VÁNOČNÍ MELODIE
V Betlemě zrodil se na slámě
pán Ježíš z rodu ctného
a idyličtí pastýři
tam měli radost z něho.
Pak vyrostl tak všelijak
a bez profese, pasu
po krajích chodil sem a tam
a v očích plno jasu.
Miloval děti a chudáky
a horoucími slovy
do pustých duší zahřímal
a kázal zákon nový:
– na chudých že prý stojí svět,
jim po smrti že nebe patří,
že Excellenc-pán s žebrákem
jsou prý si vlastně jen bratří;
ba chuďasa že jednou posadí
si pánbů podle sebe,
co velbloud prý projde jehlou spíš,
než takový rentier v nebe;
a v nebi, tam prý bude hoj!
Vždy kamna zatopená,
havanah pravá, peněz dost
a vína nepokřtěná;
to nebe že cíl náš a dědictví,
svět že jsou vězení mříže – – –
171
A mocní světa tohoto
na dřevo vbili jej kříže.
Pán Ježíš ovšem z hrobu vstal,
leč v srdci lekci nesa,
té zemi tuze rád s bohem dal
a vstoupil na nebesa – – –
Ježíši pane, tvou památku
slavíme teď během roku,
ku tvému žití vzhlížíme
v každičkém tom svojím kroku.
Zrodíš se v Betlemě v prosinci
k radostem drobounkých dětí,
– neb idyly vymřely, a pastýřů
už nikde neviděti –
pak tuze čerstva vyrosteš
a kážeš nám zákon svůj nový,
bychom se v trampotách těšili
alespoň pěknými slovy:
že si nás, chudáky, posadí
bůh otec hned vedle sebe,
co slon projde uchem jehly spíš
než taková Excellenc v nebe;
a v nebi, tam že bude hoj:
vždy kamna zatopená,
věřitel žádný, cigar dost
a vína nepokřtěná;
172
tady že lump jen má blahobyt,
jen taškář že plné má špíže –
o Velkonocích pak páteři
na dřevo vbijí tě kříže.
Ty, ale moudře vstaneš zas,
když zem v jarní zeleni plesá,
nedbáš, že růže chce zrovna kvést,
a vstoupíš na nebesa.
A to je facit: Svět jde dál,
jak před tebou a za tvých časů;
zle bylo tenkrát a bude hůř,
zní skřehot prorockých hlasů.
Nebe nám bledne, víra je pryč –
hleď, líp by bylo snad přeci,
kdybys nám několik procent dal hned
z těch pěkných posmrtných věcí!
Vždyť už jen tu a tam dětská směs
z těch Vánoc tvých těší se zticha,
a už jen páterům fialovým
rostou z těch sloves tvých břicha!
173