FERDINANDUS II.

Josef Svatopluk Machar

FERDINANDUS II. I.
DŮVĚRNÝ DOPIS
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu: Osoba jistá vyznala Nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší branou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem utiskly silně hříšnou rebelii – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou od Vás dobrých novin. Vídeň, 19. novembris 1620.
Ferdinandus.
68 II.
MILOSRDENSTVÍ Po 21. červnu 1621.
Je usmířen hněv Mého Majestátu, ó čistá svatá Panno Marje celská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebelů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Teď soucit chví Mou duší, že soud je čeká vyší a trest tužší, by Spravedlnost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jmenem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 69 III.
STARÝ PORTRET
Dva ostré uhly do očí ti padnou, jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz, tož nos a brada: mezi nimi pevně masité rty se k sobě přitiskují; studené velké bleděmodré oči by ze skla mohly být, neb smích a slzy v nich nejsou hosty, a cit této hlavy tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu, jak bývá u všech šelem kočkovitých. Ah, hrůzná hlavo královského tygra, rty otevři! Což, máš na ostrých zubech dnes ještě stopy čerstvé lidské krve? Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo: „Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou? Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku? Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled? (Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz, zkus trochu táhnout za ty ostré uhly, já zatnu nehty do těch tuhých očí – aj, vida, maska vskutku, povoluje!) Královský tygře, jaké překvapení! Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený do prázdna civí, čeho pak se bojí? Svých rebelantů, Švédů, Dánů, Turků? Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc se vidí na všech stranách obklopený 70 psy, puškami – je konsternován strachem a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. – A dneska jsi nám komickým už spíše: kostelník venkovský kýs potměšilý, jenž stykem dením s celým houfem svatých zná imponovat prostým chalupníkům, tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl kams výš – tvou věru nemůže být vinou. Jdi, nech zde masku, vrať se do své hrobky. A paty živých přes ni kráčet budou bez záští; nelze nenávidět tebe, jak sotva kdo se hlásit bude v světě, že miloval tě. Jeden stesk jen hořký chvít bude při tvém jmeně naší duší: Proč že jsi nebyl královským tím tygrem, jenž na pyskách a na ježatých vousech by dodnes nesl stopy čerstvé krve; proč příšerou ne, jejíž zločin by se moh vyrovnati gigantické duši – proč byls, čím byl jsi...? Stíny bědných předků, lze odpustit vám... ne však omluviti. 71

Básně v knize Golgata (in Macharovy spisy, svazek 11):