SMRT KRÁLE DAVIDA
To bylo potom, když už Natan, prorok,
a Sadoch, kněz, jak přikázal král David,
na hlavu Šalamouna olej svatý
v Gihonu vylili;
když v Jerusalem
za zvuku trub a za plesání lidu,
že celé město hlučelo tím hlasně,
král Šalamoun se vrátil, aby dosed
na stolec otce svého;
když tak slib svůj
naplnil David, jímž byl zapřísáh se
Betsabe ženě, matce Šalamouna,
kdys choti Uriaše Hetejského;
(neb Adoniaš, Haggity syn, zatím
byl zdvih se, řka: – Jáť budu kralovati –
byl postavou pak roven Absolonu,
od paty nohy až k vrcholu hlavy
byl bez poskvrny);
když pak synu králi
na ložci svém i sám byl poklonil se; –
tu stalo se, že osaměl král David,
neb sluzi všickni k Šalamounu přešli,
jen Abizag, děvečka Sunamitská,
s ním zbyla, (která panenským svým tělem
studené údy krále zahřívala
a byla velmi krásná).
Líc pak jeho
už byla seschlá jak podzimní listí
37
i téže barvy; pohaslý byl oheň
i zornic jeho.
Rozpomněl se David
na všecku slávu kralování svého;
i prostoupila hořkost jeho nitrem,
a tiše mluvil k duši své a řekl:
„Jen příchozím, jen hostem, jako byli
otcové naši, byl jsem tady pouze;
a dnové moji jako prchavý stín,
jenž po zemi se bez zástavy žene.
Hle, kněz a žena z ruky mojí vzali
královskou berlu, já pak neměl síly,
bych prsty stisk ji. – Kolik tomu roků,
kdy kněz mne odtrh od stád otce mého
a ponukl, bych vztáhl ruku svoji
po berle Saulově?
A na mém stolci
Šalamoun sedí, tak chtěl Natan, prorok,
i Betsabe, máť jeho. Mládec pyšný
a zženštilý, rouch milovník i mastí;
co Adoniaš, jenž byl srdci mému
nade vše drahým, říká tiše sobě:
– Snad na mne zanevřel můj otec David! –
I Jonata, syn Saulův nejmilejší,
též nepodědil otce svého. Zhynul
rod jeho celý od ostrosti meče
pacholků mojich. A meč Šalamounův
dá zemi pít krev Adoniašovu
i bratří všech.
38
Jak lvice, které vetkl
pod páté žebro lovec muž své kopí,
ztrhaným okem v pelechu klín hledí,
kam muž jde vraždit lvíčata jí milá,
tak nemám síly k odporu a spáse.
Jak s věže kámen spuštěný se řítí
a padá prudce, tak i naše věci,
a není zachycení.
Přišel kněz a řekl:
– Jehova rozpálil se hněvem k Saulu,
neb poznal vzteklost jeho proti sobě,
egyptskou šňůru vztáhne na dům jeho
a závaží sodomských. Na tebe však
vzhled milostivě. –
Oběti Saul nedal,
a kněží hubli jak kobylky polní,
a školy proroků jak mraveniště
rozmetal patou svou.
Ó pošetilec!
Já k Jehově si našel záhy cesty
a ostříhal je.
Když jsem vytřel města
s povrchu země, jak kdos mísku vytře
a poklopí ji, dal jsem voly, osly
i dobytky i stříbro, zlato, masti
i olej nejvonější v oběť bohu.
Kněz přispěchal a vkládal na mne ruce
a žehnal mi a v letopisy zapsal
mou čest a slávu.
39
Žehnal Abiatar
i Sadoch, kněží, psal tak Natan, prorok,
i Gad.
Jak hlahol trub má byla sláva:
byl tu a zanikl. –“
I myslil David
na dávná leta putování svého,
na doby zlé, kdy k němu scházeli se,
kdož v soužení a zadlužilí byli,
kdož v ducha hořkosti a protivenství
a jimž byl knížetem.
Na doby válek,
útěků, stíhání a skrýší v poušti,
přepady náhlé, noci beze spaní,
dny plné strachu.
Na ta pohostinství
u cizích kmenů, kde se bláznem dělal,
jsa v rukou jejich, po vratech kde brány
psal věci nerozumné, a kde pouštěl,
jak blázni činí, sliny po své bradě.
Až na Joaba vzpomněl. Nebylť nikdy
pes žádný, jenž by věrnější byl pánu,
než Sarvie syn králi Davidovi.
Meč nahý v ruce, oči vtknuty do tmy,
tak bdíval nad ním spícím Joab v noci
v čas pronásledování.
U Betlema
se dvěma ještě prosekal se středem
40
vojsk filištinských, aby nabral vody
a dal pít pánu svému.
Kam jen hněvný
šel pohled Davidův, tam letěl hrozný
meč Joabův a provedl své dílo
až do konce. Když hubil, hubil všecko,
od muže až do ženy, od letitých
až k těm, již prsí požívali. Takto
meč jeho hrozně podávil rod Saulův
jak bujarý lev pouště. Uváděl vždy
zlé věci na vše nepřátele jeho,
by slyšícímu o tom dlouho znělo
ve obou uších jeho. Nebo jakož
miloval duši svou, tak Sarvie syn
miloval krále svého. A jakž byl by
nešetřil otce svého proti králi,
tak neušetřil ani syna krále,
když po berle sáh a chtěl bezživotí
Davida otce. Trojí kopí vrazil
v hruď Absolona, kámen vházet kázal
na jeho mrtvolu.
Do této chvíle
král David neměl nikde nepřítele,
nad nímž by nepomstěn byl býval zůstal.
Jen Semei stařec, Gerův syn, žil ještě...
Když David prchal před zbouřilým synem
do Bahurim a šel přes potok Cedron,
tu zlořečil mu Semei: Vyjdi, vrahu,
jdi, nešlechetný! Saulova krev na tě! –
Tak zlořečil a kamením naň házel
a zmítal prachem. Vracel se pak David
po vzpoury dnech, když Absolon byl zabit,
41
i vyšel Semei, na tvář pad a řekl:
– Nechť nečítá mých pán můj nepravostí
a nevzpomíná; aj, já chvátal prvý
z čeledi Josefovy, bych vstříc vyšel
králi a pánu svému. – Jemuž král děl
a přisáhl mu: Neumřeš. –
Ten tedy
žil ještě.
Všeho toho připomněl si
král David nyní, promluvil a řekl:
„Pes Joab, Sarvie syn, není u mne.
Všech zvykem psů jde, kde se otevírá
dlaň pána nového, když prvý
již sestaral a valně k lidem sešlým
se přiblížil. Mně odporným jest Joab,
jak člověk nemiluje svého meče,
byť úhlavních i nepřátel byl střísněn
zčernalou krví – –
Kdo však nad ním vezme
teď pomstu za vše, jako vzata bude
nad domem mým? Jest Sarvie syn vyňat,
když Adoniaš sestoupit má v šeol
ve květu let?
A on když i dům jeho,
proč Semei ne, syn Gerův?“ – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Přišla chvíle
královy smrti. Šalamoun král vešel.
I dal mu David přikázání mnohá,
by ostříhal vždy zákon Hospodinův,
chrám postavil mu, oběti mu dával,
42
po cestách jeho chodil, by se šťastně
mu všecko zvedlo, cokoli by činil.
Pak povztýčil se v ložci svém a řekl:
„Ty o tom víš, co učinil mi Joab.
Vražd dopustil se, zmazal krví zrádně
rytířský pás svůj, jejž na bedrách nosil
a obuv svou. A protož zachováš se
dle moudrosti své, sestoupiti nedáš
šedinám jeho ve hrob v pokoji. Hle,
v své moci máš i Semei, syna Gery,
jenž zlořečil mi strašným zlořečením,
když utíkal jsem do Manahaïmu,
a jemuž potom skrze Hospodina
jsem přisah: – Mečem nezabiji tebe –
Však nyní neodpouštěj více jemu.
A moudrý žes, víš, jak as přistoupiti
lze k oběma, bys šediny sved jejich
do hrobu s krví.“ –
Tak král David usnul
a v městě svém jest pohřben s otci svými.
43