EPISODA
V sluch mého bláznivého Majestátu
zalehly hlasy nespokojenosti;
a že to hlučení mi bralo spánek
a rušilo poklidné zažívání,
tož po příčině pátrati jsem začal:
milion jest jich, milion to celý
a možná víc, a všichni stojí dole,
nejníže dole v šeru, puchu ulic,
jak vyšli z šachet, továren a dílen,
ze hřmících vlaků, ze stavenišť rudých,
z cihelen, lomů – mají žluté líce,
pohledy zlé a zatvrdlé a ruce,
žilnaté ruce, zpěchované, černé
– bud’ nemyté, bud zažrané v nich vrásky –
a ruce ty se zatínají v pěsti
a pnou se vzhůru, k tomu ústa křičí,
už zvykem jaksi rozevřená ústa:
Chléb! Světlo! Světlo! Chléb! a Chléb a Světlo!
Ten pohled zrovna estetickým není
a řev je také trochu jednotvárný
i ve slovech i v ostré melodii...
Ach, na nás, bláznech, Osud zaskrblil si,
když rozum rozděloval, za to přidal
nám na srdci, což bláznovství je naše.
Neb srdce – to jest cestou k našim očím
a srdce jest i cestou k našim uším
i dveřmi k duši naší. Jest i mírou,
jíž svět i lidi měříme, jest váhou
pro zlé a dobré – srdce je náš tyran,
vše ostatní v nás jenom otrok jeho.
Tož řev a pohledy a pěsti vzpjaté
131
mé srdce stiskly. K biskupům a kněžím
já o radu šel.
Na klenutých břichách
sepjaté ruce točili si mlýnky
a v tuku skrytá očka vznesli k nebi
a řekli: „Plni Satana jsou oni.
Ne chlebem člověk živ, však slovem božím.
Království nebeské nechť touhou jejich,
a ostatní vše přidáno jim bude.“
A někteří z nich na balkon i vyšli
a kázali ta slova dolů davům,
čtli z evangelia cos na to ještě,
než nepronikli hlasem – plni zlosti
hodili knihou v shluk ten, kniha padla,
však milion řval výsměšně a drze:
Chléb! Světlo! Světlo! Chléb!...
Tu obrátil jsem k vlastencům svůj zřetel:
„Hle, bratří dole, jedna krev, krev naše!“
Vlastenci pěli nadšený zpěv jakýs,
dva rýmy: Vlast a slast! mi hřměly v uši,
a dlouho proseb mých si nevšímali.
I klepati jsem na jich srdce počal
– podivná srdce! byla malá, větší
a znělo to v nich peníze jak v měšci,
a každé mělo přelíbeznou vlastnost,
že roztáhnout dle potřeby se dalo
i na pytel až – z čehož já jsem viděl,
že srdce blázna od přírody musí
být jinak strojeno než patrioty,
a další výklad: bláznovství, to není
změtení koleček, jež v lebce máme,
však nedostatek elastiky srdce...
132
Konečně usmál patriot se jeden
a řek mi: „Blázne z bláznů, vyjdiž se mnou.“
Vzal pěkný bíločervený si prapor,
vstoup na balkon a rozvinul jej celý
a hromoval: „Ne chléb, Vlast matka napřed!“
I spustil prapor v davy. Prapor dopad.
Tu milion se vztekle na něj vrhl,
půl bílou oderval a šlapal divě
a rudou půli vznesl nad hlavami
a řval zas: Chléb! a Světlo!
„Viz, blázne,“ vlastenec se na mě katil,
„s korouhve naší strhli barvu míru
a barvu krve drze vytyčují –
oh, jenom bodák sklopí tyto ruce,
olovo stiší řvoucí tato ústa –
toť vlastizrádci –“ a šel rozhorlený
pět píseň druhů.
Já šel k lidumilům.
Ozdoby lidstva, svědomí ta přísná,
seděli v radě: zakládali spolky
k ochraně zvířat, psali manifesty
o věčném míru, skládali tam protest,
to proti vraždě tuleňů a mrožů,
neb Eskymové tak prý zuřivě si
proti těm přeubohým tvorům vedou,
že možno bát se již jich vyhubení...
Na slova má vstal stařec šedobradý
a útrpně mi v oči patře pravil:
„Ubohý, blázne, jedno tobě povím.
Zda pozoruješ koně na ulicích?
V povozech těžkých zapražené koně?
Hleď, tak jdou od prvního kuropění
do pozdní noci. Viděls jejich oči?
133
Jsou slepci, bědná zvířata. A nad to
nemají hlasu, nemohou si stýskat
a požalovat. Jdi, rci milionu,
by na kolena pad a blahořečil
Osudu svému, že mu oči nechal
a lidskou řeč, že stýskati si může.
Cíl náš je velký, daleká je cesta,
a protest první tam, kde utrpení
je větší...“ Lecos řek mi ještě
filantrop starý – paměti však nemám.
I šel jsem ku státníkům, diplomatům.
„Ah,“ usmáli se, „předem nutno znáti
je historii. Ta zná jenom kroky,
rozvážné kroky. Skok – toť katastrofa,
a státu složení jest velký problem,
dějiny pracují tu, není radno,
by lidská ruka sáhla v dílnu jejich.
My věříme, že přijde jednou doba,
jež vyplní jim požadavky všechny –
však dnes tak není. Nutno tiše čekat,
mít trpělivost. Zvolna, ale jistě
jde doba nesouc v klínu, čeho třeba...“
A že to hlučení mi bere spánek
a poklidně mi zažívati nedá,
tož sám vystoupím, našloť srdce moje
prostředek, pomoc – milion mi bude
v pravnucích svojich ještě blahořečit:
„Vy dole tam, vy ruce natažené,
vy klesněte! A volající ústa,
vy zavřete se! Poslyšte mé rady!
Mé srdce mluví! Sevřené mé srdce.
A netiskněte mi je, prosím, dále,
134
neb bolí to. Já, blázen, radím moudře.
Je nutno zvrátiti řád jeden předem,
řád Přírody! Hle, viděli jste včely?
Tam královna si sedí pyšně v úlu
a trubců má kol sebe valné roje,
a dělníci tam, kteří trubce živí
i královnu! A mravence jste zřeli?
Tam kasta dělníků a bojovníků
a vůdci tam a parasiti líní.
Tam nutna revoluce! Potlačení
a kdož jsou dole, vzbouřiti se musí!
Tam vaše práce! Přírody řád zvraťte!
Ať žije vzpoura! Mravence a včely
musíte vzbouřit, tam je vaše spása!
Vy znáte Darwinovu theorii?
Nuž, tam to kotví, tam je pramen bídy.
Přejatý zvyk a dědičnosti zákon,
jímž žije tvorstvo! Ke kořenům jděte
a neste prapor červený v ty ouly
a v mraveniště! Tato revoluce
červánkem bude vašeho i rána,
neb v řetěze tom zotročení všeho
po článku článek rozbit býti musí.
Vzestupně jde to. S mravenci to začne,
a u vás skončí. Příroda je krutá
a konservativní, vy vneste vzpouru
do její říše, ona rázem ztratí
svou raison d’être, a v tom okamžiku
dech svobody vším tvorstvem stoupat bude.
Od včel až k vám. Toť jasno, bratří moji!
A u kořenů dlužno začít, jinak
to dílo bude nezdařeno zase.
Vše půjde rychle, nebojte se, prosím,
neb tisíce let před Věčnosti tváří
135
jsou jako výdech jeden. Lebky naše
už budou tlít, je pravda, proti tomu
však neznám rady. Soulad má býti ve všem,
a délka cesty vyžaduje času.
A svaté právo vaše, jak je zvete,
též času třeba má, by povyrostlo
a síly nabylo a hlavně: zubů...
Neb dneska, přiznejte mi, prosím, přece
je nemluvně to chudokrevné, malé
a bezubé a v ručkách nemá síly...
Nuž, neznám strojit slov ve hřmivé věty,
v obraty přesvědčivé, vím však, cítím,
že jedno třeba: Nésti revoluci
do mravenišť a úlů! Rozbít zákon
Přírody staré, zrcadlo jí rozbít,
jež lidem drží – pak vše bude jinak...
A požehnání mého Majestátu
buď láskám vašim...“
136