Byl podvečerní listopad.
Šedivé mlhy táhly z lad
a lezly k těžkým nebesům.
Je dole víska, nad ní chlum,
po jehož bocích za leta
koz mlsných stádo poletá,
a na jehožto vrcholi
zří stará lípa do polí
svým stínem kryjíc hochů shluk
a starý obraz božích muk.
A teď, co den se s nocí rve,
tu sedí divných druhů dvé:
v orvané lípy koruně
Smrt hoví si jak na trůně,
černého zraku dutinou
se rozehlíží krajinou
a žlutou vpadlou křiví líc
táhlý si nápěv hvízdajíc.
A na studené kameny
muk božích used skrčený
a sešlý suchý čert. A žal
mu ze psích očí vyzíral
i rozkašlal se chvílemi.
V tu dobu kráčel polemi
vesnický páter. V sklonu dne
to chození je příjemné,
neb žaludek spíš vytráví
a k večeři se připraví.
A při tom možno promyslit,
co zítra zbožným uším dít,
143
až naplní chrám, po raní
ve velkém vzletném kázání.
Že vysokým pak nebyl chlum,
nes po něm páter tíž svých dum,
a když už na vrcholi byl,
shled čerta a se zastavil,
tři kříže vťal do vzduchu v ráz
a křik: Apage, Satanas!
Však pekel syn se trpce smál
a takto knězi vyčítal:
„Tak vida, jak na hloupou zvěř
jdeš na mě, otče; hanba, věř.
Což jsou už tempi passati,
že bývali jsme ty a ty?
Ty, pastýř duší, stáda kněz,
já věrný sluha tvůj, tvůj pes?
Já sedal duším lidským v týl,
já chrámy jimi naplnil,
já hnal je v šero zpovědnic,
já ve snách jevil jim svou líc,
já při kšaftech u loží stál,
na kostel, klášter vzpomínal,
na fundace a nadace,
na divuplné orace,
jež všecko vyrvou drápům mým –
já byl jsem živitelem tvým.
A sloužil jsem ti sta, sta let,
však z tebe stal se zvolna led,
mě zanedbals a zapomněl,
a když jsem ti teď v ústret všel,
ty na mě kříže házet chceš?
Fůj styď se, otče, za faleš!“
144
Kněz zvykem usmál se a řek:
„Já nevím, čerte, nač ten vztek?
Jsme hotovi, toť jasno přec,
a data staršího ta věc.
Stal jsem se k tobě netečným,
žes ty se stal mi zbytečným.
Nechápeš? Nuže, aspoň věř:
Tys metafysická jen sběř,
jež tak jen dlouho může žít,
dokud v ni věří dobrý lid.
Nu, žils přec hezkých roků dost.
Však teď už lidská společnost
nit žití tvého přestřihla.
Už nevěří v tě – věc to zlá,
však co tu dělat? S paluby
se hází přítěž, zmaru by
se vystříhala lodička,
v níž sedí Církev Matička.
Když kormidlo měl svatý Jan,
tys mohl býti k službě brán:
tu peklo žilo, v hranici
hořeli bídní hříšníci,
tu draci lezli po lesích,
kde kořínky jed zbožný mnich,
tu čarodějnic hříšný sbor
vyletal v nocích nad obzor,
tu rouhajícím na zkázu
krev vytrýskala z obrazů
a v kostele zor svatých soch
se otevíral... Taks žít moh,
v ten vzduch jsi dobře hodil se.
V něm člověk žil, jak zrodil se,
145
náš po smrti, jak za živa.
Ne vítaná, ne vábivá
pak přišla změna. Církev máť
však zná svých duší ostříhat.
Teď svatý Pavel v ruce své
má kormu lodi houpavé.
On Církve advokát a štít,
zná s proudem doby moudře jít
a nezadat nic, nepustit.
Co možno svolit, svolí se,
co přítěží zlou, shodí se –
tak pro tě není místa již.
Vím, málo tomu rozumíš,
vždyť v shonu věcí všelikém
byls vždycky špatným logikem.“
Čert kašlal, potom do dáli
se zraky jeho upjaly:
„Oh, kněžská vděčnost! Moh jsem
ji vlastně poznat životem!
Vy Jidášovi klnete,
a přec ho bylo v době té,
v té zahradě tam potřeba –
jej nebýt – jste dnes bez chleba!
Vy proklínáte Nerona,
a dle vašeho zákona
on nástroj v ruce boží byl,
vám svatých, světic narobil,
váš kompaňon byl jako já –
eh, marná řeč, a pamět má
je slabá už...“
Ve snětí směs
v tu chvíli zahleděl se kněz
146
a spatřil Smrt, jež bez citu
zírala tupě na při tu.
Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt,
toť je dnes Církve věrný chrt
a než ty, lepší. Věří v nini,
má existenci solidní,
již tvrdohlavých ovcí um
nemůže zničit. Příštím dnům
máť Církev směle hledí vstříc.
A mohu prozradit ti víc.
Ten kostlivec, toť skála je,
na níž trůn Petrův kraluje,
tak přečká všecko, Svět i Čas.
Finis. Apage, Satanas!“
Po čertu třemi kříži ťal
a po chlumu se dolů bral.
I čert se zdvih a nečistá
svá očka upřel na Krista.
Však Kristus sešlý, plechový
mu ani slova nepoví.
Rez rozežral jej, vítr zlý
jím lomcuje, že zakvílí.
I zavyl opuštěný ďas
a boží mukou pozatřás,
však Kristus mlčel...
Táhlý hvizd
se ozval vzduchem, jako list
Smrt svezla se a bez slova
se chápe rámě čertova.
A našlapujíc zlehounka
s ním kráčí vážná, tichounká
do zamlžených pustých lad,
kam černý příkrov noci spad.
147