jenž prostřel nad ten klidný lán pozorně v šíř svých snětí tlum. A pod ním, plný zbožných dum dlí pastýř: hlava odkryta a vlas, jenž stříbrem prokmitá, je pevně sčesán ku skráni; nad svoji hůl se naklání v modlitbě tiché dojaté, má na ní ruce sepjaté. 84 Za pánem leží šedý pes; špičatý čenich jeho kles na tlapky k předu vztažené, je tich, má uši sklopené a jeho moudrý zrak ti dí, jak němá tvář ta dobře ví, že s oné věže vyzvání zvon lahodně teď klekání... 85
POLEDNICE
Daleko široko plavé je moře ztrnulé v zčeření. S nebeské výhně lije se tekuté omamné horko – slyšíš ten vysoký, tenounký ton? Zní to jak struna kdes z dalekých houslí, jeden zvuk, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; praskají klasy; v daleku kdes poledne vyzvání... Kde se tu vzala, vzala se, na mezi stojí tu, stojí, klasy jí sahají k hubeným ňadrům, šedivá loktuše stíní jí tvář. Bez vrásek obličej, zažloutlý, suchý, dvé černých pohledů dívá se z něho, dvé černých blyskavě svítících uhlů vyzírá v žita lán z pekelných řas. Struna chví odkudsi dalekých houslí, jeden ton, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; klas praská; z dálné vsi poledne zní. Tiše se usmála, bělounké zuby kmitly se v tenkých a červených retech, utrhla z žita květ vlčího máku, nic více, jenom ten krvavý mák – 86 Staneš-li v poledne sám a sám v poli, spatříš-li loktuší zastřenou hlavu – křížem se požehnej, rychle se obrať, a střez se podívat do očí jí! Ty černé oči, ty svítící uhly zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla – duši ti vypije, teplo tvé krve – – pak na tě hodí ten krvavý mák. 87
ZVON
„Má choti milá, já zvon ulít dal, aby Vám den co den připomínal, den co den třikrát ten stříbrný hlas k modlitbě, k vzpomínce zavolal Vás. Oblekám brnění, beru svůj štít, v erbu svém chci záhy zlatý kříž mít, pojedu s císařem ve svatou zem bíti se pro Krista s Saracenem. Nenavrátím-li se za deset let, tož už mě nespatří nikdy Váš hled, mše dejte sloužiti, by duši mou Pán Ježíš uvedl ve slávu svou. Zvonem pak zvoniti kažte tré dnů, ať zví lid, že jsem už na věčném snu, a jemu buďte vším, čím já mu byl: v radostech přítel a štít za zlých chvil. Bude-li trudný čas a doba zlázlá, nechť s rukou silnou se spojí páž mdlá: chotě si musíte rozumem vzít, i když snad srdce tak nebude chtít. Pak dejte otlouci s věží i bran erb můj, bych nebyl Vám připomínán, a v den té svatby ať mlčí též zvon, zbytečně moh by Vás rozsmutnit on.“ – To rytíř Bužan byl, jenž takto děl a jenž pak s císařem v svatou zem jel 88 s pohany pro Krista Pána se bít a pro kříž zlatý, jejž v erbu chtěl mít... A roky míjely... čtyři, pět, šest – o panu Bužanu pražádná zvěst. Zvon zvonil na věži, a paní šla do kaple, klekla a vzpomínala. Osm i devět let... Z tažení už rytíři přišli zpět; i mnohý muž, jenž pana Bužana vídal a znal a jenž to i ono vypravoval – říci však nedoved, kde jest, kam šel. Už i rok desátý ku konci spěl, i potakoval lid hlavami jen: – Náš dobrý pán tam spí svůj věčný sen! Mše byly slouženy, a duněl zvon, neštěstí hlásil vší krajině on, a bledá paní ta do kaple šla, štkala a v slzách se rozplývala. A zase minul rok. Do hradních bran vjížděli ženiši z dalekých stran: vjel každý šťasten už v nadějích svýchsvých, vyjížděl smuten však, zlomen a tich. I přišel trudný čas a vojna zlá – bez rady tiskla se v čelo dlaň mdlá; „Ctná paní, neznám, co sladká je řeč, chci býti štítem Vám, nosit Váš meč!“ 89 „Rytíři, mohu jen vděčnost dát Vám: má duše – rakví jest, můj choť spí tam, mé srdce – u něho na stráži bdí, mé oči – nad ním jen planou, svítí. I světem nesmí být zapomínán: já nedám otlouci s věží ni s bran erb jeho; zvon jeho ať také zní, jako zněl doposud, v den svatební.“ I byla svatba pak. – Neveselá vyjela nevěsta do kostela, po cestě zamlklý stál lidí shon – najednou hlaholí s věže ten zvon. Jak výkřik radostný po době muk výská si do kraje stříbrný zvuk: Můj pán se navrací z vojny, můj pán! Můj pán se navrací z vojny, můj pán! Po tváři nevěsty rozlil se nach. V daleku na cestě zvedal se prach, sloup jeho nesl se blíže a blíž, a v slunci štít plál a v něm zlatý kříž. Rázem se s nevěstou obrátili, kůň s hřívou vlající k branám pílí. A zvon dál hlaholí radostí hnán: – Z vojny se navrací můj pán, můj pán! 90
ČASOVÉ GLOSY
[91]
SPIRALA
čili
NA SKLONKU STOLETÍ
Spirala jest nekonečná pravidelná křivka z jediného bodu vycházející a běžící v kotoučích rozbíhavých stále do kola tak, že vzdálenost jednoho bodu jejího na témž provodiči od druhého jest tak velká jako druhého od třetího atd. Definice spiraly.
Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách, pohledla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohledla kolem na bujnou zemi, na její plody, na její tvorstvo – mohutný pocit panství a síly prochvěl jí nitrem, v hrudi jí výsklo poprvé jásavé, 93 široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo. Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. Z malého bodu vyletlo křivkou v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spiralu vířivou, jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met. A spirala se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, 94 šíře a délky v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu. Drtila duše, tvořila bohy, drtila masy, robila krále, vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo navzájem v sebe, vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – nikde však štěstí. Lidstvo se žene spiralou vířivou, prostorem bez hrází, bez hloubi, výšky, šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, již nedali mu štěstí, zvrácené trůny, jež nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí, vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – 95 vše leží odhozeno na strašné cestě. Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove Minulost, plouží se za ním. Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni. Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží daleko za ním na dráze spiraly za kořist netvoru. A spirala se šíří, šíří prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím. Vzkřik časem jásavý zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo! Nějaký přelud 96 fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti! Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Ahasver báje své, na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé Minulosti, jak všecko jiné! A spirala se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem, přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných a marných nadějí a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spiralou vířivou. 97 Ta modrá Minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou... Ta aspoň najde vydatnou kořist... 98
ELEGIE
Proč vřeš a biješ, moje krvi?... To víno z minulého roku, je uzamčeno v klínu země v dužinách okovaných sudů – to bouří vždy a zakalí se a bije v stěny věznic svojich, když nahoře pod března teplem na osluněném svahu vinic vyhání réva mladé lístky a drobné úponky své vzpíná jak filigránské prsty, toužíc se zachytit a povznést, vzhoupnout... Proč vřeš a bouříš, moje krvi? Nač touhy března, snaha k slunci, nač zahořklý stesk nad vězením? Kam chtěla bys nést svoji sílu? Co děje se kde?... Kvetou bezy, jichž vůně určena je blažit nos šosáka, a užitečný v zahradách salát, špargl bují, psí víno krášlí ploty zahrad rozšafných lidí... – tiše, krvi, tys zmátla se. Kvas dále klidně a budeš také za pár roků solidním, čistým, rudým vínem, a mnohý rozšafný muž jistě rád uvidí tě na svém stole, kde bude vonět bez, kde v míse 99 lahodný, milý, bledý špargl ve žlutém bude ležet másle – nuž, víno moje, kvas mi tiše pro blaho svojí budoucnosti! 100
SOLUS SIBI
Nedat se zmást, kdy horkokrevná tlupa se k tobě lísá, květ ti hází voný, v tvůj vůz se zapřáhne a s řevem cupá, jak po úspěchu mladé primadony – a usmát se, když na to po té slávě se s nůžkami zas žene hoch kýs čilý jak učeň frizerský, jenž na tvé hlavě své métier se vyučiti pílí – dík, bozi, za to. Obojí jsem zkusil a umím to. A hlavu v pýše zvedám. Dál jdu, jak šel jsem. Šel jsem, jak jsem musil, a místo své si komandovat nedám. S tím světem jsme si byli cizí dosti. Styk náš byl jenom: rána proti ráně. K budoucna soudu hodím svoje kosti a doufám, také vítězné své zbraně. 101
EPIGRAM MÁJOVÝ
Ty starý hochu, první květne, viď, změnil jsi se, zvážněls, zmlád – jak jinak vídal v mladých letech jsem tebe z lůžka povstávat! Bezmocen ve stařecké zlosti, naběhlou žílu na čele, třesa se plachým, marným studem zírávals na svět kysele – a chápu proč. Ty sladké ody, citlivé stony, rýmů tok, hanebně bídná poesie tě vítávala rok co rok. A ty, druh plný zdraví, síly, syn slunce, z jeho záře tkán, byls poslem jara pro šosáky a v rýmech zkompromitován. Nu, už jest jinak. Sladkovodní už neslaví tě básníci, strach z tebe padá na šosáky, zavřené v tmavé světnici. A k slunci, zdraví, síle spějí pod rudým tvojím praporem legie lidí vyděděných, a kroky jich se třese zem. 102 Ty vstáváš čile, plný jasu a bouřný dech dme tvoji hruď – tvé dobré jmeno očištěno, tak, starý hochu, zdráv nám buď! 103
EPIGRAM LITERÁRNÍ
Už je tak protivně rmutno z těch romanů a novel břichatých, z těch pochmurných dram, detailních maleb a veršů až k prasknutí vypjatých! Vše známe. Nic není tajno; zpitvány leží tu před námi problemy ducha, hry nervů a duše se svými vlnami, křížení, dědičnost, milieu, vliv časů, záhrobní duchů svět – tak se to potácí v šabloně ve plucích třesavých nelidských vět – – Kde jsi, ó sílo života, kde slunce tvé, světlo a smích? Je tesklivo po tvém bouření a po veselých paprscích tvých! 104
1848–1898 Památce dělníků padlých v březnu 1848.
Každá ta myšlenka rozkvete, když těla lidská ji mrví, a ten květ musí nést rudý plod, neboť byl zalíván krví. Vy živí, pozdravte budoucnost jasným a veselým okem! Rudě to rozkvetá dokola víc a víc každičkým rokem! Ba, zmrven je ten širý svět a zvlažen už dosti, už dosti! Ta těla ubitá, vysátá, ty hladem pomřelých kosti, ty duše puklé a zničené, ty mozky strhané, trudné – na všem krev teplá je vylitá – až bolestně v očích to rudne! – Kde která myšlenka stála víc námahy, obětí, hoře? Z těch těl bys Alpy už postavil, tou krví vyplnil moře! Tož zdráva buď budoucnost, přátelé, patřte v ni zjasněným okem! kvete Vám osení do ruda, kvete víc každičkým rokem! 105 Vlast Vaše, stará zlá macecha, zhlíží se v opičí lásce v lotrech svých, sobcích a darebech, vybrané čisté to chásce! Dejte jí s bohem, ó přátelé, nač hlavy obracet zpátky? V srdci Vám obraz je vtisknutý té pravé vlasti a matky! Já věřím, vím, že ji nesete se ctí tím širokým světem – nuž ať ten celý svět zakvete tím Vaším červeným květem! 106
MODERNÍ (Improvisace)
Bezkrevná chorá společnost nás v mukách porodila; vztek choval nás, kojila zlost a v žluči je naše síla. Svou roditelku vlečeme, kol rukou její kštici a rozhořčeni bijeme jí v nalíčenou líci. A pochybnostmi zmítáni, kam vstavit nemáme nohu, však ženeme jak Titani na Olymp starých bohů. Za sebou mosty spáleny, otcovská v troskách chata, do očí dým štípe, plameny – a noha dále chvátá. Třpytivých veršů sladkota je hozena kams v hloubi, chcem slyšet hymnu života, kde oheň s krví se snoubí. Po salvách potlesku, vavřínech netouží naše nitro – svým hodným dětem je, světe, nech – my jitro čekáme, jitro! 107 A klesnem-li, než rozletí se obzorem světlé ty střely – náš let bude hlásat paměti, že chtěli jsme k němu a spěli. 108
MYŠI
čili
ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH
Z podzimních skrýší jdou v noční tiši šedivé myši na širý polní lán, kde na sta klasů zrn tají krásu – plod dobrých časů, jenž byl dnes posekán. Jaká to spousta! Kterak tu chroustá potvůrek spousta to cizí zlaté klasoví! Očka jim září, klid je v jich tváři, pak se i páří – jich způsob jest už takový. „Fuj, příběh sprostý!“ – Jen v počestnosti nechte být hosty své uši přímým veršům mým: ty šedé myši – pánbůh to slyší – jdou ze svých skrýší jen hladem hnány poctivým! My však druh za druhem, již jdeme za pluhem, 109 širokým okruhem dědičné národní role, my známe potvory, jež najdou otvory v špýchary, komory – natož pak v bezbraná pole! Klasy nám roznesou, zrnka z nich vytřesou, nečistou hubou svou hryžou je, pošpiní, znectí; ba, ani netušíš, už sám jich zakusíš: už leze taká myš ku jmenu, k osobě, ke cti. Kdyby je honil hlad, moh bys se usmívat a konečně jim přát, by žili a tyli si v suše – však ne, je žene jen na klasů našich plen, na loupež našich jmen bídáctví mrzácké duše. Tož, když se přižene po roli zděděné to jméno bezjmené, hned po něm, přátelé, skočte; bijte myš po myši, však Příští nejbližší s pochvalou nejvyší vám činy ty k dobrému spočte. 110
„BOŽÍ BOJOVNÍCI“ (Psáno v roce 1897, v den, kdy byla zrušena Badeniova jazyková nařízení)
Nač výbuch vzteku, nač to rozhořčení a nač ten zápal chtít se bít a rvát? Vždyť novým zrovna nám ten případ není, vždyť zažili jsme to již tolikrát! Dlaň pána časem lokajům v líc tleskne – což na tom? Toť už losem lokaje... Pokorně sklopí sluha oči teskné na pohled přízně znovu čekaje... My mlčeli, když bylo probíjeno dědictví malé; nechvěla se pěst, když utráceli svoje dobré jmeno a vdoví groš své vlasti, její čest – My mlčeli, když lezli do livreje, do dlouhých punčoch, s přeskou střevíců, přestaly vzdechy, úzkost beznaděje, ba, plnilo se snění tisíců – My mlčeli, když na hruď zotročilou jim blahoskloně ťukat počali: je dobře sic, být velkým vlastní silou, však líp je řád mít, dekret, pochvaly – Nuž, tleskla rána – nač se rozčilovat, když krev už zvykla na oběh si mdlý? 111 Teď moudrostí je pozorně se chovat, být trpěliv, než přejde rozmar zlý. – – – – – – – – – – – – – – – Však ať ti muži aspoň vousy shodí, husitské brady břitva rozruší, ať v službě své jak histrioni chodí, jak papeženci, baby, eunuši. 112
PIRATI
Nectili jsme, neslavili vlastenecké kramáře, neomylné hierarchy, zasloužilé copaře, práskali jsme ochlokraty, smáli jsme se hlupákům, kteří svoje prázdné lebky tyčili až k oblakům – za to všecko znamenáni kletbou psanců na čele sešli jsme se v mořské pláni, přátelé! Vzdejme díky dobrým bohům! Jaký život, jaký ruch! Volni na duchu i těle dýcháme ten zdravý vzduch. Slunce hoří nad hlavami, vody zelené se chví, a náš koráb hrdě letí s rozevlanou korouhví. Naše říše nemá mezí, sbor náš nezná přísných kast, ve svém srdci neseme si svoji vlast! Zdrávo buď nám, volné moře! Ať se ve tvém zrcadle roztřišťuje slunce, měsíc, planou hvězdy zapadlé – ať tvé tajuplné hloubky zburácené, zvířené 113 odhalují skalní prorvy, a své lesy červené – vždys nám milo, a jsme klidni, houpáni na klíně tvém – buď nám, matko vyvrženců, zdráva všem! Mnohou loď jsme prorazili zasloužilých copařů, mnohým ustlali jsme na dno z vlasteneckých kramářů, hlupákům a ochlokratům jistě málo bylo vhod, když jsme je tak potápěli v horkou lázeň slaných vod – dálnou otčinu pak naši úžas, vztek a furor jal, nový pranýř, nové klatby – tož jen dál! Plachty vzpjaty, vítr duje, moře hučí pod námi, letíme tak volně, hrdě zpěněnými vlnami; k bojování narozeni, bojováním tuženi, nesem neklid, nesem boje, zmatek, strach a zděšení. A co chováme si v srdci jako zář svých zřítelnic, to nám bude jednou soudcem – nikdo víc! 114
IMPROVISACE
Vy k světlu chcete a já k slunci toužím. Vy pozdravíte slokou jásavou tu vytouženou metu, neb vlídný Osud vždy vám dovolí je uchopiti rukou a přenést, kam si žádá duše vaše. Ty slunce moje, nekonečný ohni, planoucí v nekonečnu a nedostupnu! Syn prachu zvedá k tobě mdlé své ruce. Mám na rtech kletbu pro své velké touhy, s úsměškem trpkým měřím svoje síly a přec tě miluji, ty slunce moje, daleké ty slunce, tam v nedostupném nekonečnu! Tu hrdost mám však, že miluji jen tebe, ty slunce moje! Ať jiní mají louč blikající, vonou voskovici, či pochodeň, jež pryskyřicí páchne, ať dovolí jim Osud je chápat rukou a při jich svitu sedět v teplé jizbě a šosatět a stárnout, plést punčochy a vypravovat bajky zvědavým dětem – já letěl k tobě, 115 k věčnému ohni, k životu, zmaru! V zžíravém posměchu nad svojí touhou, nad svojí silou já zahynu – však miloval jsem tebe, ty slunce moje, daleké ty slunce tam v nedostupném nekonečnu! 116
ŠAŠKOVA TRAGEDIE
[117]
VIDĚNÍ Z R. 1648
Já viděl Věčnost. Nad hvězdami všemi a dalekými planoucími slunci, kam lidská myšlenka se nedonese, já viděl Věčnost. Neobsáhlé cosi bez hloubky, hranic. Ležely v ní věky s národy, vojsky, říšemi a králi, oltáři, bohy; zločiny tam byly i velkost, sláva, bída milionů i jásot jednotlivce; báje srdce, sny ducha, dramy zoufání a krve – vše ztrnulé a všecko beze hlesu. A příčiny všech věcí řadily se k svým následkům, a bylo všecko zjevno, jak palce kol, jež v sebe zapadají. Měr lidských nebylo tu zla a dobra, vše vymknuto je dávno z lidské sfery, a pocitů tu není, jenom Smrti. A časů proud jsem viděl padající v tu neobsáhlost. Na šedivých vlnách se nesly říše, národy a vojska a knížata a králové a sláva, sny, báje, krev a zoufání a bída, uvadlá srdce, duše polámané – a pokud z toho pozemského žití jim hlasu zbylo, hlučelo to, lkalo, úpělo, klnulo a vyčítalo, i potom stichalo vše, bezehlasně klesajíc v majestátní ticho Smrti. Já viděl Osud. Seděl beze hnutí nad valícím se šedým proudem časů, 119 sám šedavý a studený jak kámen a záhadný a velký jak ta Věčnost. Do proudu díval se a jak dvě hvězdy, dvě černé hvězdy oči jeho byly, však neleskly se. A tu pluly chvíle s úpěním zbitých, mukou porobených měst, vesnic ohněm, pláčem, bídou psanců, vším děsem války. Duše má se chvěla, neb rodné hlasy zněly z toho proudu, to bědy mého lidu pluly kolem. I pozdvih k Osudu jsem svého hlasu: „Kde váhy jsou, jež toto všecko váží? Co přijít ještě má? Co přijít může? Hle, třicet roků pluje kolem tebe, tož třicet roků krve, slz a vzdechů. Čí vina je? Jsme právem odsouzeni? A byla-li v nás vina, už ty slzy ji mohly smýti a ta krev ji splatit... Co nutno ještě?“ Seděl nepohnutě. A náhle bylo jasno mi v té chvíli, že není pánem vin a pokut, trestů – on věčný dohlížitel, nese péči, by myšlenky a činy v zemském žití plod vydaly a zašly, a plod jejich by vyzrál v nové myšlenky a činy, a řetěz přerodů těch vládne lidstvem a na Věčnosti on je řadí k sobě, by v říši Smrti byla harmonie... 120 A takový děj zřel jsem v proudu nyní: Most vidím, věž – oh, znám ji, na té věži poznávám zřejmě zrezavělé koše, v nichž houpaly se kdysi sťaté hlavy, jež přinesli sem ze Starého města – a kolem věže jarobujná mládež, to naše mládež, s klobouky a pery, puškami, kordy: jako lvi se bijí – oh, česká krvi! nadšení jim září z bujarých zraků – ó ten svatý zápal, jímž život, oběť největší, se pálí! Muž suchý v kutně – poznávám tě, otče, a líbám kříž, jímž kyne v boj tvá ruka! – jim velí, pobádá je činem, vzkřikem a marně ne: hle, schlíplá Švédů smečka jak s beznadějným vztekem ustupuje! Tu cítím, jak se upírají na mě dvě černé hvězdy, nelesklé ty oči a Osud mluví: – Vidíš boj ten dole? – „Zřím, vlci švédští chtějí dobýt Prahy.“ – A obhájci? – „To naše mládež zlatá.“ – A vede ji? – „Kněz Plachý, jezovita.“ – A bijí se? – „Za víru katolickou a za Císařskou Milost, Ferdinanda.“ A tu jsem viděl, jak ty černé hvězdy zaplály na mžik, jak z nich krutý výsměch vyšlehl na mě. Na to Osud řekl: 121 – Číš naplněna. Jesti dokonáno. Už boje netřeba. – I stalo se pak, že vskutku mír byl zavřen, válka hrozná že došla skončení, a časy bídy že přestaly, jak kroniky nám praví. 122
MONOLOG
K vám, kteří pozemskými statky oplýváte, vznešení páni, šlechto urozená, monarchů z vůle boží Majestáty, ubohý blázen ruce spíná – zlá doba na něj dolehla to ode dne, kdy začala hrát Bída na housle k tanci jeho Veselosti... a proto v zrak se jemu nedívejte, neb může smát se pouze jedním okem, co druhé se mu v slané vodě topí, a obě ho tak bolí, bolí – nemáte, páni, někde ve svých domech vakantní službu domovníka? Můj otec – znáte, páni, toho starce? Je domovníkem v starém šerém domě, kde asi dvanáct nájemníků bydlí, má bleděmodré čekankové oči a v prsou starou, zajizvenou ránu – můj otec bolí mne. A znáte vy ten starý, šerý dům... nad železnými vraty trčí pták, podivné černé zvíře, má dvě hlavy, dívá se na vás otevřeným zrakem a přec je neživý; a chodby jsou tam šedivé a tmavé, na stěnách visí kříž a pavučiny, a v lidských tělech scvrkají se duše na pidimuže. Můj otec je tam domovníkem. 123 Náš ponocný však mnoho pamatuje a mnoho zná a mnoho viděl. Když spravedlivé nebe oko zavře a zardívajíc hanbou se a zlostí nad vším, co za dne bylo uvidělo, usíná smutně – když lotři noční povstávají k činům, on s lampou kráčí, bdící svědomí, a pozoruje... Ten ponocný mi jednou vypravoval, že nejsem jenom sluhy potomkem, že sluhou nebyl vždycky otec můj – ach, od toho dne začala hrát Bída na housle k tanci mojí Veselosti, a proto mohu smát se jenom jedním okem, co druhé se mi v slané vodě topí – tož prosím, v zrak se mi teď nedívejte! Můj otec pánem byl a stavěl dům. Ten starý, šerý dům, ten stavěl, páni, on. Pro děti svoje, svoje přátele a také trochu pro své pohodlíčko – vždyť taký už jest, páni, světa běh. Pak dlouho bydlil v prvém poschodí, to dávno už, já nebyl na světě – tak starý ponocný věc vypravuje... A potom stalo se: – bez viny nebyl ovšem otec můj, však proto lilie jest pouze květinou, že nevina je – den osmého to listopadu byl (to všecko viděl starý ponocný, 124 a spravedlivé slunce – spalo, spalo, ach, slunce spává vždycky v listopadu), tu v domě hádka strhla se; kde meč, kde dýka – všichni sápali se na mého otce. A jeden vehnal špičku meče svého až k srdci jemu. Myslili, že mrtev. A tenkrát jeho čerstvou teplou krví to zvíře nasytili nad vraty, až oba zobce se mu zkrvavily. To byla, páni, vlastně moje krev, neb já jsem pošel z krve otce svého, a že jí málo, tož jsem do dnes chudokrevný. Dešť ostatně už sešlehal tu krev s zobanů potvorného zvířete, já však ji vidím na nich do dneška. A proti nadání všech uzdravil se otec. A že byl od té doby pokorným, tichým, duší zakřiknutou, tož dali mu tam službu domovníka, tam, v starém šerém domě. A mně je líto jeho zotročení. Dvůr zamést káží – mete dvůr. Nanosit vody, – shrben vodu nosí. To a to přinést – běží ve dne, v noci. Jde panstvo na ples – otec v mrazu čeká, i přijíždějí – čepici svou smekne, a mrazný vítr hrá mu sporým vlasem – on necítí! S kozlíku vozu lokaj odplivne si a ví, kam otrocká ta slina padne, 125 a slina padne otci mému na tvář – on setře ji a necítí! Psa pohladí – na otce mého zařvou, pes štěkl by, můj otec skloní hlavu a v čekankových očích úzkost hostí a necítí... Ten starý šerý dům má trhliny. A trhlina je písmo Osudu, poslední hláska v jeho abecedě. A tomu smyslu otec rozumí a chodí, pátrá, plný zoufalosti a maltou zalepuje a svory vbíjí – v truc osudu chce zachovat ten starý šerý dům. Pán jeho spí, a neteční jsou k všemu nájemníci – jen tatíčkovi mému krade sen ten strach o starý šerý dům! Tu jako pavouk chodí ztichounka a jako včela kutí cos a lepí, neb křikli by, že ruší jejich klid – a tatíček můj necítí! K vám proto spínám ruce, ó vzácní páni, šlechto urozená, monarchů jasné Majestáty, dopřejte v některém svém domě pošetilému starci vakantní službu domovníka! 126 Hůř nebude mu nikde. On bude sloužit vždy a všude, poctivec bědný, a mnoho nežádá: jen kývněte mu blahopřejně řasou a poklepejte časem na rameno, on, dobrotisko staré, vám bude žehnat čekankovým zrakem, dušičkou udupanou, a vrásčitým bít o zem bude čelem! Já, vzácní páni, šlechto urozená, a Majestáty mocných vladařů, za toho starce já vám vděčen budu, mě bolí srdce – po bláznovském svém způsobu vám vděčen budu: papouškům, špačkům, opům pitvorným odkoukám talent jejich, smích uvězním do tahů vašich lící a přikuji jej zvonivými pouty – jen dejte, prosím, někde otci mému tu službu domovníka! 127
PÍSEŇ RODINÁ
„I otcevrahům měla by být milost dána – tak málo nás!“ – – to Maďar kýs řek, pak se také ovšem zbláznil, nu, žádný div! Jak blaze nám! My můžem se své české lípy dle nálady odetnout sněti, dolní okoralé sněti, jež netouží urvati purpur červánkům a stříbro bílým mráčkům, ach, prapor náš! Ty sněti proklaté se v šíř jen rozlezají – sem sekery! Ne, nic nám neschází a vším my oplýváme – Než, schází přec: rým písničce mé, rým; však ať v ní za to zvoní má rolnička! Ty rolničko má, poctivá ty družko moje, jen cinkej dál! Náš svět je na ruby: jen blázni pravdu mluví – tož cinkej dál! A v našich rybnících půl milionu kaprů se dohodlo, že nutno vyvražditi všecky bujné štiky. A stalo se. Svět na rubyruby, a proto moudří ztrácí hlavu. A kdo chce spát, nechť noční čepici až přes uši si stáhne – a dobrou noc! 128 A rozumným-li zrakem blázna rozhlednem se, duch zaplesá, neb průmysl a obchod zkvetly v našich vlastech za našich let; hle, steré továrny na vlasteneckou šťávu! A tovar náš jde světem vítězně a bez vší konkurence a živí nám půl milionu ctihodných a dobrých kaprů – buď sláva mu! Lze v lahvích bráti jej, či en gros, v celých sudech, však radno jest prozkoumat předem rudobílou etiketu, neb taškáři jsou u nás obmyslní jako všude v světě, a svět je zlý! Čest národa! Té máme tolik, bratři drazí, – dík praotcům – že možno žít z ní jako zveselený dědic z svých odkazů. To byly orgie! To šampaňského zátky v dál hřímaly! Šosáci zřeli na nás studenou svou hrůzou, eh, sper je kat! I na dluh žíti možno, vesele žít, ryčně, čert rozum vem! I bilance vem! Nač se do tobolky dívat! Nuž, vzhůru číš! l bylo nějak – také ještě nějak bude – těm praotcům nějaký dloužek také nějak zaplatíme: náš dobrý Hus 129 svůj pomník dostane, vzdor všemu, hrom a peklo! Co chtějí víc? U čerta, nač ten stálý skřehot sov a sýčků, co má to být? Vždyť přece není půlnoc, vždyť jest jasné ráno, jdem k poledni! – – Nad hlavou ubohého blázna slituj se, ó pane Ježíši Kriste, a chceš-li soudit, suď soudem nejpřísnějším jen srdce jeho čisté! Ne, nic nám neschází... jen úroda nám schází... jen úroda... Půl milionu dobrých šibeniček u našich vísek, měst, půl milionu dobrých pevných kliček – a do nich půl milionu vlasteneckých hrdel, těch řvoucích vlasteneckých hrdel. A když by prací naší vypěstěných půl milionu takých plodů klátilo se vlastí, z té úrody bylo by dobře nám a dobře všem těm příštím až na věky! 130
EPISODA
V sluch mého bláznivého Majestátu zalehly hlasy nespokojenosti; a že to hlučení mi bralo spánek a rušilo poklidné zažívání, tož po příčině pátrati jsem začal: milion jest jich, milion to celý a možná víc, a všichni stojí dole, nejníže dole v šeru, puchu ulic, jak vyšli z šachet, továren a dílen, ze hřmících vlaků, ze stavenišť rudých, z cihelen, lomů – mají žluté líce, pohledy zlé a zatvrdlé a ruce, žilnaté ruce, zpěchované, černé – bud’ nemyté, bud zažrané v nich vrásky – a ruce ty se zatínají v pěsti a pnou se vzhůru, k tomu ústa křičí, už zvykem jaksi rozevřená ústa: Chléb! Světlo! Světlo! Chléb! a Chléb a Světlo! Ten pohled zrovna estetickým není a řev je také trochu jednotvárný i ve slovech i v ostré melodii... Ach, na nás, bláznech, Osud zaskrblil si, když rozum rozděloval, za to přidal nám na srdci, což bláznovství je naše. Neb srdce – to jest cestou k našim očím a srdce jest i cestou k našim uším i dveřmi k duši naší. Jest i mírou, jíž svět i lidi měříme, jest váhou pro zlé a dobré – srdce je náš tyran, vše ostatní v nás jenom otrok jeho. Tož řev a pohledy a pěsti vzpjaté 131 mé srdce stiskly. K biskupům a kněžím já o radu šel. Na klenutých břichách sepjaté ruce točili si mlýnky a v tuku skrytá očka vznesli k nebi a řekli: „Plni Satana jsou oni. Ne chlebem člověk živ, však slovem božím. Království nebeské nechť touhou jejich, a ostatní vše přidáno jim bude.“ A někteří z nich na balkon i vyšli a kázali ta slova dolů davům, čtli z evangelia cos na to ještě, než nepronikli hlasem – plni zlosti hodili knihou v shluk ten, kniha padla, však milion řval výsměšně a drze: Chléb! Světlo! Světlo! Chléb!... Tu obrátil jsem k vlastencům svůj zřetel: „Hle, bratří dole, jedna krev, krev naše!“ Vlastenci pěli nadšený zpěv jakýs, dva rýmy: Vlast a slast! mi hřměly v uši, a dlouho proseb mých si nevšímali. I klepati jsem na jich srdce počal – podivná srdce! byla malá, větší a znělo to v nich peníze jak v měšci, a každé mělo přelíbeznou vlastnost, že roztáhnout dle potřeby se dalo i na pytel až – z čehož já jsem viděl, že srdce blázna od přírody musí být jinak strojeno než patrioty, a další výklad: bláznovství, to není změtení koleček, jež v lebce máme, však nedostatek elastiky srdce... 132 Konečně usmál patriot se jeden a řek mi: „Blázne z bláznů, vyjdiž se mnou.“ Vzal pěkný bíločervený si prapor, vstoup na balkon a rozvinul jej celý a hromoval: „Ne chléb, Vlast matka napřed!“ I spustil prapor v davy. Prapor dopad. Tu milion se vztekle na něj vrhl, půl bílou oderval a šlapal divě a rudou půli vznesl nad hlavami a řval zas: Chléb! a Světlo! „Viz, blázne,“ vlastenec se na mě katil, „s korouhve naší strhli barvu míru a barvu krve drze vytyčují – oh, jenom bodák sklopí tyto ruce, olovo stiší řvoucí tato ústa – toť vlastizrádci –“ a šel rozhorlený pět píseň druhů. Já šel k lidumilům. Ozdoby lidstva, svědomí ta přísná, seděli v radě: zakládali spolky k ochraně zvířat, psali manifesty o věčném míru, skládali tam protest, to proti vraždě tuleňů a mrožů, neb Eskymové tak prý zuřivě si proti těm přeubohým tvorům vedou, že možno bát se již jich vyhubení... Na slova má vstal stařec šedobradý a útrpně mi v oči patře pravil: „Ubohý, blázne, jedno tobě povím. Zda pozoruješ koně na ulicích? V povozech těžkých zapražené koně? Hleď, tak jdou od prvního kuropění do pozdní noci. Viděls jejich oči? 133 Jsou slepci, bědná zvířata. A nad to nemají hlasu, nemohou si stýskat a požalovat. Jdi, rci milionu, by na kolena pad a blahořečil Osudu svému, že mu oči nechal a lidskou řeč, že stýskati si může. Cíl náš je velký, daleká je cesta, a protest první tam, kde utrpení je větší...“ Lecos řek mi ještě filantrop starý – paměti však nemám. I šel jsem ku státníkům, diplomatům. „Ah,“ usmáli se, „předem nutno znáti je historii. Ta zná jenom kroky, rozvážné kroky. Skok – toť katastrofa, a státu složení jest velký problem, dějiny pracují tu, není radno, by lidská ruka sáhla v dílnu jejich. My věříme, že přijde jednou doba, jež vyplní jim požadavky všechny – však dnes tak není. Nutno tiše čekat, mít trpělivost. Zvolna, ale jistě jde doba nesouc v klínu, čeho třeba...“ A že to hlučení mi bere spánek a poklidně mi zažívati nedá, tož sám vystoupím, našloť srdce moje prostředek, pomoc – milion mi bude v pravnucích svojich ještě blahořečit: „Vy dole tam, vy ruce natažené, vy klesněte! A volající ústa, vy zavřete se! Poslyšte mé rady! Mé srdce mluví! Sevřené mé srdce. A netiskněte mi je, prosím, dále, 134 neb bolí to. Já, blázen, radím moudře. Je nutno zvrátiti řád jeden předem, řád Přírody! Hle, viděli jste včely? Tam královna si sedí pyšně v úlu a trubců má kol sebe valné roje, a dělníci tam, kteří trubce živí i královnu! A mravence jste zřeli? Tam kasta dělníků a bojovníků a vůdci tam a parasiti líní. Tam nutna revoluce! Potlačení a kdož jsou dole, vzbouřiti se musí! Tam vaše práce! Přírody řád zvraťte! Ať žije vzpoura! Mravence a včely musíte vzbouřit, tam je vaše spása! Vy znáte Darwinovu theorii? Nuž, tam to kotví, tam je pramen bídy. Přejatý zvyk a dědičnosti zákon, jímž žije tvorstvo! Ke kořenům jděte a neste prapor červený v ty ouly a v mraveniště! Tato revoluce červánkem bude vašeho i rána, neb v řetěze tom zotročení všeho po článku článek rozbit býti musí. Vzestupně jde to. S mravenci to začne, a u vás skončí. Příroda je krutá a konservativní, vy vneste vzpouru do její říše, ona rázem ztratí svou raison d’être, a v tom okamžiku dech svobody vším tvorstvem stoupat bude. Od včel až k vám. Toť jasno, bratří moji! A u kořenů dlužno začít, jinak to dílo bude nezdařeno zase. Vše půjde rychle, nebojte se, prosím, neb tisíce let před Věčnosti tváří 135 jsou jako výdech jeden. Lebky naše už budou tlít, je pravda, proti tomu však neznám rady. Soulad má býti ve všem, a délka cesty vyžaduje času. A svaté právo vaše, jak je zvete, též času třeba má, by povyrostlo a síly nabylo a hlavně: zubů... Neb dneska, přiznejte mi, prosím, přece je nemluvně to chudokrevné, malé a bezubé a v ručkách nemá síly... Nuž, neznám strojit slov ve hřmivé věty, v obraty přesvědčivé, vím však, cítím, že jedno třeba: Nésti revoluci do mravenišť a úlů! Rozbít zákon Přírody staré, zrcadlo jí rozbít, jež lidem drží – pak vše bude jinak... A požehnání mého Majestátu buď láskám vašim...“ 136
TRAKTAT O VLASTENECTVÍ
Ten kousek země, kde jsem rost a prožil své dětství, chlapectví, svá mladá leta s tím sladce hloupým prvým milováním, s tou prvou trýzní, zklamáním a hořem; v rovině labské jedno bílé město s modrými lesy v dálném horizontu, se starým zámkem, zdivočelým parkem, náměstím klidným, chrámem beze slohu, jenž stlačenou věž nad krajinu zvedá, vlnivá pole, alejové cesty, na křižovatkách boží muka, louky při tiché řece, známé vísky kolem – ten kousek země vše jest, po čem toužím v ulicích řvavých protivného města. Však spíš to touha po mých mladých letech, jež tam jsem žil... neb duše bláhově si ty kraje kreslí, touží po nich, teskní – a zatím se v ní, blázínku, chví naděj, že návratem tam se jí mladost vrátí... Vím, že bych stejně miloval kraj jiný, kdybych byl jinde mladost svoji prožil. A toť má vlast. Nic víc. Já nenaučil se zbožňovat ten zeměpisný pojem, jejž utvořili hladcí diplomati v svých kabinetech; jejž nás profesoři z map znáti učili; a který může, jak každý jiný zeměpisný pojem, už zítra třeba scvrknout se či vyrůst – dle toho, padne-li kdes na bojišti, v strašlivé bitvě, po níž nám nic není, víc mladých lidí z té či oné strany! 137 Já nenašel svou pýchu v historii, v modlářském chrámě, kde se zbožní snílci vrhají k zemi, tlukou divě v prsa, že též jsou Čechy: ne; jak všude jinde, jsou děje naše řadou strašných činů,činů (konaných námi, utrpěných námi), ničemných lidí, rozvlněných vášní, a prorad, útisků a otročení; i světlé zjevy byly tu, jež staly se jasnozvukou mincí deních frází chytrákům dnešních dnů, jak všude jinde. Též na dny naše nejsem hrd já. Nejsmeť my lepší jiných. Jsme mělcí, bídní; kde je moc, tam sehnem otrocky šíji, za to poníženým jsme zlými pány. Chvastaví jsme sobci, vznětliví blázni, směšní ve své pýše a malomocní v planém rozhořčení. Taškáře máme, hlupáky a lotry i obchodníky v čistém vlastenectví, hrst lidí též, vždy poctivých a přímých – to vše má všude jinde každý národ – a bozi, to snad má být zřídlem pýchy? Ne, nejsem vlastencem a nemiluji svou vlast, jí nemám, neznám, také nevím, proč milovat. – Jsem Čechem, jak bych mohl býti Němcem, či Řekem, Turkem, cikánem a negrem jinde se zrodiv. Češství mé je částí života mého, které pociťuji ne jako slast a rozkoš, však jak vážnou 138 vrozenou povinost. Má vlast jest jen ve mně, tu nepřistřihnu na komando něčí a neobarvím podle dení mody; ji nevezmou mi; ona bude žíti, když nad mým hrobem bude růsti tráva, dál v jiných duších – v nich-li zajde jednou, pak mrtva jest, jak pěl to starý Kollár. A pracuji-li pro ni, pak to práce je pro češství, jak já je cítím v sobě. A budu-li kdy na ně hrd, pak budu hrd jenom na svůj život... 139
KONEC SATANA V. E. Šaffovi
[141]
Byl podvečerní listopad. Šedivé mlhy táhly z lad a lezly k těžkým nebesům. Je dole víska, nad ní chlum, po jehož bocích za leta koz mlsných stádo poletá, a na jehožto vrcholi zří stará lípa do polí svým stínem kryjíc hochů shluk a starý obraz božích muk. A teď, co den se s nocí rve, tu sedí divných druhů dvé: v orvané lípy koruně Smrt hoví si jak na trůně, černého zraku dutinou se rozehlíží krajinou a žlutou vpadlou křiví líc táhlý si nápěv hvízdajíc. A na studené kameny muk božích used skrčený a sešlý suchý čert. A žal mu ze psích očí vyzíral i rozkašlal se chvílemi. V tu dobu kráčel polemi vesnický páter. V sklonu dne to chození je příjemné, neb žaludek spíš vytráví a k večeři se připraví. A při tom možno promyslit, co zítra zbožným uším dít, 143 až naplní chrám, po raní ve velkém vzletném kázání. Že vysokým pak nebyl chlum, nes po něm páter tíž svých dum, a když už na vrcholi byl, shled čerta a se zastavil, tři kříže vťal do vzduchu v ráz a křik: Apage, Satanas! Však pekel syn se trpce smál a takto knězi vyčítal: „Tak vida, jak na hloupou zvěř jdeš na mě, otče; hanba, věř. Což jsou už tempi passati, že bývali jsme ty a ty? Ty, pastýř duší, stáda kněz, já věrný sluha tvůj, tvůj pes? Já sedal duším lidským v týl, já chrámy jimi naplnil, já hnal je v šero zpovědnic, já ve snách jevil jim svou líc, já při kšaftech u loží stál, na kostel, klášter vzpomínal, na fundace a nadace, na divuplné orace, jež všecko vyrvou drápům mým – já byl jsem živitelem tvým. A sloužil jsem ti sta, sta let, však z tebe stal se zvolna led, mě zanedbals a zapomněl, a když jsem ti teď v ústret všel, ty na mě kříže házet chceš? Fůj styď se, otče, za faleš!“ 144 Kněz zvykem usmál se a řek: „Já nevím, čerte, nač ten vztek? Jsme hotovi, toť jasno přec, a data staršího ta věc. Stal jsem se k tobě netečným, žes ty se stal mi zbytečným. Nechápeš? Nuže, aspoň věř: Tys metafysická jen sběř, jež tak jen dlouho může žít, dokud v ni věří dobrý lid. Nu, žils přec hezkých roků dost. Však teď už lidská společnost nit žití tvého přestřihla. Už nevěří v tě – věc to zlá, však co tu dělat? S paluby se hází přítěž, zmaru by se vystříhala lodička, v níž sedí Církev Matička. Když kormidlo měl svatý Jan, tys mohl býti k službě brán: tu peklo žilo, v hranici hořeli bídní hříšníci, tu draci lezli po lesích, kde kořínky jed zbožný mnich, tu čarodějnic hříšný sbor vyletal v nocích nad obzor, tu rouhajícím na zkázu krev vytrýskala z obrazů a v kostele zor svatých soch se otevíral... Taks žít moh, v ten vzduch jsi dobře hodil se. V něm člověk žil, jak zrodil se, 145 náš po smrti, jak za živa. Ne vítaná, ne vábivá pak přišla změna. Církev máť však zná svých duší ostříhat. Teď svatý Pavel v ruce své má kormu lodi houpavé. On Církve advokát a štít, zná s proudem doby moudře jít a nezadat nic, nepustit. Co možno svolit, svolí se, co přítěží zlou, shodí se – tak pro tě není místa již. Vím, málo tomu rozumíš, vždyť v shonu věcí všelikém byls vždycky špatným logikem.“ Čert kašlal, potom do dáli se zraky jeho upjaly: „Oh, kněžská vděčnost! Moh jsem ji vlastně poznat životem! Vy Jidášovi klnete, a přec ho bylo v době té, v té zahradě tam potřeba – jej nebýt – jste dnes bez chleba! Vy proklínáte Nerona, a dle vašeho zákona on nástroj v ruce boží byl, vám svatých, světic narobil, váš kompaňon byl jako já – eh, marná řeč, a pamět má je slabá už...“ Ve snětí směs v tu chvíli zahleděl se kněz 146 a spatřil Smrt, jež bez citu zírala tupě na při tu. Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt, toť je dnes Církve věrný chrt a než ty, lepší. Věří v nini, má existenci solidní, již tvrdohlavých ovcí um nemůže zničit. Příštím dnům máť Církev směle hledí vstříc. A mohu prozradit ti víc. Ten kostlivec, toť skála je, na níž trůn Petrův kraluje, tak přečká všecko, Svět i Čas. Finis. Apage, Satanas!“ Po čertu třemi kříži ťal a po chlumu se dolů bral. I čert se zdvih a nečistá svá očka upřel na Krista. Však Kristus sešlý, plechový mu ani slova nepoví. Rez rozežral jej, vítr zlý jím lomcuje, že zakvílí. I zavyl opuštěný ďas a boží mukou pozatřás, však Kristus mlčel... Táhlý hvizd se ozval vzduchem, jako list Smrt svezla se a bez slova se chápe rámě čertova. A našlapujíc zlehounka s ním kráčí vážná, tichounká do zamlžených pustých lad, kam černý příkrov noci spad. 147
POSLEDNÍ PAPEŽ
[149]
Ne prachem, ani dynamitem ne, však po zákonu věcí pozemských se rozdrobila skála Petrova. Tu ráj se jako oblak rozplynul, do říše bájí peklo zapadlo, i začly psát se mythologie o svatých, světicích a andělích, s Olympem nebe srovnávalo se, a bystří učenci své úvahy pozoruhodným steskem končili, že v tvorbě bohů svých byl lidský duch až běda málo originálním. Ze všeho zbyla jen hrst symbolů pro dílny přičinlivých básníků... Ve Vatikaně papež Quidam žil, stařeček mírný, zbožný, citlivý. Dvě jizby pod střechou až obýval, neb pronajat byl celý Vatikan na byty, dílny, krámy, pisárny – a pronajat byl, že téct přestaly ty řeky petrského haléře už dávno ze všech konců světa v Řím, ba, ještě ferinové mazaní v úzkostných listech psali papeži, že tu a tam je víry plamínek, že hrozí zhasnout; má-li pláti dál, že nutno nesmrtelným olejem naplnit chladnoucí už lampičky – (Hyeny mrtvol! tímto olejem mínili ovšem mrzké peníze!) Už předchůdcové Papy Quidama 151 dolevali ty zbožné lampičky tak po všech cípech světa horlivě, že vyletěli z klecí britských bank ptáčkové zlatí, na to knihovny se stěhovaly za ocean kams, obrazy po nich, archiv, klenoty, stříbrné truhly světců všelikých i svatých kostí reliquiáře, tiary, berly, pláště, ornaty, a – ironie, rozmar osudu! – tu slávu světa židé skoupili... Tak oct se papež Quidam v podkroví, a to byl konec pyšné tradice... Už dávno v lepší službu odešel poslední sluha; mladí prelati už dávno byli oženili se, nesměšná zaměstnání našli si a s pořádnými lidmi splynuli; poslední pravý ještě kardinal za moře odjel s impresariem, by v sálech v nádherném svém purpuru dle smlouvy jako socha bez hnutí byl pastvou očí drzých Yankeů – – bez ovcí pastýř zbyl tu naposled, pobožný stařík. Není děkanů a kanovníků – z far jsou úřady, kde nad matrikou bdí teď byrokrat; z chrámů jsou hrobky mužů proslulých či galerie soch a obrazů a divadla a síně koncertní; klášterní teplé cely staly se asylem stáří drobných dělníků 152 a v refektářích strojí stravu jim fond z jmění kdysi knížat církevních – ach, divný svět... Je smutno papeži. Rozkvetla všude radost života, neb přestal mrzačen být lidský duch. Nahoře nebyl už bůh tyranský s odměnou dobra, trestem za hříchy, i nebylo víc dole otroctví, šplhavců nebe, karieristů; nebylo pekla, žití po smrti, i smetla tíhu bázně lidská duše; že svět byl vesel, žila vesele, a také lehce umíralo se – ach, divný svět... Je smutno papeži. Babička jedna, zbytek starých časů, mu vymetala deně světničky a rozvláčným svým tichým hovorem mu vykládala zvenčí novinky. Truchlivost padala vždy na kmeta – ne do minula byl to marný stesk, však myšlenka, že venku žije se docela jinak, nežli žije on, a pochybnost, zda ne též správněji... Když zemřela, kmet zcela osaměl. Už prodán také vatikanský dům, jen jednu světničku mu nechali, a z movitých všech statků tolik má, že sotva žíti může. Nechodí o věčný olej psaní podvodná, už pod okny se lidé nestaví 153 a prsty neukazují si víc obydlí jeho; žádný turista nevkročí více v jeho světničku, by pohled na něj, grošík almužny položil na stůl, usmál se a šel – nic, pranic. Tak se dožil konečně let Petrových. A jednou po ránu sousedka jeho, žena dělníka, jež dělívala s kmetem soucitně prostičká jídla, našla staříka již vychladlého. Lidé sběhli se a – stěhovavost rodin dělnických si nezakládá v hlavách archivů o životě svých spoluobčanů – na kmeta zřeli v sešlé lenošce v hábitu sešlém, jenž byl bílým kdys, na jmeno jeho někdo zeptal se, však z přítomných je nikdo nevěděl, ne jmeno, stav ne, počet roků ne, nic. Byla tu jen seschlá mrtvola starého neznámého člověka... 154
ORNAMENTY
III.
[155]
VALERIUS ASIATICUS
Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! V Tacitu pochmurném já našel dnes tvé jmeno, tvůj život, tvoji smrt – na jedné všechno stránce; a přec v těch málo slovech soucitem do dnes zní ta velká duše z kovu, jež psala to, jak duše má, jež zvlněná a bouřná tím mrtvým mořem pluje. Tam v Římě hnijícím tys miloval své stromy. Zeď bílá, vysoká ten svět tvůj zavírala, svět čistý, plný vůně. A pijan Claudius a děvka Messalina a chátra prodejná a libertinů rota – to bylo venku, venku... Zde světlo zelené, trav výdechy a barvy třpytivých květů, šum těch rozložitých snětí klid smiřující lily v tvou duši, ve trávě když lehával jsi na znak a snětmi díval se ku modré klenbě vzhůru, k té věčně modré klenbě, a viděl minulost a zotročilý dnešek i příští neslibné a marnost toho všeho, co zve se tady člověk... 157 Však sněti vztažené přes hradbu mlčenlivou, na cestu prachovou stín klidný vrhající, ty lákaly tak do vnitř... V nosítkách mimo plula jednou Messalina. A v její nervosní a rozvášněnou duši pad klid a šum a barvy. A touha zžíravá chvít začla každým nervem: tam za zdí klidno tak, tam plno barev, vůně, a z těchto starých stromů pel dýše čistoty – pel čistoty! a v Římě! – hoj, jak by chvěla se ta stará cudná těla vrásčitých laurů, sosen, a květy panenské by vypoulily očka – a vše by dýchalo svou zadrženou sílu v obrovské šumné echo při její orgii!... Tvůj ortel, bratře, vyřčen. Tvůj předek některý prý obrazu se rouhal Caesara. Zemřít nutno. Již lázeň vyhřáta, kde otevře ti žíly hoch, otrok odaný. Již hranice se staví, jež ztráví tělo tvoje... Naposled díval ses na milované stromy. Vál vítr z půlnoci, a listí jich se chvělo a bleskotalo v slunci 158 Tu hlavou šlehlo ti, že plamen větrem hnaný, ničící tělo tvé k těm snětím letat bude a pálit ratolesti, že kouře chuchvaly a zápach tvého masa prolezou kšticí jim, že v čistých listech chytne se černavý háv smrti – i svolals otroky a kázals postaviti svou hranici dál od nich... Že hoch čekal, vstoupils do lůna teplé lázně.... Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! 159
LEGENDA
O SMRTI JOSEFA PĚSTOUNA H. Schwaigrovi
Byl podzim žití jeho takový: dorostlí syni vyšli z domova jak vyvedená z hnízda ptáčata a vlastní hnízda sobě stavěli, pojali ženy, děti rostly jim, a šťastni byli; šla i Maria a pobývala v domech synů svých jsouc pomocnicí snachám zkušenou při porodech i pracích domácích a vnoučatům svým prvou družkou her a prvým vykladačem života. On, Josef tesař, také opustil tak smutný nyní rodný Nazaret a v Jerusalem přestěhoval se, by blíž byl chrámu, místům posvátným a hrobům mužů božích, proroků. Sám zajisté on zbožným mužem byl, jenž postil se, dny světil sváteční a předepsané dával oběti; a Bůh že v samotě mu pouze zbyl, tož k Bohu přilnul. Vedle Boha však byl Ježíš, jenž mu nad vše drahý byl. Jej v duši měl jak poklad hřející, jím žil, v něm nesl celou pýchu svou a celou radost stařeckých svých dnů. Když po dne skonu vyšel z dílny své a na ploché se střeše usadil a zadíval se v ohvězděnou noc, tu nitrem jeho táhly obrazy 160 minulých časů, prošlé žití své prožíval znovu v tichých vzpomínkách. Nazaret viděl, viděl mladost svou a prvé setkání své s Marií, jak štíhlá klopíc k zemi tmavý zrak se džbánkem ke studánce stoupala. I viděl chvíle, kdy si vědom byl, že vzrůstala v něm toužná náklonost k té dívce málomluvné; viděl den, kdy ptal se jí: chceš mojí ženou být? – a ona jemu zaslíbila se. I viděl den, kdy spatřil k hrůze své, že v mateřské jest ona naději, ač nepoznal ji... tenkrát tajně chtěl jí lístek zapuzení navždy dát, jak dovoluje zákon Mojžíšův – však neměl síly; hrdost muže v něm zlomila láska; nikdy neptal se, čí dítě to, jež nosí pod srdcem, a ona sama nikdy neřekla. I viděl noc tu v chlévě pastýřů, kdy bez přístřeší bludným poutníkům se dítě narodilo; na nebi ohromná hvězda zlatě zářila pokorně ohon nad chlév svěšujíc, a pastýři se sběhli vůkolní a před robátkem malým poklekli, jež k velkým věcem jistě určil Pán. Jak drahé bylo mu to robátko, když vztáhlo k němu tlusté ručky své 161 a v čistých očkách radost hrála mu! Neb byly to zas oči Marie, ty velké, tiché hnědé průhledy do pohádkových krajin věčnosti. I viděl strasti toho útěku, když před zlobou chtěl krále Heroda skrýt drahé dítě; pouště, šelem vztek, sluneční úpal, cizích lidí chlad a smutný život v zemi egyptské. I viděl návrat. Dítě vyrostlo, a dražší byl mu ten syn člověka všech dětí vlastních. Kvetla moudrost v něm, v něm Hospodin měl zalíbení své a jeho rty k své slávě otevřel. I viděl den, kdy Ježíš odcházel; jej zdržovat se neodvážili, neb slovo Páně zavolalo jej. Pak slýchal o něm. Valné zástupy své duše nastavily jeho rtům, Hospodin dal mu slávu zázraků, dar proroctví a celou pravdu svou. A stařec víckrát neviděl ho již a bez reptání ten osud nes, ba ani stesk ho nejal, neboť znal, že věcem toho světa ztracen jest, koho si k službě zvolil Hospodin... – – – – – – – – – – – – – – To všecko duše jeho viděla, když zrak se díval v světlo bílých hvězd a teplá noc ležela nad městem. 162 A stařec klidně čekal konec svůj, bylť úkol žití jeho naplněn a slavný úkol: jemu chudáku, prostému muži nazaretskému, Bůh v ruce svěřil mládí proroka, snad největšího od dob Mojžíše. – – – – – – – – – – – – – – I blížil se čas Noci Veliké. V háv sváteční se město odělo, a poutníci sem přišli z krajin všech navštívit svatý Hospodinův chrám. Den rozbřesk se, když v dílnu Josefa vstoup římský voják hřmotným kročejem a tato slova tesařovi děl: „Pilatus z Pontu, správce Judey, tak praví tobě, muži hebrejský: Tři kříže zrob mi z dřeva tvrdého a zítra dodej; na Golgathu dva a třetí přines v soudní palác můj, kde vezmeš za ně běžnou svoji mzdu.“ Tři kříže zrobil z dřeva tvrdého a na popravní místo poslal dva, pro třetí najal silnou oslici, jej přivázal na tuhý její hřbet a větev palmy zdvihnuv v ulici, poháněl zvíře k místu soudnímu, kříž odevzdal i obvyklou mzdu vzal. O zlosynech těch letmo řekli mu, že vrazi dva to, postrachové cest, a třetí, vzpurník proti císaři, dal králem Židů sebe provolat... – – – – – – – – – – – – – – – 163 A v pátek bral se Josef k Golgathě, by kříže prohled, dílo rukou svých. Šel šumem lidstva. V duši starcově neklidno bylo. Neznal důvodů. Sny děsily ho v spánku za nocí, a za dne tíha na něm ležela. Šel naslouchaje maně hovorům o zločincích, jichž těla bělala se s vršku popravního do dálky. Lid těšil se ze smrti vrahů dvou i vzpurníka, jenž chtěl jim králem slout. Ba tento prý byl větším hříšníkem těch druhých obou. Bohu rouhal se. A synem božím býti pravil se. Mojžíše tupil. Sobot nesvětil, ni přísných postů. Zákon zavrhl. A Šalamounův chrám chtěl postavit prý za tři dny! Tak lidská zněla řeč. Na modrém nebi kříže kreslily se s těly. Dole zástup hemžil se. Vzhled Josef. Oči hrůzou rozevřel a vzpíraje je na prostřední kříž jak v polosnu stál. Lidé křičeli: – Buď zdráv ty, nazaretský Ježíši! – – Ty, králi Židů, buď nám nyní zdráv! – – Eh, rouhači! – Ty, synu boží, ty! – Zrak Ježíšův se chvilkou otevřel, a vyslal v dálku pohled nevědomý. A stařec stál a zíral v oči ty. A vedle stáli kněží zákona, a Josef slyšel: 164 „Ajhle, smrti stín na víčka nyní klesá rouhače. Ze stánku chvátá jeho doufání, dům pavouka má více pevnosti než naděj jeho.“ „Rovna popelu je vzácnost jeho, bláta hromadám je vyvýšení jeho.“ „Potomci se zděsí nad dnem jeho, přítomní podjati strachem budou.“ „Z paměti tak jako mrtvý vyjde, učiněn jest jako rozražená nádoba.“ A Josef odcházel. A po cestě to v duši jeho hřmělo, dunělo, jakoby jakýs palác nádherný se v trosky řítil. Duše stenala. Pak chvíli ticho. Na to, jakby zas v ni dopadaly těžké balvany: – Bohu se rouhal! – Synem jeho zval se! – – Mojžíše tupil! – Sobot nesvětil, ni přísných postů! – Zákon zavrhl! – Chrám Šalamounův troufal postavit si za tři dny! – A duše starcova stenala znovu. Vešel v dílnu svou. Tu třísky byly, suky, piliny z onoho kříže... Josef na zem kles a šedou hlavu na ně položil a cítil v nitru ticho. Bylo po všem. Vše shrouceno a sříceno a mrtvo. Jen balvan těžký vedle balvanu, a mlčely. A krokem nehlasným tam vcházel Anděl Smrti. 165
ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY Ad. Brabcovi
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizí města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou voják jel do daleka, uviděl pasačkupasačku, klobouk smeká. A bílé pero měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě nic nedoví. 166 Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev za něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlandští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ a jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nakáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ 167
V NOCI PRVNÍHO MÁJE
Spí živí. V pláni nekonečné se choulí vrby skrčené, kol leží světlo fosforečné měsíční lampy studené. Z továren dálných oči žluté zří do siného prostoru, a s věží hlasy hodin duté se ozvou často v hovoru. Je dvanáct. Jako vítr letí přes pustou jezdec planinu, však dusot kopyt neslyšeti a kůň i jezdec bez stínu. A stane u vrb. Nade hlavou mu kosa blýská. Zírá v dál jakoby s touhou nedočkavou odtamtud čísi příchod ždal. Jdou... Jako na obzoru mračna když vyvstávají do vzduchu, černavá masa neprůzračná se rychle blíží bez ruchu. Lká vítr. V daleku pes vyje. A noční ptactvo vzduchem vlá. Modravé světlo dolů sije s zenitu hvězda umrlá. Jde v předu tambor. V lebku tluče, dva hnáty má za paličky – 168 nic neslyšet, však v taktu ruče jde za ním zástup celičký. Před jezdcem stane, salutuje a v dutý zrak mu noře zor vojensky číslo ohlašuje, v němž vyrukoval jeho sbor. Uznalý úsměv jezdci na to kol čelistí se rozšíří: „Můj nejvyší dík, Bído, za to, jsem spokojen, můj verbíři!“ „Nuž pochodem!" A verbíř-Bída: Hleď v pravo! komando hned dá, a celý sbor teď nohy střídá jak v buben úhoz dopadá. Jdou čtyrstupem, jdou přísně v taktu, hruď vypjata a v pravo zří jich trhaný a mrtvý zrak tu v hled dutý svému císaři. Za jezdcem v levo verbíř stojí a na svůj buben bubnuje a hlásí, kdo v tom kterém roji před Majestát teď vstupuje. Ty z továren vzal, ty vzal z dílen, ty z železnic, ze staveb ty, a onen sbor tam, zvláště silen, je z černých šachet vyňatý. 169 A těm tam, v stávce zastřeleným, těm možno nechat, verbíř mní, sled krve ňadrům rozhaleným jak medaliji pamětní. Muž svadlý, žena bez síly i žlutých dětí v sboru dost – na skráních, rukách tmavé žíly a jinak těla kůže, kost. Oh, vojska smrti bezejmená!... A hlavou kývá Majestát a verbířovi na ramena svou rukou ráčí poklepat. Již přešli... Jako dálné mraky za tmavý obzor klesli kdes, a jezdec stopuje je zraky neslyšně za nimi se nes. Pak verbíř-Bída spokojeně se rozhled kolem – a se dal tam k továrnám, zkad přitlumeně řad žlutých světel vyzíral... 170
VÁNOČNÍ MELODIE
V Betlemě zrodil se na slámě pán Ježíš z rodu ctného a idyličtí pastýři tam měli radost z něho. Pak vyrostl tak všelijak a bez profese, pasu po krajích chodil sem a tam a v očích plno jasu. Miloval děti a chudáky a horoucími slovy do pustých duší zahřímal a kázal zákon nový: – na chudých že prý stojí svět, jim po smrti že nebe patří, že Excellenc-pán s žebrákem jsou prý si vlastně jen bratří; ba chuďasa že jednou posadí si pánbů podle sebe, co velbloud prý projde jehlou spíš, než takový rentier v nebe; a v nebi, tam prý bude hoj! Vždy kamna zatopená, havanah pravá, peněz dost a vína nepokřtěná; to nebe že cíl náš a dědictví, svět že jsou vězení mříže – – – 171 A mocní světa tohoto na dřevo vbili jej kříže. Pán Ježíš ovšem z hrobu vstal, leč v srdci lekci nesa, té zemi tuze rád s bohem dal a vstoupil na nebesa – – – Ježíši pane, tvou památku slavíme teď během roku, ku tvému žití vzhlížíme v každičkém tom svojím kroku. Zrodíš se v Betlemě v prosinci k radostem drobounkých dětí, – neb idyly vymřely, a pastýřů už nikde neviděti – pak tuze čerstva vyrosteš a kážeš nám zákon svůj nový, bychom se v trampotách těšili alespoň pěknými slovy: že si nás, chudáky, posadí bůh otec hned vedle sebe, co slon projde uchem jehly spíš než taková Excellenc v nebe; a v nebi, tam že bude hoj: vždy kamna zatopená, věřitel žádný, cigar dost a vína nepokřtěná; 172 tady že lump jen má blahobyt, jen taškář že plné má špíže – o Velkonocích pak páteři na dřevo vbijí tě kříže. Ty, ale moudře vstaneš zas, když zem v jarní zeleni plesá, nedbáš, že růže chce zrovna kvést, a vstoupíš na nebesa. A to je facit: Svět jde dál, jak před tebou a za tvých časů; zle bylo tenkrát a bude hůř, zní skřehot prorockých hlasů. Nebe nám bledne, víra je pryč – hleď, líp by bylo snad přeci, kdybys nám několik procent dal hned z těch pěkných posmrtných věcí! Vždyť už jen tu a tam dětská směs z těch Vánoc tvých těší se zticha, a už jen páterům fialovým rostou z těch sloves tvých břicha! 173
EPILOG
[175]
VISE (Ravachol, Vaillant, Henry)
Už přešly věky... Popel našich kostí je dávno po všech koutech rozvát větrem, a naše chtění, činy, jmena, soudy jsou necitelným zvukem, prázdným mythem ve vodách minulosti. Života nové vření v nových formách po nových cestách k novým duje cílům. A mrtvé vody minulosti leží v liniích horizontu v modré dáli strnule, zasmušile. V nich není míry prostoru; v nich není vzdálenost času; velká Spravedlnost, jež vyštvána vždy od příbytků živých, jak psanec prchla v tuto mrtvou říši a vládne klidným vodám. Ke křížům, hranicím, ku špalkům popraviště, kde vražděna kdys idea, své rámě kříž vztáhl z Golgathy a druhým bratrsky dotk se guillotin dvou šedých, pařížské, montbrisonské... 177
OSUD
Možno, se těšit... možno připíjeti lepšímu příští... míti naděj stále – vždyť v duši často růžová zář vletí z dnů, které přijdou... věříš skoro – ale – Je propast: Její dno je nedohledno, příšerně zeje jícen rozšklebený, je ticho v něm, tma půlnoční a ledno a hluchý jest a věčně bez ozvěny. – Na oné straně cosi paprskuje, hra duhami a sladkým rytmem pěje – a s této strany příboj Bědných duje, zmítá se, vzlyká, ruce pne a kleje. A propast mlčí... Ach, my připíjíme přeludu, jenž se za ní míhá skvělý! Snad vnuci přejdou, až ji vyplníme až ke dnu svými vychladlými těly. 178
ŽALM
Ó Bože (jsi-li), proniká-li k Tobě hlas našich vlasteneckých advokátů, národních řečníků a veršotepců, žen blouznivých a čilých žurnalistů, všech, kteří ve všech toninách Tě prosí o svatý plamen nadšení, by spadl odkudsi s nebes, zažeh srdce, duše národa všeho k bojům dnešním, příštím – i kacíře i syna ztraceného hlas slyš a vyslyš: Spadne-li ten plamen, ať padá v srdce cudných milujících, jichž láska kvete v slohu třicátých let; ať padne v hrdla spolku při sklenici, jenž chraplavým svým hlasem hejslovaní; purkmistrům dej jej pro slavnostní chvíle, vlastencům z profese i advokátům, těm dej jej, Pane, neboť taký plamen neškodí celkem: chytne, kmitne, shasne, a nositel se z něho klidně vyspí jak z vína, z piva. Ale národ, Pane, chraň před nadšením tím jak hlízou, morem; před extasí a opilostí ducha chraň národ, Pane! Tvrdými nás učiň, tuhými v sobě, chladnými jak ocel, ta ocel, jež hrá leskem labradoru a nechytá a nehřeje. Jen sláma plamenem vznítí se, však život tratí. Ta ocel svítí, chladná, lesklá ocel, odráží slunce úsměvem svým modrým, 179 odráží oheň krvavými šlehy, kdo uhodí v ni, bolest cítí v ruce, kdo rozpálí ji do rudého žáru, ten nesmí všetečně se dotýkat jí, neb ona měníc modravou svou barvu v červenou zhoubu, zničí, spálí všecko, však sama nehoří. Tu tvrdost dej nám, ó Pane, hladkou tvrdost ocelovou – a jsme-li dosud železem jen měkým, nechť dopadá Tvůj perlík v naše tělo, ať duní to v nás, ať si hřmí ty rány, ať odletí ty třísky nestatečné, jimž není dáno ocelí být jednou, ztvrď, Pane, nás, by příští temné časy nás našly tak... Ó modrá oceli ty, z tebe-li bodák, vjede v prsa cizí a nezlomí se; šavle je-li z tebe, rozpoltí rázem sebe tvrdší lebku; dělo-li z tebe, dovede tvůj jícen mluviti smrtí; můžeš pluhem býti, tím znakem míru; chirurgovým nožem, jenž uzdraví, kde musí amputovat; i drobným perem, zbraní nejstrašnější, když nerezaví... Oceli ty modrá, ty, silna v sobě, na nic nespoléháš, jen na sebe, jen na tu tvrdost svoji, tu hrdou, egoistní, chladnou tvrdost – ó Pane jsi-li, slyšíš-li a můžeš – tou ocelí, tou ocelí nás učiň! 180
JULIAN APOSTATA
Zakrslá tráva sluncem v hnědo sprahlá se krčí spoře v žlutém moři písku jak plachá stopa kroků bezmocné zde přírody tvůrčí. V ohromný oblouk nebe rozpjato je nad pouští mlčící... A v dáli Eufrat své siné vody valí beze hluku jak řeka smrti. Sem zahnalo v kraj posupný a mrtvý, jenž vzdorem dýše k všemu, co je živo, jej, jenž plál vzdorem ke všemu, co žilo, tajemné Fatum, a v klínu písku kdesi tady ležel s krvavým bokem, se zaťatou pěstí a pohledem, v němž ztuhly blesky hněvu v poslední chvíli, kdy Galilejský na hruď jeho vložil svou hřebem kdysi proraženou nohu a zbodenýma rukama chtěl k ňadrům vinouti lidstvo... A přes hrob jeho přešli žární dnové, hvězdnaté noci, vichry, deště, sněhy, dny, leta, věky, národy a vojska s vozy a koni. On ve svém vzdoru nepohnul se ani. A nehnul se, když na kopytech hřebců 181 barbarů hrubých roznášen byl světem prach jeho říše. S krvavým bokem se zaťatou pěstí a pohledem, v němž ztuhly hněvů blesky v poslední chvíli, tich jsa ve svém vzdoru čekal a čekal... Vstaň, Juliane, přehoď přes své plece plášť purpurový, vpleť do hustých vlasů si svěží vavřín, dej si zapět hymnu vítězství, slávy! Vstaň k triumfu, pěst otevř spjatou vztekem a čechrej mírně hustou svoji bradu, jak dělávals to v dobách dobrých nálad – den tvůj je tady! Čas, pouhý čas, ten pojem bez obsahu, to prázdno, které ruší každou hmotu i myšlenku – on dobojoval boj ten, kde ty jsi padl. Vstaň, Juliane! Kde je Galilejský? Kde jeho voje? Síla? Vyznavači? Vstaň, dívej se, dnes netřeba ti meče, traktatů, brožur! Ovčinců dveře všude otevřeny a ovce venku, dobré, milé ovce, už nechce se jim zpátky v temné stáje k bděním a postům. 182 A hrozby pastevců a lákání jich je směšně marno; dobré, milé ovce peklem a čerty s tajným smíchem straší jehňátka bílá. A v nebe nevěří už dobré ovce, a milejší jim sluný den je tady, než celá věčnost jednou mezi sedmi andělů kůry. Vstaň, Juliane, pastevci ti zdají se dětmi býti tvých Antiochejských: líc rudá, hladká, laloch třesoucí se a velká břicha! A dogmat suchých houfy ve svých mozcích a liter prázdných řady na jazyku – v železné černé řadě oni stojí – vstaň, zasměješ se! A vůdce jejich? Kde je Galilejský? Tvých bohů otec, Chronos, Juliane, šedivý, hluchý mlčenlivý stařec směje se pyšně. Svět dobyl Kristus, ale podal lidstvu jen askesi a mdlobu odříkání a místo štěstí jenom plachou naděj na život příští. Těl miliony schvátil bílou rukou a nes je výš a výš kams v modro nebes, však zemdlela přec v posled ruka jeho tou strašnou tíhou. 183 Znavená, chvějná pustila je dolů... i přiskočili pastevci ti bdělí a naplnili těly ovčince své a vládli jimi. Tu Galilejský schýliv bledou hlavu vzal do ruky svou třtinu polámanou, žal v duši, hoře ve zklamaném oku, odcházel v dálku a rozplynul se jako raní oblak. Je pryč, je pryč Je z něho jenom jmeno a z jeho říše ovčinců pár hluchých – vstaň, Juliane! Pruh zlatý věští nové žhavé slunce. To, o němž snil Jsi. K čemu je nám boha? Vstaň, starý řetěz padá s duší našich – Ty zvítězil Jsi! Tvůj den je tady, vyjdi ze své pouště! Vstaň, filosofe, zapomeň, co bylo! Vstaň, trůn tvůj zvrácen, říše rozmetena – však bratry najdeš! 184 OBSAH
Ornamenty I.
Karikatury11 Dohořelo, dohořelo16 Říjen17 Popeleční středa18 Elegie o umění19 Dvě sloky21 Ultima Thule22 Zimní večer24
Na Golgathě27
Bůh a král
Smrt krále Davida37 Král Šalamoun44 Nero48 Diocletian51 Dvě rodiné podobizny59 1617-163768 Josef II.72 Napoleon74
Ornamenty II.
Vise79 La bete humaine81
[185] Z dob „Werther’s Leiden“84 Polednice86 Zvon88
Časové glosy
Spirala čili na sklonku století93 Elegie99 Solus sibi101 Epigram májový102 Epigram literární104 1848-1898105 Moderní107 Myši čili časová píseň o anonymech109 „Boží bojovníci“111 Piráti113 Improvisace115
Šaškova tragedie
Vidění z r. 1648119 Monolog123 Píseň rodiná128 Episoda131 Traktat o vlastenectví137
Konec satana141
Poslední papež149
[186] Ornamenty III.
Valerius Asiaticus157 Legenda o smrti Josefa Pěstouna160 Romance z třicetileté války166 V noci prvního máje168 Vánoční melodie171
Epilog
Vise177 Osud178 Žalm179 Julian Apostata181
E: tb; 2004 [187]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Golgatha vyšla v sedmém vydání v březnu r. 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II., Purkyňova ul. 6, jako 291. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. Padesát číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1-2000.)

Místo: Praha

Vydání: 7.

Počet stran: 187

Autor motta: Machar, Josef Svatopluk

Motto: Machar, Josef Svatopluk