FERDINANDUS II.
I.
DŮVĚRNÝ DOPIS
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu:
Osoba jistá vyznala Nám právě,
že Morava se touží vrátit celá
pod Naši Milost, slíbíme-li pardon
hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu
a dvěma jiným.
My jsme opatrně
a zcela vlídně osobě té řekli,
že nutno, by se bez podmínky vzdali
milosti Naší všichni vzdorní páni,
odbojná města; všechny regimenty,
ať v poli, ve zdech, aby rozpustili,
My že chcem zatím všecko uvážiti,
by nález Náš byl všem jim spravedlivý.
Vám ale pravím: vytrhněte nyní
s vší branou mocí, jež Vám k ruce stojí,
a vrhněte se honem na Moravu.
Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem
utiskly silně hříšnou rebelii –
vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy!
My na oko dál budem vyjednávat
a čekat s touhou od Vás dobrých novin.
Vídeň, 19. novembris 1620.
Ferdinandus.
68
II.
MILOSRDENSTVÍ
Po 21. červnu 1621.
Je usmířen hněv Mého Majestátu,
ó čistá svatá Panno Marje celská,
už potřena je zbujnost nepřátelská,
a hříšná hrdla odevzdána katu.
Krev rebelů ty zemské hříchy smyla
před tváří Mou. Teď soucit chví Mou duší,
že soud je čeká vyší a trest tužší,
by Spravedlnost v právu byla.
Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím:
rci jmenem Mým tam Bohu Otci, Synu,
ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu
a neničí je hrozným hněvem Svojím!
69
III.
STARÝ PORTRET
Dva ostré uhly do očí ti padnou,
jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz,
tož nos a brada: mezi nimi pevně
masité rty se k sobě přitiskují;
studené velké bleděmodré oči
by ze skla mohly být, neb smích a slzy
v nich nejsou hosty, a cit této hlavy
tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu,
jak bývá u všech šelem kočkovitých.
Ah, hrůzná hlavo královského tygra,
rty otevři! Což, máš na ostrých zubech
dnes ještě stopy čerstvé lidské krve?
Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo:
„Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou?
Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku?
Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled?
(Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz,
zkus trochu táhnout za ty ostré uhly,
já zatnu nehty do těch tuhých očí –
aj, vida, maska vskutku, povoluje!)
Královský tygře, jaké překvapení!
Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený
do prázdna civí, čeho pak se bojí?
Svých rebelantů, Švédů, Dánů, Turků?
Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc
se vidí na všech stranách obklopený
70
psy, puškami – je konsternován strachem
a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. –
A dneska jsi nám komickým už spíše:
kostelník venkovský kýs potměšilý,
jenž stykem dením s celým houfem svatých
zná imponovat prostým chalupníkům,
tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl
kams výš – tvou věru nemůže být vinou.
Jdi, nech zde masku, vrať se do své hrobky.
A paty živých přes ni kráčet budou
bez záští; nelze nenávidět tebe,
jak sotva kdo se hlásit bude v světě,
že miloval tě.
Jeden stesk jen hořký
chvít bude při tvém jmeně naší duší:
Proč že jsi nebyl královským tím tygrem,
jenž na pyskách a na ježatých vousech
by dodnes nesl stopy čerstvé krve;
proč příšerou ne, jejíž zločin by se
moh vyrovnati gigantické duši –
proč byls, čím byl jsi...?
Stíny bědných předků,
lze odpustit vám... ne však omluviti.
71