ELEGIE O UMĚNÍ

ELEGIE O UMĚNÍ
Pochmurně nehybně do šedých mraků vbity ční horské štíty. Vzduch drsný, mrazný tam. Sentimentální květ tam nikde nevidět. A kvete-li cos tam, paskvilem býti zdá se vší zemské kráse. Slaměný, necitný, bez vůně, bídně žlut květ skrčen v lůně hrud... Ó hory nebeské, já sníval – dávno tomu – o mocném stromu, jenž by tam na vás vzrost a pyšně hledě v dál všem vichrům vzdoroval, a stál tak sám a sám, jen orly vítězící v své hostil kštici a hrdě v údolí a plochý kraj by zřel na směšných vísek běl, na lidstva hemžení, salaše, hejna bravů, na drobnou trávu – a, hory nebeské, když v posled sražen snad přec jen by pad, tu byl by stožárem na velké pyšné lodi, jenž vojevodí 19 a mořem dalekým kams v cizí krajiny své prapor nese otčiny... Oh, hory nebeské, já sníval – dávno tomu – o takém stromu... A zatím nahoře, kde ležel mračen tlum, jsem našel výsměch svojim snům. Kleč nízká, zčernalá při zemi jen se plazí, jí vítr hází, skrčená, bojácná, ohebná – dotyk noh ji odhodit by moh. Oh, stožár s praporem... Z těch bídných jejích snětí se robí hračky dětí, tatrman, koníci – – buržoa haléř dá a doma vykládá je dětem po stole, ty ušpiněnou rukou v zem jimi tlukou... 20