Ty starý hochu, první květne,
viď, změnil jsi se, zvážněls, zmlád –
jak jinak vídal v mladých letech
jsem tebe z lůžka povstávat!
Bezmocen ve stařecké zlosti,
naběhlou žílu na čele,
třesa se plachým, marným studem
zírávals na svět kysele –
a chápu proč. Ty sladké ody,
citlivé stony, rýmů tok,
hanebně bídná poesie
tě vítávala rok co rok.
A ty, druh plný zdraví, síly,
syn slunce, z jeho záře tkán,
byls poslem jara pro šosáky
a v rýmech zkompromitován.
Nu, už jest jinak. Sladkovodní
už neslaví tě básníci,
strach z tebe padá na šosáky,
zavřené v tmavé světnici.
A k slunci, zdraví, síle spějí
pod rudým tvojím praporem
legie lidí vyděděných,
a kroky jich se třese zem.
Ty vstáváš čile, plný jasu
a bouřný dech dme tvoji hruď –
tvé dobré jmeno očištěno,
tak, starý hochu, zdráv nám buď!