Ne prachem, ani dynamitem ne,
však po zákonu věcí pozemských
se rozdrobila skála Petrova.
Tu ráj se jako oblak rozplynul,
do říše bájí peklo zapadlo,
i začly psát se mythologie
o svatých, světicích a andělích,
s Olympem nebe srovnávalo se,
a bystří učenci své úvahy
pozoruhodným steskem končili,
že v tvorbě bohů svých byl lidský duch
až běda málo originálním.
Ze všeho zbyla jen hrst symbolů
pro dílny přičinlivých básníků...
Ve Vatikaně papež Quidam žil,
stařeček mírný, zbožný, citlivý.
Dvě jizby pod střechou až obýval,
neb pronajat byl celý Vatikan
na byty, dílny, krámy, pisárny –
a pronajat byl, že téct přestaly
ty řeky petrského haléře
už dávno ze všech konců světa v Řím,
ba, ještě ferinové mazaní
v úzkostných listech psali papeži,
že tu a tam je víry plamínek,
že hrozí zhasnout; má-li pláti dál,
že nutno nesmrtelným olejem
naplnit chladnoucí už lampičky –
(Hyeny mrtvol! tímto olejem
mínili ovšem mrzké peníze!)
Už předchůdcové Papy Quidama
151
dolevali ty zbožné lampičky
tak po všech cípech světa horlivě,
že vyletěli z klecí britských bank
ptáčkové zlatí, na to knihovny
se stěhovaly za ocean kams,
obrazy po nich, archiv, klenoty,
stříbrné truhly světců všelikých
i svatých kostí reliquiáře,
tiary, berly, pláště, ornaty,
a – ironie, rozmar osudu! –
tu slávu světa židé skoupili...
Tak oct se papež Quidam v podkroví,
a to byl konec pyšné tradice...
Už dávno v lepší službu odešel
poslední sluha; mladí prelati
už dávno byli oženili se,
nesměšná zaměstnání našli si
a s pořádnými lidmi splynuli;
poslední pravý ještě kardinal
za moře odjel s impresariem,
by v sálech v nádherném svém purpuru
dle smlouvy jako socha bez hnutí
byl pastvou očí drzých Yankeů – –
bez ovcí pastýř zbyl tu naposled,
pobožný stařík.
Není děkanů
a kanovníků – z far jsou úřady,
kde nad matrikou bdí teď byrokrat;
z chrámů jsou hrobky mužů proslulých
či galerie soch a obrazů
a divadla a síně koncertní;
klášterní teplé cely staly se
asylem stáří drobných dělníků
152
a v refektářích strojí stravu jim
fond z jmění kdysi knížat církevních –
ach, divný svět... Je smutno papeži.
Rozkvetla všude radost života,
neb přestal mrzačen být lidský duch.
Nahoře nebyl už bůh tyranský
s odměnou dobra, trestem za hříchy,
i nebylo víc dole otroctví,
šplhavců nebe, karieristů;
nebylo pekla, žití po smrti,
i smetla tíhu bázně lidská duše;
že svět byl vesel, žila vesele,
a také lehce umíralo se –
ach, divný svět... Je smutno papeži.
Babička jedna, zbytek starých časů,
mu vymetala deně světničky
a rozvláčným svým tichým hovorem
mu vykládala zvenčí novinky.
Truchlivost padala vždy na kmeta –
ne do minula byl to marný stesk,
však myšlenka, že venku žije se
docela jinak, nežli žije on,
a pochybnost, zda ne též správněji...
Když zemřela, kmet zcela osaměl.
Už prodán také vatikanský dům,
jen jednu světničku mu nechali,
a z movitých všech statků tolik má,
že sotva žíti může. Nechodí
o věčný olej psaní podvodná,
už pod okny se lidé nestaví
153
a prsty neukazují si víc
obydlí jeho; žádný turista
nevkročí více v jeho světničku,
by pohled na něj, grošík almužny
položil na stůl, usmál se a šel –
nic, pranic.
Tak se dožil konečně
let Petrových.
A jednou po ránu
sousedka jeho, žena dělníka,
jež dělívala s kmetem soucitně
prostičká jídla, našla staříka
již vychladlého. Lidé sběhli se
a – stěhovavost rodin dělnických
si nezakládá v hlavách archivů
o životě svých spoluobčanů –
na kmeta zřeli v sešlé lenošce
v hábitu sešlém, jenž byl bílým kdys,
na jmeno jeho někdo zeptal se,
však z přítomných je nikdo nevěděl,
ne jmeno, stav ne, počet roků ne,
nic. Byla tu jen seschlá mrtvola
starého neznámého člověka...
154