MYŠI čili ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH

MYŠI
čili
ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH
Z podzimních skrýší jdou v noční tiši šedivé myši na širý polní lán, kde na sta klasů zrn tají krásu – plod dobrých časů, jenž byl dnes posekán. Jaká to spousta! Kterak tu chroustá potvůrek spousta to cizí zlaté klasoví! Očka jim září, klid je v jich tváři, pak se i páří – jich způsob jest už takový. „Fuj, příběh sprostý!“ – Jen v počestnosti nechte být hosty své uši přímým veršům mým: ty šedé myši – pánbůh to slyší – jdou ze svých skrýší jen hladem hnány poctivým! My však druh za druhem, již jdeme za pluhem, 109 širokým okruhem dědičné národní role, my známe potvory, jež najdou otvory v špýchary, komory – natož pak v bezbraná pole! Klasy nám roznesou, zrnka z nich vytřesou, nečistou hubou svou hryžou je, pošpiní, znectí; ba, ani netušíš, už sám jich zakusíš: už leze taká myš ku jmenu, k osobě, ke cti. Kdyby je honil hlad, moh bys se usmívat a konečně jim přát, by žili a tyli si v suše – však ne, je žene jen na klasů našich plen, na loupež našich jmen bídáctví mrzácké duše. Tož, když se přižene po roli zděděné to jméno bezjmené, hned po něm, přátelé, skočte; bijte myš po myši, však Příští nejbližší s pochvalou nejvyší vám činy ty k dobrému spočte. 110