Hodina třetí byla, když byl vztyčen
kříž mezi kříže.
Namáháním zrudlí
na zdupané a zkrvavené zemi
žoldnéři sedli. Dělili si roucha.
O sukni pak, jež byla veskrz stkaná,
metali kostky.
Ze zástupu četní
tu přicházeli, pohlíželi vzhůru,
hlavami potřásali: Hahá, hahá,
nuž, sestup s kříže, vždyť jsi se děl králem!
Chtěl chrám jsi zrušit a v třech dnech jej vzdělat,
nu, pomoz sobě! –
Stáli tu i kněží
i zákoníci s dlouhou bílou bradou
a děli mezi sebou: Tak, tak. Pravda.
Pomáhalť jiným, pomoziž sám sobě. –
A z dálky dívaly se ženy mnohé,
jež sloužily mu dříve v Galileji,
Salome, Maria a Magdalena,
a jež s ním v Jerusalem byly vešly.
Na kříži visel, počten se zločinci,
nah, ostříhán. Na těle zbičovaném
krev stuhlá lpěla. Rudé proužky tekly
z rukou a nohou kapajíce na zem.
Ztrhané oči dívaly se v dálku
přes bílé město, pahrbky a háje
k hřebenu mírných hor, v jichž klínu leží
ty modré vody galilejských jezer.
Naklonil hlavu.
Tu mu v ucho zavál
šum perutí. Však ne to anděl Otcův
29
s kalichem občerstvení zmdlené duši –
Duch nečistý to netopýří křídla
rozpínal vzduchem, přiletoval k němu.
On trpět musil, že si Satan sedl
na Jeho kříž a sklonil se Mu k hlavě,
neb mdlý duch Jeho nebyl schopen boje.
A Satan děl Mu: Trpiteli bědný,
na dřevě kříže vidíme se zase.
Dnes naposled. Neb dnes je rozhodnuto.
Boj dobojován.
Víš, před třemi roky,
tam na poušti jak zanesl jsem Tebe
na horu vysokou a ukázal Ti
království mocná, všecku slávu světa
a vše Ti slíbil, jestliže Ty padna
mně klaněti se budeš? Odmítl jsi.
Šels hlásit příští králství nebeského
ubohým, slabým. Chtěl jsi čistým srdcím
poklady dáti ceny nehynoucí.
Chtěls prostým duším ukázati cestu
do slávy Otce. A s čel pokolení
chtěls kletby Adamovy smazat stopu.
A na smrt šel jsi s tichým odevzdáním,
jak beránek, jenž úst svých neotevře,
a Svoji krev jsi vylil jako rosu,
by zavlažila osení Tvé mladé.
Ježíši Galilejský, viz ty davy,
které se vlní kolem Tvého kříže!
Před nedávnem, když ve slávě jsi vjížděl
do města, stlali palmy pod kopyta
30
oslátka Tvého, volali Ti slávu
a zvali Tebe synem Davidovým,
neb myslili, že království to boží
již nastává, že toužebný tu čas je
mléka a strdí. Ty jsi odmít zase.
A zklamané pak davy v pomsty hněvu
Ukřižuj! řvali v ucho Pilátovo.
A teď tu chodí, potřásají hlavou
a smějí se: Král židovský tu visí!
Ať pomůže si! Chtěl být synem božím,
však zapomenul jaksi na něj Otec! –
A Otec zapomenul.
Viz to nebe,
kde mníval jsi, že sedí v plné slávě:
Bezmračné jasné usmívá se tiše
tím úsměvem svým modrým necitelným,
jak před Tebou, tak po Tobě. A ptactvo
letajíc vzduchem, všeliká zvěř kolem
po zemi pobíhajíc, po zákoně jednom
žila a žije: po zákoně mojím.
Kdo silnější, ten slabšího vždy pozře.
A tak i lidé. Celý svět ten širý
je mojí říší. Neboť já jsem Život.
Sám sebou vládnu. Sedím v srdcích, duších,
mě nikdo nevypudí, nezažene,
ni Ty, ni Otec. Království Tvé boží
je snem. A sen ten nechať lidé sní si.
Viz pod křížem, jak Říman centurio
hovoří klidně s bílým zákoníkem!
Tak bude vždy. Ti dva jsou dědici teď
Tvých slov, Tvých snů. Ten jeden změní modly
31
a druhý Jahve svého za Tvé jmeno –
a po mém řádu svět žít bude dále.
Proč nevzals tenkrát království ta všecka
a slávu světa z mojí štědré ruky?
Tvůj mladý život nekončil by tady
v potupné muce, moh jsi žít jej plně
k vlastnímu štěstí, k blahu milionů.
A co jsi přines? Smrt jsi sel a rozbroj.
Sám klesáš prvý. Pro jmeno Tvé, sny Tvé
sta a sta lidí vyleje krev svoji
po křížích, arenách a popravištích.
A když se uzdá, že sen zvítězil Tvůj,
pak ve Tvém jmenu a jen ve Tvém jmenu
se bude vraždit dále. Kam zrak sahá,
tam řada hranic stojí plápolavých,
kde ve Tvém jmenu oběti se pálí,
a ve Tvém jmenu budou zuřit války,
a ve Tvém jmenu budou hořet města,
a ve Tvém jmenu zpustoší se kraje,
a ve Tvém jmenu bude proklínáno,
a ve Tvém jmenu bude otročeno
tělem i duchem.
Viz jen centuria
a zákoníka! Prvý vraždit bude
ve jmenu Tvém a druhý žehnat jemu
Tvým jmenem. Bědných tvorů miliony
zaplatí sen Tvůj nejdražším svým statkem,
svým životem.
A nad prolitou krví
ten sen tvůj o království božím věčném,
o slávě nebeské, se vznášet bude
jak přelud, jenž má náhradou být mrtvým,
32
lákadlem živých do skonání světa!
Proč nevzals tenkrát království ta všecka
a slávu vezdejší? Neb mým jest život,
já bohem jsem, já pánem nad vším tady,
a věčně věků sedím v srdcích, duších!...
A tehdy Satan postavil se. Rozpjal
svá tmavá velká netopýří křídla,
jež rostla vichru pohybem do šíře
úžasně hrozné. Nad Golgathou celou,
nad městem, údolím a nad pahrbky,
nad krajem širým, nad vzdáleným horstvem,
nad modrým vodstvem jezer galilejských,
nad dalekými říšemi a moři
trčela černá zasmušilá blána.
I byla veliká tma po vší zemi,
jež chvěla se.
A v posled rozhledl se
zrak Ježíšův, i vzkřikl velkým hlasem:
Elói, Elói, lama zabachtani! –
a vydech duši...
33