VÁNOČNÍ MELODIE

VÁNOČNÍ MELODIE
V Betlemě zrodil se na slámě pán Ježíš z rodu ctného a idyličtí pastýři tam měli radost z něho. Pak vyrostl tak všelijak a bez profese, pasu po krajích chodil sem a tam a v očích plno jasu. Miloval děti a chudáky a horoucími slovy do pustých duší zahřímal a kázal zákon nový: – na chudých že prý stojí svět, jim po smrti že nebe patří, že Excellenc-pán s žebrákem jsou prý si vlastně jen bratří; ba chuďasa že jednou posadí si pánbů podle sebe, co velbloud prý projde jehlou spíš, než takový rentier v nebe; a v nebi, tam prý bude hoj! Vždy kamna zatopená, havanah pravá, peněz dost a vína nepokřtěná; to nebe že cíl náš a dědictví, svět že jsou vězení mříže – – – 171 A mocní světa tohoto na dřevo vbili jej kříže. Pán Ježíš ovšem z hrobu vstal, leč v srdci lekci nesa, té zemi tuze rád s bohem dal a vstoupil na nebesa – – – Ježíši pane, tvou památku slavíme teď během roku, ku tvému žití vzhlížíme v každičkém tom svojím kroku. Zrodíš se v Betlemě v prosinci k radostem drobounkých dětí, – neb idyly vymřely, a pastýřů už nikde neviděti – pak tuze čerstva vyrosteš a kážeš nám zákon svůj nový, bychom se v trampotách těšili alespoň pěknými slovy: že si nás, chudáky, posadí bůh otec hned vedle sebe, co slon projde uchem jehly spíš než taková Excellenc v nebe; a v nebi, tam že bude hoj: vždy kamna zatopená, věřitel žádný, cigar dost a vína nepokřtěná; 172 tady že lump jen má blahobyt, jen taškář že plné má špíže – o Velkonocích pak páteři na dřevo vbijí tě kříže. Ty, ale moudře vstaneš zas, když zem v jarní zeleni plesá, nedbáš, že růže chce zrovna kvést, a vstoupíš na nebesa. A to je facit: Svět jde dál, jak před tebou a za tvých časů; zle bylo tenkrát a bude hůř, zní skřehot prorockých hlasů. Nebe nám bledne, víra je pryč – hleď, líp by bylo snad přeci, kdybys nám několik procent dal hned z těch pěkných posmrtných věcí! Vždyť už jen tu a tam dětská směs z těch Vánoc tvých těší se zticha, a už jen páterům fialovým rostou z těch sloves tvých břicha! 173