ZIMNÍ VEČER

ZIMNÍ VEČER
Na čistém sněhu chví se do dálky zarudlý poslední svit... Na jaro myslíš si... na první fialky, vlaštovek švihavý kmit... Ach, stárnem, mincmistře... Však minci poctivou jsme bili, viď, v každičký čas; vše pro ni ztavili jsme duší vášnivou, co Osud naházel v nás. A když jsme hodili škvár časem řeřavý a na nás kletba se sila – vždyť jsme jej hodili jen lotrům na hlavy; však mince poctivá byla... Tma kolem... Mlčí pláň... sníh pod nohou ti vrževrže, krok před tebou se tratí koleje... v pravo i levo sněhové jsou strže a nahé sněti jakés aleje... Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy, poct, diplomů a hlasné pochvaly a nezávidím laurů, jež kol hlavy svých milců vije lid náš uznalý – jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, clownem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá – 24 bych otrocky jej bavil v jeho svátek, byl přízně jaho lapač lakomý a klidně svinul jak kapesní šátek před jeho rozmarem své svědomí! 25